26 Cdo 901/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce I. U., bytem P., zastoupeného Mgr. Tomášem Radoňem,
advokátem se sídlem Praha 7, Kostelní 26, proti žalované městské části Praha
11, se sídlem Praha 11, Ocelíkova 672/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 196//2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince
2010, č. j. 35 Co 418/2010-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 35 Co 418/2010-109, potvrdil rozsudek ze dne 1. 6. 2010, č. j. 24 C
196/2008-76 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2010, č. j. 24 C
196/2008-79), kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl
žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 3+1 v 8. patře budovy na
pozemku v k. ú. Ch. na adrese P. – Ch. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“) daná žalobci dopisem ze dne 22. 10. 2008, je neplatná, a
rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b) a c) občanského
zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) byly naplněny. Pokud jde o první uvedený výpovědní důvod,
konstatoval, že bylo nepochybné, že žalobce přenechal byt do podnájmu bez
souhlasu žalované nejméně M. N. Z jeho svědecké výpovědi je třeba vycházet,
neboť v bytě žil, věděl o uspořádání poměrů, uvedl, že žalobci dával za užívání
bytu částku 6.000,- Kč, že nebyl jeho homosexuálním přítelem, že v bytě pobýval
určitou dobu i další muž, že do bytu chodila asi jednou za čtrnáct dní
žalobcova manželka pro poštu a zalít květiny a že žalobce občas v bytě pobýval. Tato zjištění pak korespondují i s výpověďmi ostatních svědků, kteří uvedli, že
žalobce a manželku v bytě neviděli několik let (manželé S.), resp. že tito v
bytě nebydlí (E. Z.), a nemohou být vyvráceny výpovědí J. M., který se v
předmětném domě zdržoval jen čtvrt roku a žalobce v té době občas potkával, což
nijak nevylučuje závěr o tom, že tento přenechával byt do užívání třetím osobám
bez souhlasu žalovaného. Námitku podjatosti svědků shledal odvolací soud
bezpředmětnou, neboť žalovaná při pohovoru s nimi (před zahájením řízení)
zjišťovala skutečnosti podstatné pro výpověď z nájmu bytu, a svědci byli soudem
řádně poučeni o následcích křivé výpovědi. Dovodil rovněž, že je naplněn i
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť žalobce má se
svou manželkou ve společném jmění velký dům v Ř., kde může uspokojovat svou
bytovou potřebu. Jeho tvrzení, že tam nemůže bydlet vzhledem k rozvratu
manželství způsobeného tím, že jako homosexuál žije se svým přítelem, nebylo
prokázáno, ostatně – jak vyplynulo z jím předloženého potvrzení o dočasné
pracovní neschopnosti – v době nemoci pobývá právě v uvedeném domě v Ř. Námitku
žalobce ohledně nedostupnosti P. či jiných míst z Ř. považoval za bezdůvodnou,
neboť je obecně známo, že Ř. jsou atraktivní lokalitou nedaleko od P. s masovou
výstavbou rodinných domů s výhodným vlakovým a autobusovým spojením do P., s
přímou silnicí ve směru do P. i s napojením na dálnici D1, ostatně – jak sám
žalobce uvedl – další cesty v rámci své podnikatelské činnosti absolvuje po P. či jezdí i do jiných lokalit, kde dopravní situace není lepší, než na cestě z
Ř. Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž obsáhle zdůvodnil, proč nevyhověl
žádosti žalobce o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 23. 11.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel, mu neumožňoval učinit
právní závěr, že Výpověď je platná. V této souvislosti mu vytýká, že se
nevypořádal (i přes jeho odvolací námitky) s rozpory ve svědeckých výpovědích,
s jeho námitkou podjatosti svědků a že jeho rozhodnutí je v této části
nepřezkoumatelné. Dále namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s
ustanovením § 132 o. s. ř, neboť vycházel pouze ze svědeckých výpovědí, které
byly v rozporu s jeho tvrzeními, a opomenul výpověď svědka J. M., jež je naopak
podporovala. Vzhledem k uvedenému „skutková zjištění, která vyšla v průběhu
předmětného řízení najevo, jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich
spolehlivém základě nebylo možno přijmout právní závěry jmenovanými soudy
učiněná“. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4111/2009. Nesouhlasí se závěrem, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711
odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť na něm nelze spravedlivě požadovat, aby
užíval pouze jeden byt, a obsáhle odůvodňuje, proč pro něj z důvodu výkonu
podnikatelské činnosti není možné, aby dojížděl z Ř. do P. Namítá, že postupem
odvolacího soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, ač se předem omluvil z
důvodu nemoci (což doložil dokladem o dočasné pracovní neschopnosti) a požádal
o odročení jednání, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v
čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod a předestírá důvody své
žádosti. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo
zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm.
c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil. Dovolatel výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá,
že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Výpověď je
platným právním úkonem, zejména proti jeho závěru, že uplatněné výpovědní
důvody byly naplněny. Jeho výtky však směřují především proti zjištěnému
skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Jak je
však výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř, se při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nepřihlíží. Pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z výše
uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba poukázat na to, že se týkala
případů, kdy v napadených rozhodnutích odvolacích soudů zcela chyběl závěr o
skutkovém stavu, či tento vycházel z protichůdných skutkových zjištění; v daném
případě však odvolací soud (soud prvního stupně) logicky zdůvodnil, k jakému
skutkovému závěru dospěl a na základě jakých skutkových zjištění. Námitky
dovolatele pak vyplývají toliko z jeho odlišného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel dále namítal, že na něm (z důvodu uvedených v dovolání) nelze
spravedlivě požadovat, aby užíval toliko jeden byt. Při posuzování otázky
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je možno vycházet z judikatury dovolacího soudu, na níž se soudní praxe
ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008). O
situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt
(§ 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), jde především tehdy jestliže užívá k
bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či
kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý
byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého
bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou
(více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové
situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn.
26 Cdo
2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002). Ustálená
soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26
Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp. zn. 26
Cdo 909/2004, a z 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že
ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a
aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele
a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele
sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by
bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné,
resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor
pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom
volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.2008, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 902/2009). Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud – s přihlédnutím k velikosti
rodinného domu v Říčanech (jež má žalobce ve společném jmění se svou manželkou)
a k jeho vzdálenosti od P. – dovodil, že na něm bylo možno spravedlivě
požadovat, aby užíval jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní
praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z
objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatel předkládá jiné, subjektivní
okolnosti, jež považuje za významné, nelze – vzhledem k výše uvedenému –
pokládat jeho námitky za opodstatněné. V uvedených souvislostech má význam i
okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má
specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Pokud dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné, je
třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě,
vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť
se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na
němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence
(procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně – s ohledem na
obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí – je zřejmé, že rozsudek odvolacího
soudu namítanou vadou netrpí.
Námitkou, že mu postupem odvolacího soudu bylo znemožněno účastnit se jednání
odvolacího soudu, dovolatel neuplatňuje dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ke
zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem
nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito
vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být
dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný
prostředek, a to žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl. o. s. ř.). Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř a o
skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by měla právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu