Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lenky Havlíčkové, zastoupené Mgr. Danielem Askarim, advokátem, sídlem náměstí Kinských 601/3, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2022 č. j. 6 As 22/2022-58, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 54 A 36/2021-108 a proti zásahu předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, spočívajícímu v přeřazení stěžovatelky z výkonu funkce soudkyně na civilním odvolacím úseku k výkonu funkce na úseku správního soudnictví, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se soudy dopustily porušení jejího práva podle čl. 1, čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které jí zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a porušení práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 82 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka se dále domáhá zákazu pokračování v zásahu uvedeném v záhlaví a uložení příkazu pro předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, aby následky tohoto zásahu odstranila.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dodatkem č. 8 rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2021 došlo k úplnému zastavení nápadu stěžovatelce a dodatkem č. 11 rozvrhu práce téhož soudu pro rok 2021 došlo k trvalému přeřazení stěžovatelky jako soudkyně příslušného soudu na úsek správního soudnictví.
3. Proti zásahu předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívajícímu v přeřazení stěžovatelky z výkonu funkce soudkyně na civilním odvolacím úseku k výkonu funkce na úseku správního soudnictví se stěžovatelka žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhala, aby Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zakázal předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, "aby činila jakékoliv další úkony směřující k přeložení stěžovatelky k výkonu funkce ve specializovaném senátu nebo jako specializované samosoudkyně rozhodující ve správním soudnictví ", a přikázal předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, "aby obnovila stav před nezákonným zásahem tak, že ve lhůtě 3 dnů od doručení rozsudku vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bude stěžovatelce plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního". V průběhu řízení stěžovatelka upravila původní petit žaloby s ohledem na změnu skutkových okolností a domáhala se, aby krajský soud zakázal předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, "aby činila jakékoliv další úkony směřující k přeložení stěžovatelky k výkonu funkce ve specializovaném senátu nebo jako specializované samosoudkyně rozhodující ve správním soudnictví ", a přikázal předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, "aby obnovila stav před nezákonným zásahem tak, že ve lhůtě 3 dnů od doručení rozsudku vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bude stěžovatelce plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude stěžovatelka vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví Krajského soudu v Ústí nad Labem". Krajský soud po provedeném dokazování napadeným (mezitímním) rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že u přeřazení na jinou agendu nejde o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatelce byla krajským soudem poskytnuta soudní ochrana v řízení o zásahové žalobě a její námitky proti věcnému posouzení krajského soudu nebyly opodstatněné.
5. Stěžovatelka zastává názor, že český ústavní pořádek vůbec neumožňuje přesunout soudce bez jeho souhlasu k výkonu zcela odlišné agendy. Tento názor opírá jak přímo o text čl. 82 odst. 2 Ústavy, podle kterého nelze soudce proti jeho vůli přeložit k jinému soudu, tak o text § 121 odst. 1 s. ř. s., který byl podle jejího názoru obecnými soudy vyložen v rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku. Dále stěžovatelka tvrdí, že v řízení před krajským soudem bylo nutno konstatovat porušení jejího základního práva na přístup k veřejné funkci (funkce soudkyně) za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny, protože rozhodnutí o jejím převedení bez jejího souhlasu k výkonu zcela jiné agendy, než kterou doposud vykonávala, bylo učiněno svévolně, za porušení kritérií, která sama předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem deklarovala. Stěžovatelka je přesvědčena, že nucená změna agendy představuje pro soudce natolik zásadní negativní důsledky, že je třeba k takovému kroku z hlediska intenzity soudního přezkumu přistupovat obdobně jako ke kárným sankcím. Jde o mimořádně silný nástroj v rukou předsedů soudů, který musí být užíván jen v nejnutnějších případech a za zachování rovnosti dotčených soudců. V tomto ohledu má stěžovatelka za to, že by se měl Ústavní soud při výkladu ústavního práva inspirovat interpretací unijních smluv provedenou Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "SDEU") v rozsudku ze dne 6. 10. 2021 C-487/19, W. Ż.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
8. Jak uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že na věc dopadá čl. 82 odst. 2 Ústavy, neboť ten se týká přeložení soudce na jiný soud proti jeho vůli, ale nikoliv přeřazení na jinou agendu. Důvodnou neshledal ani argumentaci opírající se o § 121 odst. 1 s. ř. s., jelikož toto ustanovení upravuje zvláštní podmínky pro prvotní přidělení soudce ke krajskému soudu k výkonu správního soudnictví, jak je pojem přidělení vymezen v § 67 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, nedopadá ovšem na přeřazení soudce na toto oddělení v rámci krajského soudu změnou rozvrhu práce.
9. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 2 As 182/2017-102 Ústavní soud uvádí, že rozvrh práce je normativním aktem s časově a osobně omezenou působností vykazujícím znaky interní normativní instrukce. Správní soudy se při jeho přezkumu mohou zabývat toliko tím, zda předseda soudu nevybočil při vydávání rozvrhu práce ze zákonných mezí a zda dodržel stanovený postup pro jeho vydání. Přezkum správnosti jednotlivých opatření (ustanovení) rozvrhu práce není možný, nevybočil-li předseda soudu ze zákonných mezí a zvolil-li přípustná a nediskriminační opatření. Závěry krajského soudu nejsou v rozporu ani s rozsudkem SDEU ve věci W. Ż, podle kterého "přeřazení soudce bez jeho souhlasu z jednoho oddělení na jiné oddělení téhož soudu [...] je potenciálně způsobilé být v rozporu se zásadami neodvolatelnosti a nezávislosti soudců". Soudní dvůr uvedl, že opatření o přeřazení soudce mohou být přijímána "pouze z legitimních důvodů spočívajících zejména v rozmístění dostupných zdrojů, které umožní řádný výkon spravedlnosti" a musí být soudně přezkoumatelná v řízení zaručujícím práva podle čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie, zejména právo na obhajobu. Krajský soud se totiž neodmítl zabývat důvody pro přeřazení stěžovatelky, shledal však, že podmínky pro přeřazení byly dány. Představa stěžovatelky, že bude moci vést spor o důvodnosti, rozumnosti a přiměřenosti každého jednotlivého kritéria výběru přeřazovaného soudce, není reálná a ochromila by řízení justice. Musí-li předseda soudu pro přeřazení vybrat některého ze skupiny stejně kvalifikovaných soudců, nemůže tento výběr odůvodnit jinak, než jako výsledek svého uvážení.
10. Podle čl. 21 odst. 4 Listiny občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Toto ustanovení podle ustálené judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. II. ÚS 53/06
(N 159/42 SbNU 305)] negarantuje jen právo na rovný přístup k veřejným funkcím, ale rovněž právo veřejnou funkci nerušeně vykonávat, a to včetně ochrany před protiprávním zbavením funkce [nález ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 24/19
(7/21 Sb.), bod 24.]. Bránilo-li by určité opatření, ať už právní nebo faktické, nezávislému výkonu této funkce, znemožňovalo by tím zároveň plnohodnotný výkon funkce soudce, a na takové opatření by tudíž bylo nutno nahlížet jako na zásah do práva nerušeně tuto funkci zastávat, vyplývajícího z čl. 21 odst. 4 Listiny (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 24/19
, bod 25.). Nelze vyloučit, že rozvrh práce bude předsedou soudu sestaven takovým způsobem, že bude zasaženo do práv jednotlivce zastávajícího funkci soudce plynoucích z čl. 21 odst. 4 Listiny.
11. Právní řád skutečně nepřiznává soudci právo na to, aby vykonával svou funkci v určité právní agendě či specializaci. Soudce totiž "není jmenován na pozici obchodního soudce, trestního soudce, opatrovnického soudce atd.", ale jako "univerzální" soudce určitého soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 1 As 48/2012-28, bod 13.). Jinak vyjádřeno, rozvrhem práce není rozhodováno "o právu soudce na výkon soudnictví v rámci určité soudní agendy" (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 182/2017-102, bod 32.). Ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny však jednotlivci jmenovanému do funkce soudce zaručuje právo na její plnohodnotný výkon, k čemuž je zapotřebí i zachování nezávislosti, včetně jejího interního aspektu. Toto právo přitom rozvrhem práce může být zasaženo i porušeno. Obdobně, jako může být právo soudce podle čl. 21 odst. 4 Listiny zasaženo v důsledku přeložení na jiný soud (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 5 As 13/2009-61), může být zasaženo rovněž v důsledku změny rozvrhu práce, jakou je přeřazení na jiný úsek (agendu či specializaci).
12. Z uvedeného podle Ústavního soudu plyne závěr, že záměrem ústavodárce nebylo, aby se čl. 82 odst. 2 Ústavy vztahoval i na přeřazení soudce na jiný úsek téhož soudu. Čl. 82 odst. 2 Ústavy pokládá přeložení soudce k jinému soudu za specifické a zasluhující zvláštní ochranu. Ani zákonodárce nezakotvil žádná zvláštní pravidla pro přeřazení soudců na jiný úsek, avšak přeřazení soudce na jiný úsek nemůže být projevem svévole či libovůle předsedy soudu, a to i s ohledem na ústavní garanci nezávislosti soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy); přeřazení soudce se tedy musí opírat o adekvátní důvod. Takovým důvodem nicméně může být i nedostatek soudců na jednom úseku a "přebytek" soudců na úseku jiném. Přeřazení soudce v takovém případě sleduje legitimní cíl spočívající v řádném výkonu soudnictví a zajištění práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
13. Přeřazení soudce na jinou agendu z těchto důvodů ostatně výslovně jako legitimní označil i SDEU v rozsudku ve věci W. Ż. Na přeřazení stěžovatelky nedopadá žádné zvláštní pravidlo plynoucí z ústavního pořádku, ani se na ně nevztahuje úprava obsažená v § 121 odst. 1 s. ř. s., týkající se přidělení soudce na krajský soud k výkonu správního soudnictví.
14. V posuzované věci nebyly zjištěny žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že žalovaná jednala v rozporu se zárukami nezávislosti soudců. Za této situace soudu nepřísluší přezkoumávat rozumnost nebo vhodnost daných kritérií. V tomto ohledu tedy zásah za nezákonný označit nelze. Zejména platí, že její přeřazení mezi úseky krajského soudu nebylo podmíněno jejím souhlasem.
15. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska zákonnosti přeřazení je rozhodné, že sledovalo legitimní cíl, nebylo vedeno záměrem ohrozit nezávislost soudce ani nemělo diskriminační povahu.
16. Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že správním soudům nepřísluší přezkoumávat vhodnost, rozumnost či efektivnost kritérií, která si předseda soudu pro přeřazení soudců zvolí, a to již proto, že právní úprava nevyžaduje, aby taková kritéria byla vůbec výslovně formulována. V posuzované věci krajský soud postupoval správně, neboť stěžovatelce soudní ochranu v řízení o zásahové žalobě poskytl a věcně přezkoumal, zda práva stěžovatelky nebyla porušena jejím přeřazením jakožto soudkyně z občanskoprávního úseku na úsek správního soudnictví v důsledku změn rozvrhu práce.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu