Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou, sídlem Nekázanka 883/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 7 Tdo 417/2023-612, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 sp. zn. 11 To 355/2022 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. září 2022 č. j. 2 T 13/2021-545 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečiny omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství se spoluobviněným M. T. Za uvedené přečiny byl stěžovateli uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 20 000 Kč. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele v tom, že společně se spoluobviněným M. T. v únoru 2020 v hasičské zbrojnici nejprve M. T. strčením do těla vpravil poškozeného T. P. V. do místnosti se splachovací toaletní mísou, poté společně se stěžovatelem zadržovali dveře místnosti tak, aby je poškozený nemohl otevřít a místnost opustit, což činili po dobu přibližně patnácti minut, během nichž nezjištěná osoba pootevřenými dveřmi stříkla na poškozeného látku z aerosolového rozprašovače, později pod dveřmi náplň ze sněhového hasicího přístroje a pak zapálenou látku z aerosolového rozprašovače, a poté, co se poškozenému podařilo překonat uzavření dveří a opustit místnost, ho stěžovatel uchopil bolestivým chvatem, dovedl ho zpět do zmíněné místnosti, kde ho páčením ruky přiměl kleknout k toaletní míse a vsunout do ní hlavu, zatímco M. T. aktivoval splachovadlo.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, jež bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazy v řízení provedenými, zejména co do věrohodnosti poškozeného T. P. V., který svou výpověď v průběhu řízení měnil, a jeho výpovědi neodpovídaly ostatním ve věci provedeným důkazům. Poškozený takto např. uvedl, že do prostoru toalety bylo stříknuto tzv. sněhovým hasicím přístrojem, avšak na místě činu byl nalezen toliko tzv. práškový hasicí přístroj. Taktéž poškozený měnil výpověď v otázce, kdo splachoval, když původně řekl, že neví, posléze ale řekl, že to musel být obviněný M. T. Stěžovatel tomu nerozumí, protože když měl poškozený hlavu v záchodové míse, tak přece nemohl vidět, kdo splachuje.
6. K výpovědi poškozeného v hlavním líčení stěžovatel dále uvádí, že ta probíhala za vydatné pomoci soudu a státního zástupce. Stěžovatel podotýká, že poškozený je svéprávný člověk a v běžném životě normálně funguje, tudíž není důvod s ním zacházet jinak než s ostatními svědky.
7. Stěžovatel dále podotýká, že stěžejním důkazem byl znalecký posudek Mgr. Fechtnerové, který měl sloužit jako podklad pro posouzení věrohodnosti poškozeného. Znalkyně však při doplňujícím výslechu uvedla, že k podrobnějšímu zkoumání věrohodnosti a rysů poškozeného je nutné vzhledem ke zjištěným "záchvatům agrese" dlouhodobé ústavní zkoumání. Poškozený měl taktéž zamlčet, že se léčil na psychiatrii.
8. Stěžovatel od samého začátku řízení navrhoval, aby byla provedena rekonstrukce skutku. Důkaz však nebyl proveden, neboť v mezidobí došlo ke změně vnitřních prostor v důsledku rekonstrukčních prací a dále proto, že státní zástupce při posledním hlavním líčení předložil dokumenty z pokusu Policie České republiky, která se za pomoci figurantů snažila zjistit, zda se do prostoru toalety mohly vejít tři osoby a zda mohlo dojít ke skutku tak, jak popisoval poškozený. Tento důkaz byl však nepoužitelný, neboť obhajoba nebyla informována o konání tohoto úkonu. Porušení práv obhajoby konstatoval i krajský soud v odvolacím řízení. Krajský soud však zároveň dodal, že tato vada nepředstavuje tzv. podstatnou vadu řízení a nemá vliv na správnost přezkoumávaného rozsudku, s čímž však stěžovatel nesouhlasí.
9. Stěžovatel se domnívá, že měla být provedena řádná rekonstrukce skutku, neboť je toho názoru, že tři osoby se nemohly na toaletu vměstnat a nadto splachovat. Neprovedením tohoto zásadního důkazu nebyl dostatečně objasněn skutkový stav a okresní soud měl proto postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
10. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení uvádí, že se na místě činu nevyskytoval. Stěžovatel již při uzavírání spisu navrhoval, aby bylo doplněno dokazování následujícími důkazy: lokalizace telefonu stěžovatele a poškozeného v době spáchání skutku, jakož i zajištění záznamů z mýtných bran na dálnici D5 na úseku Beroun až na sjezd na Stod. Tyto důkazní návrhy byly vznášeny opětovně v průběhu celého řízení, avšak nikdy jim nebylo vyhověno. Orgány činné v trestním řízení nadto samy zmařily provedení těchto důkazů, neboť předmětná data jsou uchovávána jen po určitou dobu.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatel především zpochybňuje zjištěný skutkový stav, resp. způsob, jakým byly hodnoceny důkazy, na jejichž základě byl skutkový stav vyvozen. Stěžovatel se tedy domáhá svými námitkami především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování vplývá, že byly provedeny všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
Stěžovateli lze přisvědčit, že stěžejním důkazem byla výpověď poškozeného, v níž byly jisté rozpory, k nimž byl však poškozený opětovně vyslechnut. Z dokazování a znaleckého posudku na osobu poškozeného je zřejmé, že poškozený je osobou s jistou intelektuální indispozicí, tudíž okresní soud k jeho výslechu přistupoval s ohledem na jeho intelektuální schopnosti, což však neznamená, že by překročil zákonný rámec. Nadto ze znaleckého posudku jasně vyplynulo, že právě s ohledem na intelekt poškozeného je takřka vyloučeno, aby si poškozený skutkový děj vymyslel a zvládl ho opakovaně reprodukovat před orgány činnými v trestním řízení.
Jde-li o rekonstrukci skutku, která nebyla nejprve řádně provedena a následně být provedena z důvodu přestavby toalet nemohla, krajský soud v odůvodnění shrnul, že o prostorových relacích vypovídá fotodokumentace pořízená při ohledání místa činu. Konečně důkazy navrhované stěžovatelem k prokázání své nepřítomnosti na místě činu, byly shledány nadbytečnými, neboť okresní soud k této otázce vedl dokazování a dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel na místě činu byl a spáchal předmětný skutek.
Pro úplnost lze odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které shrnuje výsledky dokazování a proti němuž stěžovatel argumentačně nebrojí. Ústavní soud proto neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a skutkovými (a na ně navazujícími právními) závěry z nich vyvozenými, a tudíž nelze dovodit porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu