26 Cdo 5383/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce V. H., proti žalované H. Z., zastoupené advokátem, o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 8 C 9/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. dubna 2008, č. j. 69 Co 113/2008-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
19. listopadu 2007, č. j. 8 C 9/2007-32, zamítl žalobu na určení, že je
neplatná výpověď žalované ze dne 27. září 2006 z nájmu žalobce k „bytu o
velikosti 1+1 ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 354 v P. 3, H. 5“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce
(nájemce předmětného bytu) přibližně tři roky byt neužívá (pouze do něj dojíždí
2 krát až 3 krát do měsíce vždy na dva dny) z důvodu celodenní péče o svou
převážně bezmocnou matku v „domě č. p. 121 v Č., okres P.“ (dále jen „dům v
Č.“, resp. „dům“), který společně s matkou vlastní (každý z nich k jedné
ideální polovině), že dům v Č. sestává z bytové jednotky o velikosti 1 + 2 a že
je v něm zavedena elektřina, zajištěno vytápění na tuhá paliva a zřízena
kanalizace, avšak dlouhodobě je zanedbávána jeho údržba. Dále zjistil, že
žalovaný podnikal v oboru osvětlování kulturních a společenských akcí, činnosti
diskžokeje a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, že od 1. ledna 2006 má
živnost v uvedených oborech pozastavenu a že podnikatelskou činnost do té doby
vykonával po celé republice (konkrétní pracoviště neměl). Vzal rovněž za
prokázáno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) dala (doručila) žalobci dne 27.
září 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „výpověď ze dne 27. září
2006“), a to pro neužívání bytu bez vážných důvodů a dále proto, že žalobce má
dva byty, neboť vedle předmětného bytu má další byt v domě v Č., jehož je
spoluvlastníkem.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že není naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.
zák.“), tj. že nájemce byt bez vážných důvodů neužívá nebo ho užívá jen občas.
Ohledně tohoto výpovědního důvodu konstatoval, že žalobce má vážný důvod pro
neužívání bytu, neboť se musí starat o svou nemocnou matku. Ve vztahu k
výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., tedy že nájemce má
dva nebo více bytů, uvedl, že žalobce je spoluvlastníkem domu v Č., který je
objektivně způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu, že výkon jeho
podnikatelské činnosti není vázán na konkrétní lokalitu a že tudíž neexistují
žádné (mimo subjektivních) důvody, pro něž by žalobce musel užívat oba byty. Za
této situace usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm.
c/ obč. zák., a proto žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. září
2006 zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.
dubna 2008, č. j. 69 Co 113/2008-41, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal
rovněž závěr, který soud prvního stupně přijal ohledně výpovědního důvodu podle
§ 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. – tj. že citovaný výpovědní důvod nebyl
naplněn. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.
se ztotožnil se závěrem, že žalobce má dva byty (vedle předmětného bytu ještě
byt v domě v Č., jehož je spoluvlastníkem), avšak podle jeho názoru soud
prvního stupně především přehlédl, že v domě v Č., který sestává z jedné bytové
jednotky, vykonává právo bydlení druhá jeho spoluvlastnice z jedné ideální
poloviny, tj. matka žalobce. Nad to uvedl, že žalobce přerušil podnikání již ke
dni 1. ledna 2006 výhradně proto, že začal pečovat o svou převážně bezmocnou
matku, a že předtím byl dlouhodobě pracovně vázán v P. (byť zakázky plnil i
jinde). Dodal, že „po ukončení péče o matku hodlá ve své přerušené pracovní
činnosti pokračovat v P., kde jsou pro jeho práci osvětlovače dobré podmínky“.
Poté uzavřel, že – z těchto důvodů – není naplněn ani výpovědní důvod podle §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání
především namítla, že odvolací soud pochybil, pokud shledal, že po žalobci
nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze dům v Č. Uvedla, že pro tento
závěr, a tedy pro závěr, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. c/ obč. zák., není dostatečným důvodem to, že žalobce si „někdy v
budoucnu chce hledat práci v P.“. Měla za to, že v tomto ohledu vybočuje
rozhodnutí odvolacího soudu z proporcionálních mezí ochrany nájemce, neboť
„chrání jeho právo nájmu za situace, kdy tento nemá žádné aktuální vazby v P. a
navíc má vlastní bydlení, kterého také využívá“. V dovolání rovněž namítla, že
soudy „prakticky“ nevedly dokazování ke zdravotnímu stavu matky žalobce a
spokojily se s tím, že žalobce pobírá příspěvek za péči o matku. Podle jejího
názoru tak nebyl dostatečně prokázán vážný důvod pro to, aby nájemce byt
dočasně neužíval. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu,
vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek „potvrdil“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 16. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze
uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§ 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov.
Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK,
strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl
vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout.
Jak již bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, vzaly soudy
obou stupňů z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že žalobce předmětný byt
neužívá z důvodu celodenní péče o svou převážně bezmocnou matku, o níž se stará
v domě v Č. Toto skutkové zjištění pokládaly za právně významné pro posouzení
otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák. Z
obsahu spisu vyplývá, že uvedené skutkové zjištění má oporu v provedených
důkazech. Odvolací soud je čerpal z rozhodnutí Městské části Praha 3 ze dne 13.
března 2006, kterým byl žalobci s platností od 1. února 2006 přiznán příspěvek
při péči o blízkou osobu právě z důvodu, že celodenně, osobně a řádně pečuje o
svou převážně bezmocnou matku v domě v Č. Zmíněné rozhodnutí je přitom veřejnou
listinou ve smyslu § 134 o.s.ř., která obsahuje prohlášení státního orgánu,
jenž ji vydal, a proto nelze pravdivost jejího obsahu hodnotit. Jinými slovy
řečeno není zde připuštěn důkaz o tom, že obsah takové listiny neodpovídá
skutečnosti. Za této situace je vyloučeno hovořit o nedostatečné důkazní síle
citovaného rozhodnutí. Jelikož z něj plyne skutečnost, kterou dovolatelka
zpochybnila, tj. že matka žalobce je osobou převážně bezmocnou vyžadující péči
jiné osoby (žalobce), lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
c/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě
není naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“),
mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení
vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu,
měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo možno
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Ze stejného důvodu (od 31.
března 2006 obsaženého v ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), avšak
již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné
vyplývá, že pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na
níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. před novelou.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.)
dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání
dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu
ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li
nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického
práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska
naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.)
je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů
zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14,
str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.
srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo
1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi
nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února
1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Vzhledem k okolnostem posuzované věci nejsou bez významu ani následující právní
závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy,
má-li právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod
č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žalovaná ke
dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného
domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se
zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala
právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného
rázu. V rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném
pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil závěr, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními
spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt. Jde-li o rozhodování
spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní
závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn.
22 Cdo 2528/98,
a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v
sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem
„hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák.
zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v
němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou
věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků,
počítané podle velikosti podílů. V rozsudku ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26
Cdo 107/2004, pak Nejvyšší soud též dovodil, že pro závěr o tom, že nájemce má
dva či více bytů, postačí, pokud v době doručení výpovědi z nájmu bytu má
objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí
vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který
sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost
se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl
nájem tohoto bytu sjednán.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s názorem, že žalobce má dva
byty (předmětný byt a byt v domě v Č.). Přitom ovšem konstatoval, že soud
prvního stupně přehlédl, že „v domě v Č. vykonává své právo bydlení matka
žalobce“. Z uvedeného konstatování však nevyvodil žádné právní názory ve vztahu
k závěru o existenci dvou bytů. Poté dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle
§ 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. není naplněn, neboť – z důvodů specifikovaných
v napadeném rozsudku – nelze na žalobci ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč.
zák. spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Dovolatelka zpochybnila
správnost posléze uvedeného právního názoru.
Ze zjištěného skutkového stavu (uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí) mimo jiné vyplývá, že žalobce a jeho matka jsou podílovými
spoluvlastníky domu v Č., každý z nich k jedné ideální polovině, a že v domě je
jedna bytová jednotka 2+1, kterou fakticky k bydlení užívá zdravotně postižená
matka žalobce. Za této situace lze pokládat za správný názor odvolacího soudu,
že „v domě v Č. vykonává své právo bydlení matka žalobce“. Z toho ovšem
vyplývá, že žalobce, ačkoliv je podílovým spoluvlastníkem domu v Č. v rozsahu
jedné ideální poloviny, nemá – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře – dva
byty, tj. že vedle předmětného bytu nemá druhý byt. Dovolací soud pak zastává
názor, že úvaha, zda lze na vypovídaném nájemci spravedlivě požadovat, aby
užíval pouze jeden byt, je na místě pouze tehdy, má-li v době doručení výpovědi
z nájmu bytu dva (více) bytů. Nemá-li proto žalobce dva (více) bytů, jsou
právně bezvýznamné názory, které odvolací soud v tomto směru zaujal. Na
výsledku dovolacího řízení tudíž nemohou nic změnit ani dovolací námitky, které
dovolatelka v tomto směru uplatnila, a proto se jimi dovolací soud – z důvodů
nadbytečnosti – ani nezabýval. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů v konečném
důsledku nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud
dovolání – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka
nebyla
v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl
proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu