Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky K. K., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 6 Ads 19/2012-16 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2011 č. j. 41 Ad 49/2011-18, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost směřující do tamtéž označeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, ze dne 4. července 2011 č. j. 525 322 393/315-JS, kterým došlo k zamítnutí námitek stěžovatelky vůči rozhodnutí téhož orgánu ze dne 8. února 2011 č. 525 322 393, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání starobního důchodu.
Uvedená rozhodnutí vycházejí shodně z právního názoru, že Dohoda mezi ČSSR a SSSR o sociálním zabezpečení publikovaná pod č. 116/1960 Sb. (dále jen "Dohoda") byla ve vztahu k Arménii považována za platnou do 22. září 2009, tj. do okamžiku, kdy došlo k publikaci sdělení č. 76/2009 Sb. m. s. ve Sbírce mezinárodních smluv, přičemž pokud navrhovatelka požádala o důchod až 20. října 2010, její žádosti (podané po uvedeném termínu 22. září 2009) nebylo lze vyhovět.
Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů, jakož i předtím České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Své přesvědčení o porušení práva spravedlivý proces odůvodnila tím, že ve smyslu právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 420/09 jí svědčilo legitimní očekávání na přiznání starobního důchodu.
Konstatovala, že ode dne 23. září 2009, kdy bylo pod č. 76/2009 Sb. m. s. oznámeno ukončení platnosti dvoustranných smluv uzavřených mezi Československem a Sovětským svazem, nemůže mít legitimní očekávání, že jí budou započteny pojistné doby v Arménii. Oproti tomu však namítá, že od publikace citované Dohody do dne, kdy oznámení nabylo účinnosti, takové legitimní očekávání důvodně měla. Z tohoto hlediska má stěžovatelka za to, že není podstatné, kdy o přiznání důchodu požádala, nýbrž to, kdy pojistné doby "nasbírala".
Pokud tomu bylo v době účinnosti Dohody, měly jí být dle jejího názoru započteny. Podpůrně se stěžovatelka vedle této argumentace také dovolávala výpovědní lhůty dle čl. 20 odst. 2 Dohody, pročež dovozovala její účinnost až do 1. ledna 2011. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04 ,
III. ÚS 303/04 ,
II. ÚS 539/02 ,
IV. ÚS 221/04 a další).
Logicky a přesvědčivě vybudovaná argumentace Nejvyššího správního soudu je naprosto korektní a z pohledu ústavněprávního obstojí, pročež na obsah ústavně souladného odůvodnění napadeného rozsudku, který reaguje na všechny námitky opětovně předložené v ústavní stížnosti, postačí takto v podrobnostech odkázat. Do rozporu s obsahem nálezu sp. zn. I. ÚS 420/09 , jehož se navrhovatelka dovolává, se jeho závěry jakkoliv nedostávají. Navrhovatelka totiž zjevně přehlíží, že rozhodovací důvody citovaného nálezu připínaly a vymezily legitimní očekávání tehdejšího stěžovatele toliko k okamžiku podání žádosti o přiznání starobního důchodu v relaci k seznatelnosti, resp. tehdejší neseznatelnosti právního stavu (vázaly je na "seznatelný stav českého právního řádu"), a to ve vazbě na veřejnou publikaci ve Sbírce mezinárodních smluv; nynější stěžovatelce ovšem, z pohledu publikace sdělení ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 76/2009 Sb. m.
s., v okamžiku podání žádosti o přiznání starobního důchodu legitimní očekávání tímto způsobem založené nesvědčilo, resp. přiznání starobního důchodu na základě Dohody pozbylo právní opory i ve smyslu interpretace obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 420/09
. Byť se uvedené závěry mohou navrhovatelce subjektivně jevit jako nespravedlivé, nutno v této souvislosti dodat, že soudní moci nepřísluší v rámci jejího výkonu meze relevantního právního rámce nad jejich limity rozšiřovat (čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného se podává, že navrhovatelka porušení svých ústavních práv neprokázala; proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2012
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu