Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 sp. zn. 6 Tdo 320/2020, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2019 sp. zn. 3 To 321/2019 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. května 2019 sp. zn. 3 T 10/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil - stručně vyjádřeno - v konkretizované prodejně papírnictví, v níž pod pohrůžkou násilí požadoval po prodavačce otevřít pokladnu a poté z ní odcizil bankovky v celkové výši 6 500 Kč. Za tento zločin ho okresní soud odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvacet šest měsíců, jehož výkon mu podle § 84 trestního zákoníku za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a současně nad ním vyslovil dohled v rozsahu uvedeném v § 49 až 51 trestního zákoníku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému L. B. částku 6 500 Kč.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku okresního soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy důkazy, které byly řádně provedeny, neučinily předmětem svých úvah a hodnocení a ani je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí.
6. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nevypořádaly s výhradami proti způsobu provádění rekognice odůvodňujícími její procesní nepoužitelnost. Poškozená Magda Chládková (dále jen "poškozená") v "prvotním protokolu" uvedla, že pachatele "téměř" poznává, dále že jej poznává podle očí, které jsou tmavé, ač on je má světle modré. Do protokolu o trestním oznámení sdělila, že pachatel měl tmavě modrou bundu, přičemž v průběhu rekognice měl na sobě modrou bundu jen stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rekognice a svědectví poškozené představují jediné usvědčující důkazy, je tato skutečnost alarmující. Podle stěžovatele není podstatné, kdy byl identikit vyhotoven, ale zda si jeho vyhotovení vůbec svědkyně pamatuje. Upozorňuje na slovní obrat v odůvodnění krajského soudu - "opakovaná" identifikace - s tím, že je zavádějící a svědčící o návodném postupu orgánů činných v trestním řízení.
7. Podle stěžovatele po celou dobu přípravného řízení orgány činné v trestním řízení přehlížely § 2 odst. 5 trestního řádu, kdy vědomě nedostály povinnosti "objasňovat pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede", a při vyšetřování postupovaly jednostranně.
8. Posléze stěžovatel tvrdí, že okresní soud účelově manipuloval s výpověďmi svědků F. P. a L. P., kdy jejich údajné výpovědi zapsané v protokolech jsou v rozporu se zvukovým záznamem a věrohodnost svědků byla účelově zpochybňována.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže).
14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
16. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v souvislosti s prováděním rekognice. Na stěžovatelem uplatněnou kritiku reagovaly již krajský soud a Nejvyšší soud. V první fázi rekognice neměl žádný ze šesti figurantů ani stěžovatel bundu. Až následně v závěru druhé fáze rekognice byli požádáni o oblečení zimních bund, tyto si oblékli všichni, přičemž stěžovatel měl na sobě bundu nikoli modré barvy, ale barvy vínové (bundu modré barvy, případně v kombinaci s barvou černou, na sobě měly jiné osoby). Z uvedeného je podle obecných soudů zřejmé, že oblečením osob, které byly rekognice účastny, nemohlo dojít ke zkreslení jejích výsledků. Proti těmto závěrům stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní výhrady. Obecné soudy se zabývaly i dalšími souvisejícími výtkami. Stěžovatel nedal najevo, z jakého důvodu by rozdělení poznávacího řízení do dvou fází mělo představovat procesní pochybení způsobilé ovlivnit jeho výsledek. Podle obecných soudů poškozená samostatně a nezávisle označila jednoznačně stěžovatele jako pachatele, přičemž v procesně použitelné výpovědi ani při rekognici se způsobem, který by měl relativizovat určitost a jednoznačnost jeho identifikace, nevyjádřila. Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739).
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
18. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Poslední dvě uvedené kategorie vad důkazního řízení byly podle stěžovatele naplněny tím, že soudy důkazy, které byly řádně provedeny, neučinily předmětem svých úvah a hodnocení a ani je nezohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí, přehlížely pochybení orgánů činných v trestním řízení, které se v přípravném řízení zpronevěřily požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5 trestního řádu, a "manipulovaly" s výpověďmi svědků F. P. a L. P.
20. Ústavní soud připomíná, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně je vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. Také v odborné literatuře (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) se uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na soudní ochranu je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu.
21. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, podle kterých výpověď poškozené představuje přímý usvědčující důkaz, podpořený rovněž dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků J. B., N. U. a J. M., které poškozená bezprostředně poté, co opětovně spatřila stěžovatele, požádala, aby jej sledovali a zapsali si registrační značku jeho vozidla.
22. O výpovědích M. L., F. P. a L. P., tj. rodinných příslušníků stěžovatele, dospěly soudy ústavně konformním postupem k závěru, že nejsou věrohodné, neboť uvedení sice shodně tvrdili, že stěžovatel se v době, kdy došlo k inkriminovanému skutku, nacházel na oslavě narozenin, avšak na dotazy okresního soudu o podrobnostech této oslavy, jakož i obdobných událostí v následujících letech, podali výpovědi, které se navzájem lišily natolik, že z nich stěžovatel nemohl ve svůj prospěch ničeho vytěžit.
23. Stěžovatel předkládá polemiku s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí okresní soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů, považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, ani že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
26. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu