lobce O. Ž., P.,
zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze
1, Mariánské nám. 2/2, zastoupený JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 958 885 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 124 EC 1/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. 53 Co
114/2017-370, t a k t o:
V části výroku II., jíž byl žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady řízení
286.358,60 Kč, a ve výroku III. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.
září 2017, č. j. 53 Co 114/2017-370, zrušuje a věc se v tomto rozsahu uvedenému
soudu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2016, č. j. 124 EC 1/2011-312, ve výroku I., jímž
byla zamítnuta žaloba o zaplacení 958 885 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení, a ve výroku III., kterým bylo žalobci uloženo zaplatit České
republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení 24 011 Kč
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. tak, že žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 334 303,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a uložil
žalobci nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení ve výši 37 812,50 Kč
(výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na pozemkových parcelách v katastrálním
území Ch. vlastněných žalobcem byl činností žalovaného zřízen zemní val,
vzniklý navrstvením zeminy a jiného materiálu, porostlý neudržovanou nízkou
vegetací, přes který je vyšlapána stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně
odlišit těleso valu od pozemků, na nichž se nachází. Pozemky a val jsou spojeny
v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně, materiálně i svou podstatou jednou
hmotou. Zemní val přitom není od pozemků oddělen žádnou konstrukcí vytvořenou
lidskou činností. Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že zemní val
tvoří součást žalobcových pozemků, přičemž není stavbou z občanskoprávního
hlediska a tedy ani samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Žalobě, jíž
se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mu za rok 2009 v
důsledku bezesmluvního zastavění jím vlastněných pozemků zemním valem
vybudovaným žalovaným, proto nevyhověl. V souvislosti s rozhodováním o náhradě
nákladů řízení pak odvolací soud se zřetelem k obtížnosti projednávaného sporu
shledal účelnými i náklady vynaložené v řízení žalovaným statutárním městem na
zastoupení advokátem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal v celém rozsahu dovolání žalobce. Splnění
předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky, zda předmětný zemní val je samostatnou stavbou z hlediska
občanskoprávního či nikoliv, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
představované rozhodnutími ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, ze dne
17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, či ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014. Poukazuje na
průběh stavebního řízení, rozsah díla a správu a účetní evidenci výsledku
stavební činnosti žalovaným, jakož i na okolnost, že zemní val lze dobře
odlišit od pozemků, na nichž se nachází, přitom dovolatel namítal, že dotčený
zemní val má charakter stavby v občanskoprávním smyslu, která je způsobilou být
samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Předestřel rovněž otázku
účelnosti nákladů vynaložených v řízení žalovaným statutárním městem na
zastoupení advokátem. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 315/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 868/2016, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5280/2015, a
ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 993/2017. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen –
„obč. zák.“), který je se zřetelem k období, za nějž je bezdůvodné obohacení
požadováno (rok 2009), třeba aplikovat na posuzovaný případ, pro kvalifikaci
stavby jako nemovitosti vyžadoval, aby byla spojena se zemí pevným základem (§
119 odst. 1 obč. zák.). Současně stanovil, že stavba není součástí pozemku (§
120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v
Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č.
12/1998) pak
při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto
samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet „jen“ z
veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; srov. v rozhodném období účinné znění
§ 2 odst. 3, 4, 5, § 103 a násl. zákona č. 183/2006, o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon). Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby
převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné); naproti tomu pro účely
občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v
právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý
být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být
tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). Platí přitom,
že výklad pojmů obsažených v občanskoprávních předpisech nelze podřizovat
výkladu totožných pojmů v jiných právních odvětvích, zejména v odvětvích práva
veřejného, např. stavebního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010). V problematických případech je pak vždy třeba
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v
právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních
vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem
stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního
materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a
kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást
pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28
Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu
občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle § 119 odst. 2
občanského zákoníku) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její
vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech
případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1512/2014). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí
pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy
stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu
[srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn.
22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14,
str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 ]. Nejvyššímu
soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska,
zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde
o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětný
zemní val umístěný na pozemcích žalobce vznikl navrstvením zeminy a jiného
materiálu, je porostlý neudržovanou nízkou vegetací a je přes něj vyšlapána
stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně odlišit těleso valu od samotných
pozemků, když val je s pozemky spojen v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně,
materiálně i svou podstatou jednou hmotou a není od pozemků oddělen žádnou
konstrukcí vytvořenou lidskou činností, dovodil, že tento val tvoří součást
pozemků žalobce a není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a nebyl
tak v rozhodném období ani stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 obč. zák., nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené (jde-li o výsledek stavební činnosti
vzniklý zpracováním povrchu pozemku či vršením kompaktního stavebního
materiálu, u nějž nelze konkrétně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná
„stavba“), pročež se jeho právní závěry ani neodchylují od výše citované
ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Dovolatelem označená rozhodnutí dovolacího soudu pak na posuzovaný případ
bezprostředně nedopadají, neboť vychází ze zcela odlišných individuálních
skutkových okolností (stavba asfaltové komunikace, studny, hráze rybníka či
záporového pažení). Výše citované judikatuře dovolacího soudu konečně
koresponduje i závěr odvolacího soudu, dle nějž charakter výsledku stavební
činnosti, coby stavby v občanskoprávním smyslu, nezakládá ani samotný průběh
výstavby či její regulace jednotlivými správními akty vydávanými ve stavebním
řízení a přirozeně ani způsob jeho následné správy či účetní evidence. Namítá-
li pak dovolatel, že odvolací soud nezohlednil okolnost, že zemní val lze dobře
odlišit od samotných pozemků, pomíjí, že odvolací soud učinil skutkový závěr
opačný (že zemní val od pozemků objektivně odlišit nelze); platí přitom, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Z výše uvedeného je zřejmé, že v části směřující vůči výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku o
věci samé, dovolání předpoklady přípustnosti zjevně nenaplňuje (§ 237 o. s. ř.). Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I.,
jíž byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku o nákladech státu, či v
části výroku II., jíž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady řízení
tvořené zaplaceným soudním poplatkem ve výši 47.945 Kč, pak ve vztahu k těmto
výrokovým částem žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve
vztahu k nim založena přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání naopak shledal přípustným (§ 237 o. s. ř.), pokud jím byl rozsudek
odvolacího soudu napaden ve výroku II. v části, jíž byl žalobce zavázán
nahradit žalovanému náklady řízení 286.358,60 Kč, a ve výroku III. Při
posouzení účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného statutárního
města advokátem, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje
účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a
jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony
soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové
výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a
odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem
nařízené soudem podle § 100 odst. 3. Podle § 137 odst. 2 o. s. ř. odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen
je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného
zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění
stanoveného zvláštními právními předpisy. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již
opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u
žalovaného hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného
materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna
kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat
právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak,
nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení statutárních
měst advokátem účelně vynaložené náklady (srov. například nálezy Ústavního
soudu ze dne 23. 11.
2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS
2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016, nebo jeho usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013,
ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že
zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním,
lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se
činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si
současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím
kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v
nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť
nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko
odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Výjimečně lze přitom náklady na advokátní zastoupení veřejnoprávního subjektu,
zaměstnávajícího pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním (např. stát,
statutární města apod.), pokládat za účelně vynaložené tehdy, je-li předmětem
sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným
subjektem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou,
dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího
práva, event. jazykové znalosti, a zvolený advokát se na danou problematiku
specializuje (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2402/10). V projednávané věci se předmět sporu vztahuje k právní problematice žalovaným
statutárním městem běžně řešené (viz množství obdobných sporů vedených vůči
žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků
jiných vlastníků) a v rozhodných právních otázkách v obecné rovině i ustáleně
judikované (srov. výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Se zřetelem k
shora uvedené judikatuře tudíž zásadně není namístě dovozovat účelnost nákladů
vynaložených žalovaným statutárním městem na jeho zastoupení advokátem. Nejvyšší soud proto dovolání, pokud jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden
ve výroku II. v části, jíž byl žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady
řízení 286.358,60 Kč, a ve výroku III. (tj. v částech, jimiž byla žalovanému
přiznána náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s jeho zastoupení
advokátem), shledal důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.
v uvedeném rozsahu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.