Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 10. 2016, č.j. 17 T 190/2015-485, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č.j. 13 To 440/2016-506, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č.j. 3 Tdo 468/2017-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č.j. 13 To 440/2016-506, byl z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel se podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon se podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu a podle § 48 odst. 4 písm. e) trestního zákoníku se stěžovateli ukládá přiměřené omezení, aby se v průběhu zkušební doby zdržel styku s poškozenou.
Do výroku o trestu bylo tedy pouze doplněno ustanovení § 85 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, které okresní soud opomenul uvést. Usnesením ze dne 3. 5. 2017, č.j. 3 Tdo 468/2017-32, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obhajoba stěžovatele, založená na tvrzení, že s poškozenou nedošlo k pohlavnímu styku, ale toliko ke zcela dobrovolnému vzájemnému líbání a osahávání, byla vyvrácena lékařskou zprávou o gynekologickém vyšetření a výsledky kriminalistické biologické expertízy stop nalezených na oblečení a těle poškozené. Pokud stěžovatel upozorňuje na to, že poškozená konzumuje alkohol a byla opakovaně soudně trestána, je třeba ve shodě s odvolacím soudem zmínit, že stěžovatel však již z pochopitelných důvodů nezdůrazňuje to, že trestné činnosti se měl dopustit za situace, kdy poškozenou doprovázel z restauračního zařízení, kde alkoholické nápoje konzumovali společně (sám uvedl, že vypil asi 11 piv a byl opilý), ani to, že opakovaně soudně trestán byl v minulosti také on (19 záznamů v opisu rejstříku trestů).
Kromě výše uvedeného se stěžovatel snaží zpochybnit osobnost a věrohodnost poškozené především prostřednictvím výsledků znaleckého zkoumaní, zároveň ovšem zcela opomíjí závěry znalců učiněné k jeho osobě. Dle rozsudku okresního soudu přitom bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že stěžovatel je osobností disociální, nezdrženlivou, jeho obecná věrohodnost je slabá a je snížena vlivem osobnostních rysů, které ho disponují ke zkreslování vnímání skutečnosti a k její interpretaci ve smyslu získání osobního prospěchu, přičemž znalec u něj nalezl také silnou emoční a pudovou vazbu na druhé pohlaví, slabší sebeovládání a odtlumenou sexualitu.
Ve vztahu k výpovědi poškozené stěžovatel namítá, že soudy ji považovaly za věrohodnou, přestože nebyly odstraněny rozpory v odborných závěrech přizvaných znalců. Na osobu poškozené byl zpracován znalecký posudek v přípravném řízení a poté ještě v rámci řízení před soudem, vzhledem k tomu, že původně byli stěžovatel i poškozená vyšetřeni stejnou dvojicí znalců, což mohlo dle okresního soudu vzbudit určité pochybnosti o neutralitě a ovlivnění jejich závěrů. Je pravdou, že ve znaleckém posudku z přípravného řízení je k věrohodnosti poškozené konstatováno, že má výrazné tendence ke lhavosti a podvádění, které se s určitou pravděpodobností mohly projevit i v její výpovědi. Také ve znaleckém posudku zpracovaném v rámci řízení před soudem je uvedeno, že obecná věrohodnost poškozené se jeví být mírně snížena její osobnostní strukturou, avšak zvýšené tendence ke lhavosti či podvádění, ani ke konfabulaci, účelovosti či zkreslování výpovědi znalci nezjistili.
Kromě toho, že se soudy blíže zabývaly obsahem jednotlivých znaleckých posudků, poukázaly také na to, že poškozená po činu jednala spontánně, prakticky ihned volala policejní hlídku, která ji následně značně rozrušenou objevila blízko místa činu, jakož i na to, že svědci, kteří po činu přišli s poškozenou do kontaktu, se shodli, že byla rozrušená, o věci nechtěla mluvit, ale pokud jim popsala, co se stalo, v podstatných okolnostech její vyjádření odpovídalo výpovědi poškozené před soudem a před policejním orgánem.
Soudy také zdůraznily, že poškozená opakovaně vypovídala v podstatných okolnostech shodně v průběhu celého trestního řízení, přičemž z těchto výpovědí nebyla patrná snaha událost zveličit, ukázat se v lepším světle a stěžovateli přitížit. Kromě toho nebylo ani zjištěno, že by u ní konzumace alkoholu v předmětný večer vedla k narušení její schopnosti správně vnímat a reprodukovat prožitou událost, či že by snad poškozená měla zájem stěžovatele jakkoliv poškodit nebo se mu mstít.
Ústavní soud má za to, že z napadených rozhodnutí dostatečně zřetelně vyplývají důvody, které soudy k závěru o věrohodnosti poškozené vedly. Posouzení věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi je úkolem soudu, který, byť při této činnosti do značné míry vychází právě ze závěrů znaleckých posudků, musí vždy zohlednit také další ve věci provedené důkazy, a to jak každý jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech.
Tomuto úkolu dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy dostály, když přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání, učinily. Vzhledem k tomu, že se v tomto směru žádného ústavněprávně relevantního pochybení nedopustily, Ústavnímu soudu nepřísluší soudy učiněné závěry na základě polemiky opakovaně vedené stěžovatelem jakkoli zpochybňovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2017
Jan Musil v. r. předseda senátu