28 Cdo 1214/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně G. K., zastoupené
Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti
žalovanému P. H., IČ 486 54 990, sídlem v Polepech 188, zastoupenému Mgr.
Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, o
297.402,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn.
13 C 79/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 11. února 2015, č. j. 26 Co 454/2014-68, ve znění opravného usnesení ze dne
22. dubna 2015, č. j. 26 Co 454/2014-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Tomáše Výborčíka.
s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Učinil tak poté, co se žalovaný k žalobě ani přes výzvu soudu ve smyslu § 114b
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřil. Maje za to, že žalovaný nárok
uplatňovaný proti němu uznává (srovnej § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst.
3 o. s. ř.), povinoval ho vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, spočívající v
obnosu, jejž mu uhradila na základě později zrušeného rozhodčího nálezu. O
následcích nesplnění výzvy byl žalovaný okresním soudem v usnesení ze dne 10.
6. 2014, č. j. 13 C 79/2014-14, poučen, pročež nic nebránilo vydání rozsudku
pro uznání.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 26 Co 454/2014-68, ve znění opravného
usnesení ze dne 22. 4. 2015, č. j. 26 Co 454/2014-106, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zjistil,
že v řízení byly splněny předpoklady uvedené v § 114b odst. 5 ve spojení s §
153a odst. 3 o. s. ř., pročež shledal postup soudu prvního stupně korektním. Za
důvodnou pak nepovažoval odvolatelovu námitku překážky věci pravomocně
rozsouzené či věci zahájené, neboť souzený případ se oproti rozhodčímu řízení
vedenému pod sp. zn. Rc 69/2009 liší svým předmětem. Nadto bylo zmiňované
rozhodčí řízení, po zrušení rozhodčího nálezu Krajským soudem v Praze, pro
zpětvzetí žaloby usnesením zastaveno, pročež nelze v tomto směru uvažovat o
rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud rovněž odmítl argumenty žalovaného stran
věcné nepříslušnosti okresního soudu rozhodovat spor v prvním stupni, neboť pro
určení věcně příslušného soudu je podstatný stav (i právní), který tu byl v
době zahájení řízení. S odkazem na § 9 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění proto
konstatoval, že věcně příslušným byl v dané situaci právě okresní soud.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro nesoulad napadeného rozhodnutí s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Domnívá se totiž, že v daném
případě nebyly splněny procesní podmínky řízení, konkrétně projednání bránila
překážka probíhajícího řízení v téže věci a překážka věci rozsouzené. O nároku,
jejž žalobkyně uplatňuje v nynějším řízení, bylo dle něho rozhodnuto již v
rámci řízení rozhodčího, přičemž podotkl, že právní kvalifikace skutku, který
je předmětem řízení, není významnou. Za nerozhodný rovněž považuje fakt, že
zmiňované řízení bylo zastaveno, neboť i tak došlo k jeho skončení
zakládajícímu překážku rei iudicatae. Situaci, v níž byla žaloba vzata zpět z
důvodu uhrazení pohledávky současnou žalobkyní, a tato se nyní domáhá jejího
vydání z titulu bezdůvodného obohacení, označuje za absurdní. Připomíná, že
mezi účastníky byla vedena dvě rozhodčí řízení (pod sp. zn. Rc 69/2009 a Rc
49/2009), přičemž druhé z nich bylo skončeno pravomocným rozhodčím nálezem.
Soudí, že takto uplatněný nárok nelze pro shora uvedené překážky projednat,
pročež mělo být řízení soudy nižších stupňů zastaveno. Vedle řečeného dále
namítá, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání,
neboť nebyl řádně poučen ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. o následcích
nevyjádření se. Závěrem proto Nejvyššímu soudu navrhuje zrušení rozhodnutí
soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se negativně vyjádřila žalobkyně, jež navrhla, aby bylo
pro nedůvodnost v něm uvedených námitek zamítnuto.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle
§ 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Překážka rei iudicatae, jíž se žalovaný dovolává, je dána, mělo-li by být o
téže v odlišném řízení již rozsouzené věci soudem rozhodnuto znovu (§ 159a
odst. 4 o. s. ř.). Ve smyslu uvedeného se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v
pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (k
tomu blíže srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 467/2008, či jeho usnesení ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3967/2011). V odkazovaném případě žalobce (nynější žalovaný) v rámci rozhodčích
řízení po druhé straně (právním předchůdci současné žalobkyně) žádal zaplacení
náhrady škody a smluvní pokuty majících původ ve smlouvě o dílo, v nyní
probíhajícím řízení oproti tomu žalobkyně nárokuje vydání bezdůvodného
obohacení spočívajícího v částce, již uhradila na základě později zrušeného
rozhodčího nálezu vydaného v naznačeném řízení. Je tudíž patrné, že se vůči
žalovanému domáhá uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy
hmotného práva, pročež nemůže být dána totožnost předmětu řízení, a již z
tohoto důvodu není namístě uvažovat o existenci překážky věci pravomocně
rozhodnuté (k tomu srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2577/2012). Nadto lze poukázat na ustálený názor dovolacího
soudu (obdobně aplikovatelný také ve vztahu k rozhodčímu nálezu), dle nějž
obecně platí, že usnesení soudu o zastavení řízení není (byť jde o rozhodnutí,
jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje
o nároku uplatněném žalobou (o předmětu řízení), a nezakládá se jím proto ani
překážka věci pravomocně rozhodnuté (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1693/2012, či ze dne 5. 5. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4697/2010). Vedle uvedeného se také jeví vhodným upozornit, že
přijetím argumentace dovolatele by byla fakticky popírána možnost domáhat se
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě později zrušeného
vykonatelného rozhodnutí soudu, případně jiného orgánu, nespočíval-li právní
důvod takového plnění v hmotném právu (srovnej například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či ze dne 15. 12. 2005, sp.
zn. 33 Odo 871/2005), protože by projednání takového nároku nutně bránila
tvrzená překážka. S ohledem na shora řečené je zřejmé, že v daném případě
nedošlo k odklonu od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu, neboť zde
nemohla být založena překážka rei iudicatae ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.
Vzhledem k výše učiněnému závěru o odlišném předmětu soudního a rozhodčích
řízení pak neobstojí ani námitky dovolatele ohledně překážky již zahájeného
řízení ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o rozhodčí řízení vedené pod
sp. zn. Rc 49/2009, postačí zmínit, že žalobkyně se od počátku domáhala plnění
poskytnutého v souvislosti s rozhodčím řízením vedeným pod sp. zn. Rc 69/2009,
argumentace dovolatele tak v tomto směru postrádá patřičnou relevanci.
Rovněž jeho výtky stran nesplnění podmínek k vydání rozsudku pro uznání nemohou
přípustnost dovolání založit. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně
zcela souladným s příslušnými ustanovením o. s. ř., neboť usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. obsahovalo zcela určitou výzvu k vyjádření, jakož i
srozumitelné poučení ve smyslu odstavce 5 citované normy. Nastala tedy fikce
uznání nároku a přiléhavě byl vydán rozsudek pro uznání (§ 114b odst. 5 ve
spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř.). V řečeném postupu nelze spatřovat žalovaným
tvrzený odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu pojednávající o
podmínkách vydání rozsudku pro uznání shrnutých např. v jeho usnesení ze dne
20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010. Za nepřípadný je pak možné označit i
odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2163/11, jelikož v něm vyslovené názory se týkají poučení o přípustnosti
mimořádných opravných prostředků. Právnímu posouzení odvolacího soudu přitom
nelze ani v tomto směru ničeho vytknout, přičemž sám dovolatel své námitky
proti řádnosti a úplnosti poučení patřičně neprovazuje s konkrétní otázkou
výkladu procesního práva v souladu s § 237 o. s. ř.
Dovolatel proto ve svém podání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně
bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu
soudu tedy nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000
Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí
sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.500
Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300
Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 %
DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 11.858 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu