Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CHODOV REALITY a.s., sídlem K Lažance 396, Praha-Nebušice, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou, sídlem Nežárská 613, Praha 14 - Hostavice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 68 Co 110/2021-138 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem co do žalované jistiny pro uznání ze dne 8. 1. 2021 č. j. 6 C 80/2016-104 rozhodl výrokem I., že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit hlavnímu městu Praze (jako žalobkyni) částku 5 206 156 Kč s příslušenstvím. Žalobu co do úroku z prodlení za dobu od 26. 2. 2016 do 26. 2. 2016 obvodní soud zamítl (výrok II.). Výrokem III. obvodní soud stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 262 108 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v předcházejícím řízení uhradil vedlejší účastník řízení na základě rozsudků obecných soudů stěžovatelce částku 5 206 156 Kč, následně však tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud. Protože vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovatelce žalovanou částku bez platného právního titulu, stěžovatelka se o ni bezdůvodně obohatila. Náklady řízení tvořily zaplacený soudní poplatek ve výši 260 308 Kč a náklady spojené s vedením sporu. Obvodní soud dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze u statutárního města předpokládat dostatečné materiální zabezpečení a personál k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez právní pomoci advokátů. U žaloby o vydání bezdůvodného obohacení nejde o mimořádně složitou věc nebo věc mimo běžnou agendu, kterou by statutární město nebylo schopno pokrýt svými pracovníky. Proti výroku I. (co do úhrady výše příslušenství) podala odvolání stěžovatelka, proti výroku III. podal odvolání vedlejší účastník řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolací řízení o odvolání stěžovatelky zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku (výrok I.). Dále městský soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady činí 492 398 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že nevysvětlil, jak hodnotí konkrétní předmět řízení či hmotněprávní i procesní složitost věci. Připomenul, že Ústavní soud vždy zdůrazňuje potřebu konkrétního zhodnocení daného případu a posouzení toho, zda po statutárním městu lze spravedlivě požadovat, aby ochranu svých práv či svoji procesní obranu zajistilo prostřednictvím svých zaměstnanců.
Městský soud poukázal na nestandardní situaci, kdy se stěžovatelka bezdůvodně obohatila plněním vedlejšímu účastníkovi řízení na podkladu v té době platného soudního rozhodnutí, tedy titulu, který teprve následně odpadl. Podstatná je dle městského soudu také výše nároku. V řízení byla vymáhána jistina ve výši 5 206 156 Kč s příslušenstvím, bylo proto i v zájmu daňových poplatníků a obyvatel hlavního města Prahy, aby nárok byl uplatněn a vymáhán důsledně, se znalostí příslušné právní úpravy a s jistotou případného odškodnění.
Nešlo tedy o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností vedlejšího účastníka řízení, a současně byla ve hře velmi významná částka. Zastupování vedlejšího účastníka řízení prostřednictvím jeho zaměstnanců by bylo nedůvodně náročnou činností.
4. Stěžovatelka se domnívá, že za mimořádnou okolnost sporu nelze považovat skutečnost, že předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka nepovažuje za nestandardní situaci ani skutečnost, že bezdůvodné obohacení vzniklo na základě titulu - rozsudku, který následně odpadl, resp. ho Nejvyšší soud zrušil. V této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vymezující se proti plýtvání prostředků daňových poplatníků a neúměrnému navyšování nákladů [např. nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429), nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99) či nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
5. Rozhodnutí městského soudu o účelnosti nákladů řízení nebylo dostatečně odůvodněno ani z hlediska dalších rozhodných skutečností, jak jsou předpokládány např. v nálezu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2434/19 . Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník řízení má dostatečně rozsáhlé právní oddělení, jehož zaměstnanci jsou právně vzdělaní a jsou tak schopni zastupovat statutární město před soudy. Složitost kauzy ani z hlediska skutkové, právní, mediální či politické nedosahovala unikátnosti, ze které by vyplývala nutnost specializovaného právního zastoupení advokátem.
6. Dále stěžovatelka namítá, že se napadené rozhodnutí městského soudu vymyká rozhodovací praxi jiných senátů tohoto soudu v obdobných sporech. Uvádí, že ani v rámci řízení, které předmětnému sporu předcházelo, tj. spor totožných účastníků vedený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Co 375/2019, soud nepřisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka řízení, že by v poměrech souzené věci bylo možné považovat náklady na právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené. Přitom šlo o spor, který se zabýval samotným základem, tj. stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod zemním válem u dálnice D1. Senát 25 Co městského soudu odůvodnil nepřiznání nákladů vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, že předmětem sporu nebyla právní problematika, která by nesouvisela s oblastí jí spravovanou, stejně tak nešlo o problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti mezinárodního práva či jazykové znalosti. V tomto řízení byl předmětem sporu nárok na zaplacení částky ve výši 3 079 845 Kč s příslušenstvím. Obdobně rozhodoval i Nejvyšší soud o skutkově i právně analogické situaci usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1627/2018.
7. Stěžovatelka uzavírá, že vedlejší účastník řízení byl při nařízených soudních jednáních vždy zastoupen pouze advokátním koncipientem, což o složitosti sporu rovněž nevypovídá. Městský soud tedy dostatečným a logickým způsobem neodůvodnil svůj závěr o účelnosti nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka řízení a neuvedl, v čem spočívá jedinečnost a složitost případu.
8. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení.
9. Městský soud ve svém vyjádření nesdílel přesvědčení, že by napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno či narušovalo právní jistotu účastníků řízení v důsledku své nepředvídatelnosti. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
10. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření upozorňuje na rezervovaný přístup Ústavního soudu k rozhodování o náhradě nákladů řízení a dodává, že stěžovatelka netvrdí extrémní vykročení z pravidel upravujících řízení či prvek svévole. Připomíná, že podle městského soudu šlo o nestandardní situaci, ve hře byly vysoké nároky a nešlo o typický spor vedený ve spojitosti s obvyklou činností hlavního města Prahy. Vedlejší účastník dále pokládá za krajně nespravedlivé, aby obchodní společnost úspěšná v řízení dostala náhradu nákladů ve výši 646 716 Kč, zatímco ve sporu úspěšné obci byly nároky na náhradu nákladů upřeny. Závěrem vedlejší účastník upozorňuje, že stěžovatelka je ze tří čtvrtin vlastněna kyperskými společnostmi, jde tedy o spor mezi obchodní korporací s mezinárodním prvkem a obcí, v němž není důvod, aby stěžovatelka nehradila v případě neúspěchu náhradu nákladů řízení. Tato stěžovatelka úmyslně nabyla pozemky za účelem spekulativně žalovat vedlejšího účastníka. Navíc svou právní argumentaci zaslal pouhý jeden den před nařízeným jednáním před obvodním soudem, což kladlo zvýšené nároky na kvalitu právního zastoupení.
11. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť nepřesáhlo rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadenému soudnímu rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelky nezjistil.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů a promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07
(N 167/51 SbNU 65) či ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)].
15. Další judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09
(N 137/66 SbNU 115)] vychází z teze, že je-li statutární město (po vzoru státu) k hájení svých zájmů vybaveno finančně i personálně, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v soudním řízení přenášelo na soukromý subjekt - advokáta, a učiní-li tak, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Neznamená to však, že by takové náklady na zastoupení bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti, pak náklady na právní zastoupení jsou účelně vynaložené.
Rozhodovací činnost Ústavního soudu tedy připouští, aby se i statutární města v odůvodněných případech nechala zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelně vynaložené. Ústavní soud ale v této souvislosti požaduje, aby obecné soudy důvody, pro něž se rozhodnou aplikovat uvedenou výjimku z pravidla - tedy přiznat například statutárnímu městu náhradu za zastoupení advokátem - ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily (srov. k tomu například nález ze dne 2.
1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 vycházející ze situace, kdy obecné soudy přiznaly statutárnímu městu v běžném sporu náhradu nákladů za zastoupení, aniž by však tento výjimečný postup jakkoliv odůvodnily, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3023/21 ze dne 30. 11. 2021).
16. V nyní posuzované věci o takovou situaci nejde, neboť městský soud v napadeném usnesení podrobně rozvedl důvody, proč přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Odkázal přitom na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Bylo by podle něj ve světle významné částky a nestandardní situace, v níž se stěžovatelka bezdůvodně obohatila na základě později odpadnutého titulu, nepřiměřeně tvrdé na vedlejší účastnici požadovat, aby své právní zastoupení zajistila z řad svých pracovníků. Uvedené důvody jsou podle Ústavního soudu dostatečně racionální (nejsou svévolné) a Ústavní soud je proto - z hlediska principu zdrženlivosti zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - akceptuje.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Odůvodnění ústavní stížnosti směřovalo primárně proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nicméně závěr o zjevné neopodstatněnosti dopadá i na výrok I. napadeného usnesení o zastavení řízení, neboť ústavní stížnost nebyla v tomto rozsahu skutečně nijak opodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu