29 Cdo 1701/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně SXT CB s. r. o. v likvidaci, se sídlem ve Velešíně, Holkov 14, PSČ
382 32, identifikační číslo osoby 25165763, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, PSČ 370 01,
proti žalovaným 1) CZECH-DUTCH INVEST a. s., se sídlem v Českých Budějovicích,
Nová 1940/62, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26070316, a 2) EURO SERVIS
NL s. r. o., se sídlem v Praze 5, Na Zámyšli 33/6, PSČ 150 00, identifikační
číslo osoby 62497634, obou zastoupených Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se
sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemyla Otakara II. 123/36, PSČ 370 01, o
určení vlastnického práva k nemovitostem a určení neexistence věcných břemen,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 13/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
listopadu 2013, č. j. 22 Co 2240/2010-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově určil rozsudkem ze dne 14. června 2013, č. j. 9
C 13/2010-277, že ve výroku označené nemovitosti (dále jen „sporné
nemovitosti“) jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a že nejsou zatíženy ve
výroku specifikovanými věcnými břemeny (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit
žalobkyni náklady řízení ve výši 105.580,- Kč (výrok III.), náklady státu ve
výši 7.308,20 Kč (výrok IV.) a soudní poplatek ve výši 27.000,- Kč (výrok V.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (první výrok), změnil
jej ve výrocích III. a V. tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení částku 91.241,54 Kč a České republice soudní poplatek ve výši
5.000,- Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 18.
ledna 2011, č. j. 22 Co 2240/2010-119 (jímž byl změněn vyhovující rozsudek
Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. června 2010, č. j. 9 C 13/2010-72),
zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne
30. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 1829/2011-149, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to – posuzováno podle obsahu – toliko proti
druhému výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř.,
neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný
závěr odvolacího soudu, podle něhož se při rozhodování o náhradě nákladů řízení
poté, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem, určí odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu),
jakož i se sdělením Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013 číslo Org. 23/13 k
účinkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013 na
nároky plynoucí z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, a přiznané pravomocným rozhodnutím soudu do okamžiku vyhlášení nálezu
ve Sbírce zákonů, jež bylo uveřejněno pod číslem 117/2013 Sb. Poukazuje-li dovolatelka na to, že několik stupňů řízení „uceleně proběhlo“
před zrušením náhradové vyhlášky, zjevně přehlíží, že nárok na náhradu nákladů
řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012). Přípustným dovolání nečiní ani námitka, podle které „soud nevzal v úvahu
ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ač je integrální součástí
tohoto předpisu“. Je tomu tak již proto, že ve vztahu k této námitce
dovolatelka v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. neuvádí, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné [srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo důvody usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl
ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 2488/2013,
přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech
odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Nehledě k uvedenému dovolatelka touto námitkou nevymezuje žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z části první, článku II., bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.