28 Cdo 1934/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T.,
P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem
Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupenému JUDr.
Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o náhradě nákladů
řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 118 EC 1/2012, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu
2015, č. j. 35 Co 318/2015-255, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 35 Co
318/2015-255, se zrušuje v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě
soudního poplatku ve výši 19.522,- Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému
soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 7. 4. 2015, č. j. 118 EC 1/2012-222, tak, že žalobu, jíž se
žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení 390.437,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení, zamítl pro nedostatek pasivní věcné
legitimace žalovaného (hlavní město Praha) v řízení o vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním žalobkyní vlastněných pozemků, jež jsou veřejným
prostranstvím, dovozuje pasivní věcnou legitimaci pro daný spor na straně
příslušných městských částí (výrok I.).
V soudním řízení procesně úspěšnému žalovanému odvolací soud současně nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uzavřel totiž, odkazuje na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 či II. ÚS 376/12, že náklady na jeho
zastoupení advokátem nejsou účelné, neboť u statutárních měst lze presumovat
existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení,
jehož prostřednictvím jsou schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž
by musela využívat právní pomoci externích advokátů. Poukázal přitom na
okolnost, že se projednávaný spor nevymyká běžné právní agendě, kterou je
žalovaný z titulu správy svých majetkových záležitostí nucen řešit. Byť pak
žalovaný účelně vynaložil náklady na úhradu soudního poplatku z odvolání ve
výši 19.522,- Kč, odvolací soud mu jejich náhradu nepřiznal z důvodů zvláštního
zřetele hodných (§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), jež
spatřoval v tom, že v době zahájení soudního řízení byla soudní praxe při
posuzování pro rozhodnutí o věci podstatné otázky, kdo je v předmětném sporu
pasivně věcně legitimován, značně rozkolísána.
V závislosti na výsledcích řízení odvolací soud zároveň zavázal žalobkyni k
náhradě nákladů státu ve výši 46.754,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Brojil vůči
nákladovému výroku II. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v
tom, že se odvolací soud svým závěrem o neúčelnosti nákladů vynaložených na
zastoupení žalovaného advokátem odchýlil od judikatury Ústavního soudu
představované zejména nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Mínil
rovněž, že závěry odvolacího soudu, jenž důvody zvláštního zřetele hodné,
svědčící pro nepřiznání práva na náhradu nákladů vynaložených na úhradu
soudního poplatku z odvolání, spatřuje v rozkolísanosti na posuzovaný případ
dopadající judikatury, odporují rozhodovací praxi dovolacího soudu
reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2493/2013 a sp. zn. 23 Cdo 2940/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo
3172/2013 a sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo
2944/2013. Namítal, že projednávaný spor o vydání bezdůvodného obohacení ve
výši 612.470,70 Kč s příslušenstvím vzniklého užíváním žalobkyní vlastněných
pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, nelze zařadit mezi běžnou právní
agendu dovolatele. Vyvozoval naopak, že se zřetelem k výši uplatněné pohledávky
a množství obdobných žalob směřujících vůči dovolateli jde o spor mimořádný,
jenž je navíc vzhledem k vývoji relevantní judikatury též právně složitý. Z
uvedených skutečností dovolatel dovozoval, že náklady na zastoupení advokátem
vynaložil za řízení účelně. Namítal rovněž, že důvody zvláštního zřetele hodné
pro nepřiznání práva na náhradu nákladů vynaložených na úhradu soudního
poplatku z odvolání nelze spatřovat toliko v okolnosti, že ke dni zahájení
soudního řízení nebyla soudní praxe při řešení pro posouzení věci rozhodných
právních otázek jednotná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
nákladovém výroku II. změnil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení
160.269,- Kč, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a
řádně zastoupenou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud
dále zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně
přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního
města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního
vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá
rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-
li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení
advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu
ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13,
a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-
li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze
očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti
zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů
na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se
zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech
civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka,
jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje
kompenzovat (respektive nekompenzovat). Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutečností známých mu z jeho úřední
činnosti (množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se
nachází veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných
sporech), shledává projednávanou věc co do své složitosti a významu zcela
obvyklou a rutinní a dovozuje z této skutečnosti neúčelnost nákladů
vynaložených na zastoupení žalovaného hlavního města Praha advokátem, nijak se
neodchyluje od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž
předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v
civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat
jinak.
Dovolatelem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (612.470,70 Kč s
příslušenstvím), množství obdobných žalob, jež vůči němu směřují, či vývoj
relevantní judikatury pak samy o sobě nejsou okolnostmi, jež by byly způsobilé
prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či
mimořádnosti projednávané věci. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace
žalovaného hlavního města Praha v řízení o vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné
prostranství (na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno), ostatně
vyplývá z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), když na specifika samosprávného uspořádání
hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
poukázal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1127/2009 (srovnej k uvedené problematice mimo jiné též rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města
na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci
nejeví obhajitelným. V souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13), zdůrazňující demonstrativnost
výčtu nákladů uvedeného v § 137 odst. 1 o. s. ř. a možnost zahrnutí mezi tyto
náklady i hotové výdaje nezastoupeného účastníka stanovené paušální částkou dle
§ 13 odst. 3 advokátního tarifu, resp. za využití novelizovaného ustanovení §
151 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2015), by přitom bylo možno
uvažovat o nároku statutárního města na náhradu zmíněných výloh. Leč takovouto
kompenzaci procesní obrany žalovaný nepožadoval, což odpovídá tomu, že k hájení
svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy § 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s § 142 o. s. ř. je přitom nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k
hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady
hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní
práva odlišně. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), dovolání, pokud jím žalovaný brojil vůči závěru, že náklady na
jeho zastoupení advokátem nebyly za řízení vynaloženy účelně, podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání ovšem Nejvyšší soud shledal přípustným (§ 237 o. s. ř.) v části
směřující vůči výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo s odkazem
na ustanovení § 150 o. s. ř. negativně rozhodnuto o požadavku žalovaného na
náhradu soudního poplatku ve výši 19.522,- Kč.
Při zkoumání předpokladů, za
nichž lze procesně úspěšnému účastníkovi z výjimečných důvodů odepřít právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, se totiž odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení,
přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž
okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu
řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v
podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o
náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a
jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo
4079/2014). Byť interpretace ustanovení § 150 o. s. ř. může být Nejvyšším
soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné výklad dané normy soudy nižších
stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014), nezbývá než
uzavřít, že v posuzovaném případě je uvedené hledisko naplněno, neboť odvolací
soud při interpretaci dané normy nereflektoval základní judikatorně přijatá
východiska. Odvolací soud totiž pochybil, spokojil-li se toliko s naplněním
jediného aspektu, odůvodňujícího dle jeho názoru užití ustanovení § 150 o. s.
ř. na posuzovaný případ (zahájení soudního řízení v poměrech nejednotného
rozhodování soudů vyššího stupně o otázkách, na nichž je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno), a nezabýval se dalšími judikaturou zmiňovanými okolnostmi
rozhodnými z hlediska aplikace uvedeného zákonného ustanovení. V situaci, kdy
soudní řízení bylo zahájeno dne 3. 1. 2012, přitom se zřetelem k tomu, že pro
právní posouzení věci rozhodné právní závěry byly přijaty již v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, neobstojí ani
úvaha odvolacího soudu, že by snad příčinou procesního neúspěchu žalobkyně
mohla být rozkolísanost rozhodovací praxe Nejvyššího či Ústavního soudu.
Z obsahu spisu se navíc podává (u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k
vadám řízení z úřední povinnosti - § 242 odst. 3 o. s. ř.), že odvolací soud v
rozporu se závěry vyplývajícími např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1669/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 3. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5047/2015, neumožnil účastníkům řízení vyjádřit se k eventuální
aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.
S ohledem na předestřené bylo tedy dovolání žalovaného v části zpochybňující
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě zaplaceného soudního poplatku z odvolání
shledáno důvodným, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst.
2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v naznačeném rozsahu a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o
věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu