Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GECO, a. s., Pod Čimickým hájem 190/11, Praha 8, právně zastoupené advokátem prof. doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti jiným zásahům veřejné moci v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 361/2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dle náhledu stěžovatelky došlo výše uvedeným postupem obecného soudu ke kumulaci protiústavního jednání, které vyžaduje zásahu ze strany Ústavního soudu, neboť v této procesní nestandardnosti nemá procesní prostředky obrany v rámci soudní moci. Stran spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka pochybení především v tom, že obecný soud nekoná, a to nejméně od srpna 2009. Dále se stěžovatelka domnívá, že obvodní soud účelově manipuluje s řádným procesem tím, že jej "vrací", resp. svévolně "obnovuje", a to od samého počátku, obvodní soud nepředvídatelností svého jednání zcela destruuje procesní pravidla daná zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.
s. ř.". V dosud probíhajícím soudním řízení je porušována zásada právního státu, neboť obvodní soud nemá zákonný podklad pro vydání druhé výzvy žalovanému. Stěžovatelka poukazuje též na porušování zásady rovnosti účastníků řízení, a to tím, že nadržuje státní moci, nejedná se tedy o nestranný soud. Stran rovnosti zbraní odkazuje stěžovatelka na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz-Mateos v. Španělsko (1993), Serie A 262, příp. Brandstetter v. Rakousko, Serie A 211. Další pochybení vidí stěžovatelka v tom, že obvodní soud nereaguje na procesní výzvy vyžadující činnost soudu.
Profesionální obhajoba je tak zcela vyřazena z aktivní činnosti. Stěžovatelka je toho názoru, že v dané věci dochází k průtahům, čímž je rovněž zasahováno do stěžovatelčiných základních práv a svobod. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností poukázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 , I ÚS 5/95 a zejména pak na nález sp. zn. IV. ÚS 1122/09
.
III. Ústavní soud se zabýval námitkami vznesenými stěžovatelkou a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl.
4 Ústavy ČR. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci. Co se týče stěžovatelkou tvrzených průtahů, tak jak již z výše uvedeného plyne, možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04 ,
,
II. ÚS 32/06 ,
III. ÚS 246/06 ).
Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1122/09 , tak ten dle názoru soudce zpravodaje dopadá na poněkud odlišnou procesní situaci, v níž Městský soud v Brně oznámil stěžovateli, že jím řádně podané dovolání nepředloží Nejvyššímu soudu a tím de facto posoudil otázku přípustnosti dovolání, která náleží výlučně Nejvyššímu soudu. Stěžovateli tak byla odebrána možnost dobrat se projednání podaného mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem. V předmětném případě se však jedná o situaci, kdy ve věci ještě nerozhodl ani soud prvního stupně a stěžovatelka se toliko neztotožňuje s procesním postupem nalézacího soudu.
Je sice pravdou, že proti opětovné výzvě obvodního soudu neexistuje žádný opravný prostředek, nicméně nelze ztrácet ze zřetele, že se jedná toliko o jeden z procesních úkonů v rámci soudního řízení jako celku. Navíc tento úkon soudu nemá dosud žádné negativní důsledky v právní sféře stěžovatelky. Dle náhledu Ústavního soudu je věcí soudů obecných, jakým způsobem v rámci zákonem daných procesních pravidel vedou předmětné soudní řízení a v zásadě mu nepřísluší přezkoumávat jednotlivé procesní úkony.
Bude tedy především na dotčeném obvodním soudu, aby v rámci odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil svůj procesní postup ve věci. V případě, že se stěžovatelka se závěry obvodního soudu neztotožní, jsou jí otevřeny další procesní cesty, jimiž se může ubírat.
Z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených listin neplyne, že by stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a proto za uvedeného stavu věci třeba učinit závěr, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a její ústavní stížnost byla proto z uvedeného důvodu jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2010
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj