20 Cdo 338/2018-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněného P. H. – REPROSERVIS, se sídlem v Brně, Křížová č. 4,
identifikační číslo osoby 12174378, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova č. 1311/5e, proti povinnému T. S., B.,
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, zastoupeného Mgr. et
Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová č. 2357/8, pro 171
586,50 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc
6113/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.
října 2017, č. j. 20 Co 104/2017-54, takto:
Dovolání povinného se zamítá.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j. 96 Nc 6113/2007-31,
předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že soudní exekutor ani žádný
z účastníků nemají právo na náhradu nákladů tohoto exekučního řízení (výrok
II). Soud uzavřel, že přes veškerou snahu soudního exekutora se nepodařilo
dohledat žádný postižitelný majetek povinného. Povinný nevlastní nemovité věci
ani motorová vozidla, u žádné z oslovených bank nemá zřízený účet a v současné
době je ve výkonu trestu odnětí svobody, kde není pracovně zařazen. V průběhu
exekuce, která je vedena od roku 2007, dosud nebylo vymoženo ničeho a je tedy
nepochybné, že povinný nemá majetek, který by postačoval alespoň k úhradě
nákladů účelně vynaložených soudní exekutorem v průběhu exekučního řízení k
vymáhání nároku oprávněného.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j.
20 Co 104/2017-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná
exekuce nezastavuje. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně, resp.
předčasně, dovodil, že v posuzovaném případě jsou naplněny podmínky pro
zastavení exekuce ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když se
spokojil pouze s vyjádřením soudního exekutora ze dne 9. 8. 2016 bez provedení
dalšího, obsáhlejšího šetření. Odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti
známo, že na majetek povinného je vedeno několik exekucí různými soudními
exekutory, přičemž však k jejich zastavení pro nemajetnost došlo doposud
výhradně za souhlasu oprávněných (v dané věci oprávněný s návrhem na zastavení
předmětné exekuce vyslovil nesouhlas). Fakt, že povinný není momentálně ve
výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen, neznamená, že se opět nezařadí
do pracovního procesu, když ukončení výkonu trestu odnětí svobody je plánováno
až na 9. 6. 2023. Rovněž lze vzhledem k věku povinného a datu očekávaného
ukončení výkonu trestu odnětí svobody předpokládat jeho zařazení do
ekonomického života (v roce 2023 bude povinnému 44 let) a tedy i dosažení
exekučně postižitelného příjmu. Odvolací soud uzavřel, že institut zastavení
exekuce nepředstavuje svým účelem obranu povinného proti na něj vedené exekuci
a ani nemůže suplovat institut oddlužení podle insolvenčního zákona. Soud při
zvažování možného postupu podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nemůže
jednostranně zohledňovat výhradně samotnou „účelnost“ dalšího provádění exekuce
v daném konkrétním okamžiku, ale musí současně brát do úvahy zákonem
preferovaný zájem oprávněného na uspokojení jeho práv přiznaných exekučním
titulem. Ze spisu soudního exekutora navíc není zřejmé, jaká šetření ohledně
majetku povinného byla doposud provedena a zda se exekutor zabýval či nezabýval
tvrzeným zahraničním účtem povinného. I v tomto ohledu je tedy jeho šetření
nutno doplnit a rozhodnutí o zastavení exekuce je proto předčasné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání s odůvodněním, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 571/2013 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011) a
rovněž od vlastního rozhodnutí v obdobné věci téhož povinného, kdy byla exekuce
na majetek povinného zastavena. Rozhodnutí odvolacího soudu dle povinného
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména co se týče podmínky
udělení souhlasu, resp. nesouhlasu, oprávněného se zastavením exekuce a dále
otázky potencionality budoucích příjmů povinného a hodnocení eventuality jeho
možného majetku ve Š. Odvolací soud „porušil procesní postup řízení, když
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž přitom provedl nové důkazy, a když
se odchýlil i od závěrů soudu I. stupně v hodnocení důkazů provedených soudem
I. stupně, které však sám odvolací soud neprovedl“. Napadené rozhodnutí má
navíc atributy nepředvídatelného a překvapivého soudního rozhodnutí v důsledku
čehož bylo řízení zatíženo procesní vadou. Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinného uvedl, že dovolání je dle jeho
názoru neopodstatněné a účelové a že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Odvolací soud své rozhodnutí postavil především na tom, že i když je povinný
zcela bez majetku a zároveň se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí
svobody, z něhož má být propuštěn až po uplynutí několika let, avšak s ohledem
na jeho věk (nyní 38 let) a věku odpovídající zdravotní stav lze očekávat, že
bude po propuštění z výkonu trestu výdělečně činný, není na místě exekuci
zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ani tehdy, když vůči
povinnému jsou vedeny i další exekuce ve výši řádově statisíců korun, na které
rovněž dosud nebylo ničeho vymoženo. Protože korektností výše popsaného
obecného právního závěru se dovolací soud dosud v úplnosti nezabýval, je
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
je právní normou s relativně neurčitým
obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda
zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při
posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla
odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího
soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro
tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě,
okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit
intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla
provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci
poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně
nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla
být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného
neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva,
že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné
náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015). Fakt, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sám o sobě důvodem
pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v
budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za
předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen
hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo
3574/2016). Odvolací soud tedy postupoval správně, jestliže majetkové poměry
povinného pro účely případného postupu podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyhodnotil nikoliv jen v aktuálním stavu, ale i v perspektivě. Uzavřel-li
odvolací soud, že okolnost, že se povinný dlouhodobě nachází ve výkonu trestu
odnětí svobody a že lze očekávat jeho propuštění až v horizontu několika let,
nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1
písm. e) o. s. ř., jestliže aktuálně nemajetný povinný je zdráv a i po
propuštění z výkonu trestu se ještě delší čas bude nacházet v produktivním
věku, není tato jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Opačný závěr by povinného
nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním
titulem, přestože to je právě povinný, kdo tím, že se dopustil závažného
protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým
věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil
by ze svého protiprávního činu (srov. s ust. § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 písm. f),
odst. 3, a zejména § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dosahují-li dluhy povinného řádově statisíce korun, je na místě u člověka,
který je schopen výdělečné pracovní činnosti, očekávat, že poté, co bude
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, bude schopen kromě nákladů exekuce
alespoň zčásti splnit i svoji povinnost z exekučního titulu. Jde-li o
judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle
povinného v rozporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20
Cdo 5293/2007, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 571/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4051/2011), dovolací soud tento názor povinného nesdílí, neboť
předmětná rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodporují závěru o tom, že k
zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má dojít mimo jiné
i po zvážení, zda v přiměřené době lze očekávat, že povinný nabude příjmu, z
něhož bude možné uspokojit alespoň náklady exekuce. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je sice
přípustné, ale není důvodné. V obecné rovině je totiž správný závěr odvolacího
soudu, že i když je povinný zcela bez majetku a zároveň se dlouhodobě nachází
ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož má být propuštěn až po uplynutí
několika let, avšak s ohledem na jeho věk (nyní 38 let) a věku odpovídající
zdravotní stav lze očekávat, že bude po propuštění výdělečně činný, není na
místě exekuci zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s
odůvodněním, že vůči povinnému jsou dlouhodobě vedeny i další exekuce ve výši
řádově statisíců korun, na které rovněž dosud nebylo ničeho vymoženo. Namítá-li povinný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající
v tom, že stejný senát Krajského soudu v Brně rozhodoval v jiné věci povinného
tak, že exekuci zastavil, a proto měl postupovat stejně i v této věci, odvolací
soud vysvětlil, že k zastavení exekucí vedených vůči povinnému pro jeho
nemajetnost „došlo doposud výhradně za souhlasu oprávněných“. Tato okolnost
přitom jiné exekuce vedené vůči povinnému skutečně od nyní projednávané věci
zásadně odlišuje, protože souhlas oprávněného má vést k zastavení exekuce bez
dalšího (srov. s ust. § 55 odst. 4 ex. řádu). Uvádí-li povinný, že souhlas
oprávněného k zastavení exekuce v jiné exekuci vedené vůči povinnému nebyl dán
a exekuce byla přesto podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, jde
o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními odvolacího soudu, takže
nemůže založit způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Povinný dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, protože
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, když učinil vlastní
skutková zjištění, aniž by nařídil jednání a aniž by povinného poučil o
možnosti změny rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím mělo být porušeno právo
povinného na spravedlivý proces, protože neměl možnost uvádět konkrétní
skutečnosti, pro které by mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně naopak
potvrzeno.
Nejvyšší soud však již dříve vysvětlil, že procesní ustanovení soudu
neukládají povinnost informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním
názoru, ale pouze o takovém, jenž vyžaduje doplnění skutkových tvrzení a
důkazních návrhů ze strany účastníků. Jestliže soud posuzuje právní otázku
výhradně na základě obsahu spisu (případně i shodných tvrzení účastníků), který
poskytuje kompletní a ucelený přehled o této otázce, nemusí vyzývat účastníky k
tomu, aby doplnili své skutková tvrzení a případně důkazní návrhy podle ust. §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Není ani povinen svůj právní názor účastníkům
avizovat ještě předtím, než rozhodne, protože takový postup by vedl jen k
oddálení rozhodnutí, aniž by případná reakce účastníků mohla přivodit jiné
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo
4978/2016). Nezpochybňuje-li povinný, že nejsou skutečnosti, které by mu
znemožňovaly být výdělečně činný, jestliže by nebyl ve výkonu trestu odnětí
svobody, a nezpochybňuje ani to, že s ohledem na jeho věk lze očekávat, že si
tuto schopnost podrží i po svém propuštění (k tomu v dovolání uvádí, že po
propuštění z výkonu trestu „hodlá přesídlit do Švýcarska“ a jeho případný
příjem ze zaměstnání by tak nebyl exekučně postižitelný na základě exekučního
titulu ve formě rozhodnutí českého soudu), je třeba uzavřít, že rozhodující
skutečnosti, na nichž odvolací soud své rozhodnutí postavil, byly z obsahu
spisu zjevné a i účastníkům známé, takže nebylo nezbytné poskytovat poučení
podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Možnost, že se povinný realizaci
exekučního titulu vyhne tak, že se po propuštění z výkonu trestu přestěhuje do
jiné země, již ze své podstaty nemůže být důvodem pro nynější zastavení
exekuce. Odvolací soud nepochybil ani tím, že nenařídil ústní jednání za účelem
procesního dokazování. Z ust. § 269 odst. 2 o. s. ř. se podává, že o zastavení
exekuce se zpravidla rozhoduje po předchozím jednání v případech uvedených v
ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. (v tzv. opozičních a impugnačních
sporech). Jestliže tedy soud prvního stupně a ani odvolací soud nepřistoupily k
nařízení jednání, pokud rozhodovaly o návrhu povinného na zastavení exekuce
podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jednaly v souladu s ust. § 269
odst. 2 o. s. ř. Fakt, že rozhoduje-li soud o návrhu na zastavení exekuce pro
jiné důvody než podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. a jsou-li
rozhodující skutečnosti zřejmé z obsahu spisu, nemusí nařídit jednání, protože
neprobíhá procesní dokazování, plyne z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to dokonce ani tehdy, má-li být exekuce zastavena podle ust. § 268
odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96). Tento závěr není v rozporu ani
judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012,
sp. zn. I. ÚS 62/2012, a ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1050/2014). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného
podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu