26 Cdo 149/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce K. S., JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku,
Havlíčkova 304/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí
287/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 94/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co 132/2015-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co
132/2015-196, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.
prosince 2014, č. j. 18 C 94/2012-144, ve spojení s opravným usnesením ze dne
19. února 2015, č. j. 18 C 94/2012-170, se potvrzuje ve výroku I. o zamítnutí
žaloby na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 20. února 2012 z nájmu
žalobce k bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 7. podlaží
domu v Plevenské ulici, P. 4 – M., a mění v nákladovém výroku II. tak, že
náhrada nákladů řízení činí 12.000,- Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího
řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
26. dubna 2014, č. j. 11 Co 26/2013-95 (poté, co k dovolání žalovaného Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 26 Cdo 3105/2013-78, zrušil jeho potvrzující rozsudek ze dne 17. dubna 2013,
č. j. 11 Co 26/2013-53, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zrušil (vyhovující)
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 18. října
2012, č. j. 18 C 94/2012-29, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. prosince 2014, č. j. 18 C 94/2012-144, ve spojení s opravným usnesením ze dne
19. února 2015, č. j. 18 C 94/2012-170, výrokem I. zamítl žalobu na určení
neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 20. února 2012 z nájmu žalobce k „bytu o
velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 7. podlaží domu v Plevenské
ulici, P. 4 – M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Předmětný
byt byl přidělen žalobci jako byt podnikový rozhodnutím z 25. května 1983, č. j. práv/83, vydaným Pražskými drůbežářskými závody, a v návaznosti na to
přenechán do užívání dohodou o užívání bytu z 8. června 1983, uzavřenou s
Dopravním podnikem hl. m. Prahy (tehdejším správcem domu). Na základě darovací
smlouvy z 9. července 2002 (s právními účinky vkladu práva do katastru
nemovitostí ke dni 12. července 2002) se stal žalobce výlučným vlastníkem domu
v K. (dále jen „dům v K.“), který je dvoupodlažní a nachází se v něm byt o
velikosti 3+1, který sestává z kuchyně a jedné obytné místnosti v přízemí o
výměrách 12 a 20 m2, dvou obytných místností v podkroví taktéž o výměrách 12 a
20 m2 a sociálního zařízení. Uvedený dům obývá žalobcova matka L. S. a bratr M. S., který má zřízeno právo věcného břemene odpovídající právu doživotního
užívání jedné (podkrovní) obytné místnosti (o výměře 20 m2) s příslušenstvím. Žalobce a jeho manželka I. S. mají ve společném jmění manželů dále bytovou
jednotku, o velikosti 2+1 a celkové podlahové ploše 42 m?, nacházející se v
domě v Ř. (dále též jen „byt v Ř.”). Byt v Ř. jim do společného jmění manželů
převedla teta žalobcovy manželky J. V. kupní smlouvou z 30. ledna 2003 (s
právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 3. února 2003), v
níž se jí a jejímu (dosud žijícímu) manželovi K. V. zavázali umožnit dotčenou
bytovou jednotku bezplatně užívat až do smrti posledního z nich. Kromě toho
kupní smlouvou „z 13. září 2010“ (správně z 2. srpna 2010) žalobcova manželka
nabyla (s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 14. září
2010) do svého výlučného vlastnictví bytovou jednotku, o velikosti 3+1 a
celkové podlahové ploše 68,75 m?, nacházející se v domě v B. (dále jen „byt v
B.”), kterou do současné doby obývá její matka V. F. Žalovaný (vlastník domu a
pronajímatel bytu) dal žalobci (nájemci bytu) dne 20. února 2012 výpověď z
nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), jež mu byla doručena dne 23. března 2012.
Ve Výpovědi uplatnil výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni doručení
Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), který odůvodnil konstatováním, že žalobce má
více bytů ve smyslu citovaného ustanovení, neboť vedle předmětného (nájemního)
bytu má ve výlučném vlastnictví dům v K. a ve společném jmění manželů byt v Ř.,
přičemž jeho manželka má navíc ve výlučném vlastnictví byt v B. V době doručení
Výpovědi žil žalobce v předmětném bytě ve společné domácnosti pouze se svou
manželkou. Po doručení Výpovědi oba darovali smlouvami z 9. října 2013 a ze 17. prosince 2013 jimi (spolu)vlastněné byty svým dospělým dětem. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že předmětný byt měl v
době přidělení charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků
organizace; jeho uživatelem proto byl pouze žalobce. Dne 1. ledna 1992 se pak
jeho právo osobního užívání transformovalo na nájem služebního bytu, který opět
svědčil pouze jemu. Žalovaný proto postupoval správně, dal-li Výpověď jen jemu
(coby výlučnému nájemci bytu) a nikoli též jeho manželce. Poté uzavřel, že byl
naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť
žalobce měl v době doručení Výpovědi více bytů ve smyslu citovaného ustanovení
a současně – z příčin rozvedených v jeho rozsudku – na něm bylo možné
spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval k bydlení pouze byty (některý z
bytů), které (spolu)vlastnili, především pak dům v K. (jeho přízemí). Za této
situace žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 11 Co
132/2015-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve
spojení s opravným usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď
je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech
stupňů. Po částečném zopakování dokazování vzal z provedených důkazů rovněž za
zjištěno, že dům v K. darovali žalobci jeho rodiče, že vlastnické právo k bytu
v B. převedla žalobcově manželce společnost Jílová 1151 spol. s r.o. a že
jmenovaná společnost zmíněný byt pronajala manželům V. F. a V. F. (rodičům
žalobcovy manželky) za nájemné (v užším smyslu) ve výši 1.131,- Kč měsíčně
nájemní smlouvou z 1. listopadu 1997 na dobu neurčitou, která nebyla do
současné doby vypovězena, zrušena dohodou ani jinak předčasně ukončena. V
ostatním se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za
správné pokládal rovněž právní názory, že žalobce je výlučným nájemcem
předmětného bytu a že v době doručení Výpovědi měl více bytů ve smyslu § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť kromě nájemního práva k předmětnému bytu
svědčilo jemu či jeho manželce ještě (spolu)vlastnické právo k dalším třem
bytům. Ve vztahu k posléze uvedenému právnímu názoru pouze doplnil, že
okolnost, že žalobce s manželkou později darovali jimi (spolu)vlastněné byty
svým dospělým dětem, není právně významná, neboť pro posouzení platnosti
výpovědi z nájmu bytu je rozhodný stav, který zde byl v době doručení výpovědi
nájemci.
Poté se zabýval otázkou, zda po žalobci bylo možné spravedlivě
požadovat, aby namísto předmětného (nájemního) bytu užíval pouze další své byty
(některý z nich). V tomto směru předně konstatoval, že po žalobci nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval pouze byt v Ř. nebo B., neboť jim
v tom objektivně překážel u prvního bytu jejich osobní závazek umožnit jeho
bezplatné doživotní užívání mimo jiné K. V., který v něm doposud žije, a u
druhého bytu pak do současné doby trvající nájemní právo matky žalobcovy
manželky. Následně – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že po
žalobci však nebylo možné spravedlivě požadovat ani to, aby se svou manželkou
užíval k bydlení pouze dům v K. V této souvislosti nejprve připomněl, že
uvedený dům doposud obývá žalobcova matka a bratr, který tam má zřízeno právo
věcného břemene odpovídající právu doživotního užívání jedné (podkrovní) obytné
místnosti (o výměře 20 m2) s příslušenstvím. V návaznosti na to zdůraznil, že
„žalobce získal vlastnictví tohoto domu darem právě od své matky a svého otce,
stalo se tak v jejich pokročilém věku, matka žalobce neměla možnost svou
bytovou potřebu uspokojovat jinde, a z morálního hlediska proto po žalobci
stěží lze požadovat, aby proti své matce za tohoto stavu podnikl právní kroky
směřující k jejímu vyklizení z tohoto domu“. Dodal, že dům v K. tudíž neskýtal
pro žalobce a jeho ženu vyhovující bytové podmínky, jelikož v něm mohli užívat
nanejvýš jednu (přízemní) obytnou místnost o výměře 20 m2, přičemž kuchyň a
sociální zařízení by museli sdílet s matkou žalobce a jeho bratrem. Z
vyložených důvodů uzavřel, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť po žalobci nešlo spravedlivě požadovat,
aby užíval s manželkou k bydlení pouze byty (některý z bytů), které
(spolu)vlastnili. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
vyhověl žalobě a určil, že Výpověď je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a
odůvodnil konstatováním, že odvolací soud se při právním posouzení věci
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně nesouhlasil
s názorem, že po žalobci nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užíval s
manželkou k bydlení pouze byty, které (spolu)vlastnili. Podle něj je uvedený
právní závěr v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která
dovodila, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze
jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní
zájmy a pocity nájemce (zde jeho subjektivní vůle přenechat vlastní byty k
užívání svým rodinným příslušníkům) nejsou v tomto ohledu významné. V této
souvislosti se dovolával zejména rozhodnutí z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26
Cdo 1772/2002, z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, z 13. března 2012,
sp. zn. 26 Cdo 901/2011, ze 17. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 1310/2012, a z 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo
1712/2013, a podotkl, že v daném případě jsou citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu o to víc relevantní, že pronajímatelem bytu je obec (město), která má
specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím
území. K tomuto postavení však odvolací soud nepřihlédl a nevzal na zřetel ani
to, že stav užívání dvou, resp. více bytů trval po delší dobu (zde počínaje
rokem 2002), za celou tuto dobu žalobce své bytové poměry nijak neuspořádal,
neučinil žádné kroky k vyřešení své bytové situace, ačkoli tak – vzhledem k
vlastnictví poměrně hodnotných nemovitostí v hlavním městě P. – nepochybně
učinit mohl, a naopak nadále využíval výhod bydlení v obecním bytě s
regulovaným nájemným, a to i přes to, že takovéto byty jsou určeny primárně k
zabezpečování bytových potřeb občanů, kteří nedisponují nemovitostmi ve svém
vlastnictví a ani přes veškerou snahu nejsou schopni si vlastní bydlení
zajistit (na což opakovaně upozorňoval v průběhu celého řízení). Vyjádřil
přesvědčení, že žalobce tudíž na úkor jeho oprávněných zájmů využívá výhod
regulovaného nájemného, přestože měl objektivní možnost si ve svých vlastních
nemovitostech zajistit pro sebe vyhovující bytové podmínky (namísto toho, aby v
nich umožňoval bydlet třetím osobám) a jestliže tak neučinil, nelze to
zohlednit k jeho tíži, a to tím spíše, jde-li v jeho případě o obec. K tomu
dodal, že bytové potřeby žalobce a jeho manželky byl způsobilý uspokojit
zejména dům v K., který je patrový a jeho přízemí se rozkládá (podle údajů
katastru nemovitostí) na ploše 85 m2, přičemž odvolacímu soudu zároveň vytkl,
že jím zjištěné parametry tohoto domu jsou toliko převzatá tvrzení žalobce, jež
nebyla ničím prokázána a ani nebyla předmětem dokazování; pokud tedy odvolací
soud vyhověl žalobě na základě těchto ničím nepodložených tvrzení, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navrhl,
aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu na určení neplatnosti
Výpovědi zamítne, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. října 2013, sp. zn. 26
Cdo 469/2013, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, a navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s
čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,
subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a
je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo
odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva
(otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani posléze uvedené vady
dovolatel v dovolání neuplatnil. Námitkou, že odvolacím soudem zjištěné
parametry domu v K. jsou toliko převzatá tvrzení žalobce, jež nebyla ničím
prokázána a ani nebyla předmětem dokazování, totiž ve skutečnosti brojil proti
skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy z účastnického výslechu žalobce. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým
dovolacím důvodem a dovolací soud k nim nepřihlíží ani u přípustného dovolání
(viz § 241a odst. 1 a 3 ve spojení s § 242 odst. 3 o.s.ř. a contrario). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo-li přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2014) zahájeno řízení o neplatnosti
výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo
nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních
předpisů nejsou dotčena. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení především o
posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden z více bytů, které má. Zbývá dodat, že
dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobce má – ve
smyslu citovaného ustanovení – více bytů, tj. předmětný byt a vedle toho ještě
dům v K. a byty v Ř. a B. Pro úplnost je namístě podotknout, že otázku více
bytů soudy obou stupňů vyřešily v intencích závazného právního názoru
obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3105/2013, na jehož odůvodnění dovolací soud pro stručnost odkazuje. Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se
soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a
z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008). Z ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle
citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě
požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení
„spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od
názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního
hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon
252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, a z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /proti posledně
uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením z 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/). Zároveň
platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst.
2 písm. c/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž
ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů
jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud
nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4/2002 časopisu Soudní judikatura). Z dikce uvedeného ustanovení však nelze
dovozovat, že by výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. byl
uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více
bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo
761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž zároveň dovodila, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého
uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy
nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a svou
vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu,
pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj
výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá. O obdobnou situaci (a
tudíž o výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v
případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení
a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní
relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by
byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí dodat, že
Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti,
jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž
zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny,
tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve
své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně
vybavení takového bytu (srov. např. již citované rozsudky z 18. května 2004,
sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003). V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému
stavu – bez významu ani otázka, za jakých okolností nájemce má objektivně
možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V této souvislosti nelze
opomenout, že v již citovaném rozsudku z 11. října 2000, sp. zn.
26 Cdo
2471/99, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že na nájemcích lze spravedlivě
požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť
měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující
bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži
žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní
výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor (na nějž v dovolání
poukázal dovolatel), že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě
požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po
jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (případně jaké) činí
nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. V ustálené soudní praxi není
pochyb ani o tom, že po nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen
jeden byt, nemá-li objektivní možnost druhý byt (dům) užívat a uspokojit tak v
něm svou bytovou potřebu proto, že právo bydlení v něm svědčí jiné osobě. Právo
bydlení přitom svědčí jiné osobě zejména tehdy, vyplývá-li z nájemní smlouvy, z
věcného břemene, rozhodnutí soudu nebo ze spoluvlastnického podílu. Není však
ani vyloučeno, aby výjimečně vyplývalo i z jiné právní skutečnosti. Při
posouzení, zda jde o takový případ, musí soud pečlivě zvážit poměry
pronajímatele i nájemce v dané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 2911/2005, z 21. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo
4472/2009, z 20. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3481/2011, a z 16. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 469/2013, tj. rozhodnutí, na které poukázal žalobce ve vyjádření k
dovolání). V poměrech souzené věci dovolací soud – s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno
v předchozím odstavci – sdílí názor (odvolacího soudu), že po žalobci nebylo
možné spravedlivě požadovat, aby s manželkou užíval pouze byt v Ř. nebo B. V
užívání těchto bytů jim totiž skutečně objektivně bránila práva bydlení třetích
osob (v případě bytu v Ř. právo doživotního bezplatného užívání K. V., zřízené
tzv. nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák. /k tomu v podrobnostech viz
např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo
1720/2011/, a v případě bytu v B. nájemní právo V. F. na dobu neurčitou). Z
těchto práv současně neplynula žalobci výhoda, která by činila užívání
předmětného bytu z jeho strany rozporným se spravedlivým uspořádáním vztahů
účastníků, přičemž na takový rozpor nelze usoudit ani z jiných okolností
souvisejících s existencí uvedených práv. V tomto směru tudíž odvolací soud při
právním posouzení věci nepochybil. Jiná je však situace, jde-li o dům v K. K
tomuto domu sice rovněž svědčilo právo bydlení třetí osobě (bratru žalobce),
avšak pouze v rozsahu jedné (podkrovní) obytné místnosti (o výměře 20 m2) s
příslušenstvím; co se týče dalších obytných místností, byl již dům v K. tzv. právně volný. Ve zmíněném domě se přitom nacházel byt, jehož obytné místnosti
měly celkovou výměru 52 m2. Ve vztahu k možnosti žalobce užívat právně volné
místnosti v domě v K. (tj.
dvě místnosti a kuchyň s příslušenstvím, byť
sdíleným třetí osobou /žalobcovým bratrem/) odvolací soud předně připomněl, že
uvedený dům doposud obývá též žalobcova matka, načež zdůraznil, že „žalobce
získal vlastnictví tohoto domu darem právě od své matky a svého otce, stalo se
tak v jejich pokročilém věku, matka žalobce neměla možnost svou bytovou potřebu
uspokojovat jinde, a z morálního hlediska proto po žalobci stěží lze požadovat,
aby proti své matce za tohoto stavu podnikl právní kroky směřující k jejímu
vyklizení z tohoto domu“. Za tohoto stavu se ovšem lze ztotožnit s
dovolatelovým názorem, že otázku, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby
užíval pouze jeden byt, v tomto ohledu neposoudil z objektivního hlediska a
naopak zohlednil pouze subjektivní rozhodnutí (vůli) žalobce ponechat uvedené
místnosti v domě v K. v užívání své matky. Z morálního hlediska nelze jistě nic
vytknout jeho subjektivnímu rozhodnutí postarat se o bydlení své (starší) matky
v původně rodičovském domě v K., v němž dlouhodobě žila; naopak za amorální by
bylo možné považovat jednání, kdy by se žalobce domáhal vyklizení matky z domu
v K. Po právní stránce však nelze nastalou situaci řešit, jak to ve skutečnosti
žalobce učinil, na úkor dovolatele v tom smyslu, že právě z tohoto důvodu budou
on a jeho manželka oprávněni i nadále uspokojovat svou bytovou potřebu v
předmětném (nájemním) bytě (navíc za regulované nájemné). Po pečlivém zvážení
poměrů pronajímatele (jímž je obec) i nájemce nelze než konstatovat, že
rozhodl-li se žalobce umožnit bydlení ve svém vlastním domě, v němž si spolu s
manželkou mohl objektivně zajistit pro sebe vyhovující bytové podmínky (byť tam
na základě shora uvedeného právního důvodu bydlí i jeho bratr), své matce, měl
se, a to vzhledem ke svým majetkovým poměrům (viz skutková zjištění uvedená
shora) a vzhledem k době, po kterou uvedený stav trval, postarat o své bydlení
jinak než užíváním obecního bytu (za regulované nájemné). S přihlédnutím k
tomu, že nájemní vztah zde trval od roku 1983, však nelze uvedený stav v
užívání dvou bytů (prakticky ke dni doručení výpovědi z nájmu dobu deseti let)
vyhodnotit ve prospěch žalobce tak, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby
užíval jen jeden byt. Otázku předloženou k dovolacímu přezkumu tak odvolací
soud neposoudil z objektivního hlediska, nýbrž zohlednil pouze subjektivní
zájmy žalobce a soukromé problémy jeho rodinného života, jež v konečném
důsledku vyřešil na úkor dovolatelova majetku. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ke dni doručení Výpovědi měl žalobce
více bytů a současně na něm bylo možné z objektivního hlediska spravedlivě
požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden z nich (v tomto případě dům v K.);
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. tudíž byl naplněn. Výpověď přitom obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti předepsané pro výpověď z
nájmu bytu (§ 711 odst. 3 obč. zák.) a vyhovuje též obecným náležitostem
právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák., včetně toho, že je určitá a
srozumitelná (objektivně pochopitelná).
Výpověď není neplatná ani pro rozpor s
dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť žalobce netvrdil tomu odpovídající
skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žaloba na
určení neplatnosti dotčeného právního úkonu proto není opodstatněná a správně
měla být zamítnuta. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§
241a odst. 3 o.s.ř.) správný ve výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Jelikož dosavadní výsledky
řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek
změnil (podle § 243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4
věty před středníkem o.s.ř.) tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé potvrdil. Z posléze uvedených důvodů jej však změnil ve výroku o
nákladech řízení. Právo na náhradu nákladů řízení soud prvního stupně správně přiznal žalovanému
k tíži žalobce podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř.,
avšak nesprávně určil výši těchto nákladů.
Dovolací soud zastává názor, že na náhradě nákladů řízení, o nichž příslušelo
rozhodnout soudu prvního stupně, náleží žalovanému pouze vyrovnání za zaplacené
soudní poplatky z odvolání z 30. listopadu 2012 a z dovolání z 31. července
2013 ve výši 2.000,- Kč a 10.000,- Kč (viz č. l. 44 a 67 spisu; § 137 odst. 1
o.s.ř.). Náklady, jež mu vznikly v souvislosti s tím, že ho v řízení
zastupovala advokátka, nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde
o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalovaného, jenž je statutárním
městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a
personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit
svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález
Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). K tomu lze jen
dodat, že přestože v tomto konkrétním případě opakovaně rozhodoval dovolací
soud, vycházelo řešení souzené věci z dlouhodobě ustálené judikatury, nešlo zde
o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, o věc s
mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva (eventuálně cizího
jazyka), ani o jinak výjimečný případ, jehož okolnosti odůvodňovaly, aby se
žalovaný nechal v řízení zastupovat advokátkou.
Za této situace dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém
výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení činí 12.000,- Kč; jinak ho i v tomto
výroku potvrdil.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že v
řízeních o opravných prostředcích, podaných po vydání v pořadí druhého rozsudku
soudu prvního stupně, žalovanému nevznikly žádné účelně vynaložené náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl proti neúspěšnému žalobci právo (o /ne/účelnosti
nákladů spojených se zastupováním žalovaného zplnomocněnou advokátkou /jiné
náklady žalovanému v uvedených řízeních nevznikly/ platí totéž, co již bylo v
tomto ohledu uvedeno shora).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Miroslav
Ferák
předseda senátu