23 Cdo 2234/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně FG Forrest, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33,
PSČ 110 00, IČO 25290568, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se
sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, PSČ 160 00, proti žalované AT Computers
a.s., se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Těšínská 1970/56, PSČ 710 00, IČO
61672599, zastoupené JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě,
Moravská Ostrava, Na Hradbách 120/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 133 652 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 15/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna
2014, č. j. 1 Cmo 91/2013-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna 2014, č. j. 1 Cmo
91/2013-247, se ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 37 Cm
15/2009-208, zamítl žalobu na zaplacení částky 133 652 Kč s úroky z prodlení
specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni, aby
zaplatila žalované na náhradu nákladů řízení částku 114 877 Kč k rukám JUDr. Jany Navrátilové, advokátky (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni, aby
zaplatila České republice na účet Krajského soudu v Ostravě na nákladech řízení
částku 6 918,16 Kč (výrok pod bodem III). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 91/2013-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a
III potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že se žalované náhrada nákladů prvostupňového řízení
nepřiznává (výrok pod bodem II) a nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena podle § 409 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) kupní smlouva, na jejímž
základě žalovaná jako prodávající dodala žalobkyni zboží – zálohovací mechaniku
SONY sjednaných druhů, které podle závěru soudů obou stupňů žalobkyně jako
kupující převzala a uhradila žalované kupní cenu ve výši 133 652,89 Kč bez DPH. Žalobkyně uplatnila vůči žalované svá práva z vad zboží, které představovaly
podle závěru soudů obou stupňů nepodstatné porušení smlouvy, proto oba soudy
vyšly z § 437 odst. 5 obch. zák. Toto ustanovení umožňuje kupujícímu odstoupit
od kupní smlouvy za předpokladu, že prodávající neodstraní vady ve stanovené
lhůtě a kupující upozorní prodávajícího na svůj úmysl odstoupit od smlouvy při
stanovení lhůty k odstranění vad nebo v přiměřené lhůtě před samotným
odstoupením od smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná vady vytčené
žalobkyní v reklamaci ze dne 5. března 2008 neodstranila ve stanovené, resp. přiměřené lhůtě. Pokud žalobkyně dopisem ze dne 21. května 2008 vyzvala
žalovanou k vrácení kupní ceny, což žalobkyně považovala za odstoupení od
smlouvy, hodnotil odvolací soud takové jednání za předčasné, neboť chybělo
upozornění na úmysl od smlouvy odstoupit. K odstoupení nemohlo dojít ani
následným dopisem žalobkyně ze dne 10. července 2008, neboť nepředcházelo
poskytnutí dodatečné lhůty k odstranění vady ze strany žalobkyně a její
upozornění, že v případě nerespektování dodatečné lhůty k opravě od smlouvy
odstoupí. V dané věci přitom došlo k nejméně čtyřem reklamacím vad, které
žalovaná odstraňovala ve stále delších lhůtách. Důvodem zamítnutí žaloby bylo
nedodržení předepsaného kogentního způsobu uplatnění nároku z vad zboží
žalobkyní, v důsledku čehož nedošlo dle závěru soudů obou stupňů k platnému
odstoupení od smlouvy a vzniku povinnosti žalované vrátit žalobkyni uhrazenou
kupní cenu zboží. Ve svých závěrech týkajících se náhrady nákladů řízení aplikoval odvolací soud
oproti soudu prvního stupně ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), podle něhož jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí
soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Odvolací soud
uvedl, že „po pečlivém zvážení všech okolností daného sporu, včetně okolností,
které vedly k soudnímu uplatnění nároku, shledal důvody zvláštního zřetele
hodné v okolnostech, které vedly k uplatnění žalovaného nároku, a to v přístupu
žalované k vyřízení čtvrté reklamace žalobkyně, a v jejím chování v průběhu
daného řízení. Žalovaná po celou dobu řízení popírala celkový počet čtyř
reklamací žalobkyní dodaného zboží v průběhu záruční doby, ačkoliv první
reklamace učiněná žalobkyní dne 24. ledna 2006 byla v řízení prokázána a bez
součinnosti žalované by stěží žalobkyně znala přesnou adresu výrobce, jemuž k
opravě zboží zaslala.“ Odvolací soud dále konstatoval, že tříměsíční lhůtu, po
niž žalovaná odstraňovala poslední vadu zboží reklamovanou dne 5. března 2008,
nelze považovat za lhůtu přiměřenou a v souladu s obchodními zvyklostmi, a že
žalovaná svým postupem nepochybně porušila svou povinnost řádně a v přiměřené
lhůtě odstranit reklamovanou vadu výrobku. I v souvislosti s odůvodněním
aplikace § 150 o. s. ř. poukázal odvolací soud opětovně na okolnost, že důvodem
neplatnosti odstoupení od předmětné kupní smlouvy dopisem žalobkyně ze dne 10. července 2008 byla okolnost, že ve svém přípise ze dne 27. května 2008
nestanovila žalobkyně žalované dodatečnou lhůtu k odstranění vad reklamovaného
zboží. Rozsudek odvolacího soudu, resp. jeho výroky pod bodem II a pod bodem III,
kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení,
napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění podmínek
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v části
týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stojí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
konkrétně otázky nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšné
žalované s tím, zda lze za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. považovat okolnost, že žalovaná jako prodávající popírala celkový počet
reklamací tvrzených žalobkyní, a také okolnost, že poslední reklamovanou vadu
žalovaná odstraňovala ve lhůtě, která se odvolacímu soudu nejevila jako
přiměřená. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, který
nepřiznal zcela úspěšné žalované nárok na náhradu nákladů řízení za řízení v
celkem čtyřech stupních. Důvody k aplikaci § 150 o. s. ř., které odvolací soud
v napadeném rozsudku uvedl, nelze podle jejího názoru považovat za okolnosti
zvláštního zřetele hodné postačující k nepřiznání nároku na náhradu nákladů
řízení. Odvolací soud podle názoru žalované v rámci hledání spravedlnosti zcela
opominul, že vada písemností vytvořených žalobkyní, tj. přípisů ze dne 21. května 2008 a následně ze dne 10. července 2008, které soudy obou stupňů
nepovažovaly za platné odstoupení od kupní smlouvy účastnic, nemůže jít bez
dalšího k tíži žalované. Pokud žalobkyně reklamovala dodané zboží v březnu
2008, měla možnost – s ohledem na předcházející reklamace – uplatnit volbu
nároku podle § 436, event. § 437 obch. zák., a rovnou od smlouvy odstoupit. Žalobkyně však při všech reklamacích uplatnila nárok na opravu dodaného zboží. Dovolatelka nesouhlasí ani s dalším závěrem odvolacího soudu, který za
podstatné hledisko pro aplikaci § 150 o. s. ř. považoval chování žalované v
průběhu řízení spočívající v tom, že popírala celkový počet čtyř reklamací, a
že poslední reklamovanou vadu odstraňovala příliš dlouho. Dovolatelka je
názoru, že forma a způsob procesní obrany je věcí náležející výhradně účastníku
řízení, stejně jako právo popírat skutečnosti tvrzené protistranou. Považuje za
nepřípustné sankcionovat účastníka řízení formou nepřiznání nákladů řízení za
to, že v rámci řízení nepřiznal skutečnosti tvrzené a prokazované protistranou. Dovolatelka k tomu doplnila, že onu první „popíranou“ reklamaci z ledna 2006
popírá stále, neboť o uplatnění této reklamace žalobkyní neeviduje žádný
přípis, v lednu 2006 jí nebyla žádná reklamace žalobkyně doručena. Jako první
eviduje až reklamaci ze dne 20. listopadu 2007 (která byla vyřízena 12. prosince 2007), tedy po téměř dvou letech bezvadného užívání zboží. Podotkla,
že dále bylo reklamováno dne 19. prosince 2007, vyřízeno dne 19. února 2008, a
potřetí dne 5. března 2008, přičemž reklamované zboží bylo žalované doručeno až
dne 1. dubna 2008 a reklamace byla vyřízena dne 8.
července 2008. V řízení bylo
dále prokázáno, že vadné zboží se posílalo výrobci SONY do Belgie, neboť tento
neměl v daném čase na území České republiky autorizovaný servis. Dovolatelka se
domnívá, že ani tyto okolnosti nelze považovat za důvody hodné zvláštního
zřetele, tedy za zvláštní okolnosti, k nimž by bylo možno výjimečně přihlédnout
a nepřiznat žalované nárok na náhradu žádných nákladů řízení. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, ustanovení § 150 o. s. ř. obecně
slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá
porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu
nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Dovolatelka poukázala na
jednání žalobkyně, která se v daném případě rozhodla požadovat vrácení plné
výše kupní ceny zboží, aniž od smlouvy řádně odstoupila, a trvala naopak i při
poslední reklamaci na opravě zboží, ačkoliv měla možnost uplatnit jiné zákonné
nároky. Přestože soud prvního stupně žalobkyni dvakrát její žalobu zamítl,
žalobkyně trvala na svém nároku a dokonce v odvolacím řízení kategoricky
vyloučila možnost smíru, o který se pokusil odvolací soud při posledním jednání
ve věci. Dovolatelka dále namítla, že přestože odvolací soud v napadeném rozsudku
konstatoval, že všechny okolnosti daného případu zvážil, nejenže nedal
účastníků žádný prostor k tomu, aby s k jeho závěru o aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřili, ale zvažovanou aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. odvolací soud účastníkům ani nepředestřel. Tím bylo porušeno právo žalované na
spravedlivý proces, jehož součástí je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního
soudu vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat
námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, a s nimiž
se soud musí v rozhodnutí vypořádat; tento postup platí beze zbytku i na
rozhodování v otázkách náhrady nákladů řízení. Postup odvolacího soudu označila
dovolatelka v tomto směru za překvapivý, neboť na možnost moderace náhrady
nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neupozornil ani v předchozím
odvolacím řízení. Žalované také poukázala na to, že žalobkyně se prvního
jednání před odvolacím soudem ani nezúčastnila, soud jednal v její
nepřítomnosti. Je proto nespravedlivé, aby náhrada nákladů vzniklých žalované
při tomto odvolacím řízení, kterého se řádně zúčastnila, jí nebyla přiznána.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výrocích
pod body II a III a přiznání nároku žalované na náhradu nákladů za celé řízení,
včetně náhrady nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz)].
Jak Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se týká i otázek práva procesního.
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, když za dosud neřešenou otázku označila
otázku nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšné žalované s
odůvodněním, zda lze za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s.
ř. považovat okolnost, že žalovaná jako prodávající popírala celkový počet
reklamací tvrzených žalobkyní, a že poslední reklamovanou vadu žalovaná
odstraňovala ve lhůtě, která se odvolacímu soudu nejevila jako přiměřená.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci § 150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. V nyní posuzované věci je odvolací řízení takovou vadou postiženo. Ústavní soud
se k aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil a ve
své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Mimo jiné dovodil, že s ohledem
na principy rovnosti účastníků řízení a jejich právo na spravedlivý proces
„vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu,
aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje … Tato povinnost je naléhavější v
rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá
procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího
soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS
2569/07, dostupné na www.nalus.usoud.cz)] a že s ohledem na jen výjimečné
prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně
odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho
souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, též dostupný na www.nalus.usoud.cz)]. V dané věci však odvolací soud účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v
otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř. a
nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip
rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlédl, jak
shora uvedeno, z úřední povinnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v rovině právní. Dovolatelka namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při aplikaci § 150 o. s. ř. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Výkladu § 150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele
hodné, se v minulosti již věnoval Ústavní soud, a tuto problematiku řešila i
odborná literatura ( srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I,
II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1600 s.; David, L.,
Hrušáková, M., a kol. Komentář Wolters Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání
Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2009.). Taktéž Nejvyšší soud se zabýval
výkladem ustanovení § 150 o. s. ř., např. v usnesení ze dne 31. března 2014,
sp. zn.
23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22
Cdo 2524/2014, či v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013
(všechna rozhodnutí jsou k dispozici na www.nsoud.cz), vyložil, že okolnostmi
hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v
konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS
401/06, „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu
ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze
považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu
libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve
věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto
nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o
nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je
zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně
náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich
přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.“
Zjednodušeně řečeno, porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání
přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které
mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud za
okolnosti, které mají vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení, považoval na prvém místě skutečnost, že písemnosti žalobkyně, kterými
reklamovala vady zboží, a současně jako kupující volila podle § 436 obch. zák. svůj nárok z vad zboží, nebylo možné považovat za platné odstoupení od kupní
smlouvy, na druhém místě chování žalované v průběhu řízení spočívající v tom,
že popírala celkový počet čtyř reklamací, a na třetím místě, že poslední
reklamovanou vadu odstraňovala žalovaná příliš dlouho.
Jak vyplývá ze shora citovaných nálezů Ústavního soudu, rozhodování o náhradě
nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve
věci úspěch neměl. Na základě tohoto principu by tedy měla dovolatelka jak v
obou řízeních před soudem prvního stupně, tak v obou odvolacích řízeních, na
náhradu jí vzniklých nákladů nárok. Aplikované ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu ve výjimečných případech zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu
nákladů úspěšnému účastníkovi řízení, a to ve prospěch odstranění nepřiměřené
tvrdosti či dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Nelze je však
považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu
libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve
věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Je zcela zřejmé, že za okolnosti
zvláštního zřetele hodné nelze v žádném případě považovat okolnost spočívající
v chování protistrany – žalobkyně, která nepostupovala při reklamaci vad zboží
dodaného dovolatelkou v souladu s obchodním zákoníkem a v řízení uplatnila
nárok, který jí z práv odpovědnosti žalobkyně za vady zboží nebyl dán. Jestliže
soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně uplatnila nesprávný právní
nárok, je potom vyloučeno, aby tento závěr byl důvodem k aplikaci § 150 o. s. ř. Taktéž další důvody uvedené v napadeném rozhodnutí (neuznání první reklamace
vad dovolatelkou a dle názoru odvolacího soudu příliš dlouhá doba odstraňování
poslední reklamované vady) skutkovou podstatu ustanovení § 150 o. s. ř. zjevně
nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a z hlediska principu rovnosti
účastníků řízení jsou zjevně nepřijatelné. Žalobkyně jako podnikatelka musí
sama nést rizika svých rozhodnutí a v případě soudního řízení si musí být
vědoma možných negativních dopadů do své majetkové sféry v případě neúspěchu ve
sporu. Jelikož nebyl dán důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu v napadené části na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud je proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu týkající se
náhrady nákladů řízení (výroky pod body II a III) zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Při opětovném určení výše náhrady nákladů řízení odvolací soud nepřehlédne, že
Ústavní soud v mezidobí nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy
byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, nebo usnesení ze dne
20. srpna 2014, sp. zn.
29 Cdo 1701/2014, obě rozhodnutí k dispozici na
www.nsoud.cz), se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za
zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní
tarif“), v rozhodném znění. V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.