Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivany Fabichové, DiS a Ing. Karla Fabicha, oba zastoupeni Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 33 Cdo 2505/2024-1053, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2024 č. j. 28 Co 248/2023-907 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. května 2023 č. j. 13 C 334/2021-620, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AQUACONSULT, spol. s r. o., sídlem Dr. Jánského 953, Černošice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spolu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali přemístění nového hlavního fakturačního vodoměru do provozovatelem technicky odsouhlaseného místa v suterénu domu X a dále obnovení dodávky vody do této nemovitosti. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelé domáhali, aby vedlejší účastnice "umístila nový hlavní fakturační vodoměr do technicky odsouhlaseného místa na začátku vnitřního vodovodu v suterénu nemovité věci XX" (I. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku na základě uzavřené smlouvy o dodávce vody ze dne 12. 12. 2003 obnovit dodávku vody do odběrného místa - domu XY, který se nachází na pozemku parc. Y v obci a katastrálním území K. (II. výrok), zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal obnovení dodávky vody do odběrného místa (III. výrok), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (IV. výrok) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vodoměr není umístěn v rozporu se zákonem, proto se nelze domáhat jeho přemístění, a že přerušení dodávky vody vedlejší účastnicí bylo rozporné s dobrými mravy.
3. Oba stěžovatelé i vedlejší účastnice podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, a protože Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal, že odvolání stěžovatelů není důvodné, avšak je důvodné odvolání vedlejší účastnice, napadeným rozsudkem zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku okresního soudu a žalobu v této části zamítl, současně potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatelů o podjatosti soudců, shledal důvodnou námitku stěžovatele, že se nedomáhal obnovení dodávky vody, proto zrušil III. výrok rozsudku okresního soudu a řízení v této části zastavil, konstatoval nedůvodnost požadavku na umístění vodoměru. Změnu II. výroku a zamítnutí stěžovatelčiny žaloby odůvodnil krajský soud zjištěním, že byly splněny zákonné předpoklady pro omezení či přerušení dodávky vody či odvádění odpadních vod.
4. Následně podali stěžovatelé dovolání, v němž uvedli, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítali, že rozsudek krajského soudu považují za zmatečný a nesrozumitelný, že úvahy krajského soudu jsou rovněž rozporné se zažitou právní praxí, navíc v rozporu s dikcí zákona. Podle nich svérázná dikce odůvodnění značně ztěžuje možnost sledovat logiku argumentace, čímž oba jen nedostatečně či vůbec chápou motiv a zejména smysl odvolacího rozhodnutí.
V doplnění dovolání stěžovatelé upozornili na údajný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4537/2010 a podrobně reagovali na jednotlivé body odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud absencí otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, což zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Konkrétně uvedl, že stěžovatelé v dovolání sice tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a vyjadřují nespokojenost s právním posouzením věci, avšak žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neartikulují. Ani z obsahu dovolání se nepodává, v čem spatřují jeho přípustnost, přičemž jeho podstatu tvoří - vedle rekapitulace rozhodnutí soudů obou stupňů a průběhu dosavadního řízení - pouze kritika správnosti (a úplnosti) skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení vycházely.
5. Stěžovatelé upozorňují, že celé řízení trpělo od počátku zcela zásadními vadami, které mají charakter vad porušujících jejich základní práva, jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud nedostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil odmítavé usnesení, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání jen odlišně interpretovali zjištěný skutkový stav, naopak podle jejich názoru se Nejvyšší soud měl zabývat nevyřešenými otázkami hmotného práva (zákonný nárok stěžovatele na odpočet stočného nesvedeného do kanalizace, nekompetence stavebního úřadu rozhodovat o umístění vodoměru, existence skutečného potrubí za vodoměry v cestě na pozemek, právo stěžovatele domáhat se přemístění vodoměru, neboť byl žadatelem o přípojku, otázka nemožnosti zajištění ochrany vodoměru a plomb ve stávajícím veřejně přístupném místě), které v dovolání popsali. Stěžovatelé také ústavní stížností napadli výrok Nejvyššího soudu týkající se přiznaných nákladů řízení právní zástupkyni vedlejší účastnice, jelikož jsou toho názoru, že žádné neměla.
6. Námitky vůči rozsudku krajského soudu zakládají na jeho rozporu s rozsudkem sp. zn. 22 Co 204/2024 ohledně výše jejich dluhu a přeplatku, jakož i jejich započtení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelé proti němu již neměli další zákonné procesní prostředky ochrany svých práv [§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže)].
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal (včetně doplnění) ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v něm vymezili přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)]. Dále z ní plyne, že ve vymezených věcech a proti určitým rozhodnutím (viz § 238 odst. 1) není dovolání objektivně přípustné.
10. V závěru Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelů (přes svou obsáhlost) nesplňuje zákonné "postuláty" (sc. obsahové náležitosti), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nerespektovali zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané jeho obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červnu 2024) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu, podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelů důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu