ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce JUDr. Bc. J. B., Ph.D., LL.M., bytem v Českých
Budějovicích, Plavská 7, proti žalovanému Bytovému družstvu Ke stáčírně - v
likvidaci, se sídlem v Praze 4, Donovalská 1658, IČ: 25665383, zastoupenému
JUDr. Soňou Illnerovou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá třída
16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného A. M., zastoupené JUDr.
Soňou Illnerovou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá třída 16, o
uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 18 C 223/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 17 Co 181/2010-233, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici na straně
žalovaného oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.500,- Kč k rukám JUDr. Soni Illnerové Pajerové, advokátky se
sídlem v Praze 1, Dlouhá třída 16, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2010,
č. j. 18 C 223/2007-187, výrokem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovanému uzavřít s žalobcem smlouvu o nájmu „bytu č. 25 v 9. patře domu čp.
1658 v D. na P. včetně k němu patřícího sklepa“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.),
vedlejší účastnice (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
září 2010, č. j. 17 Co 181/2010-233, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé I. a v nákladových výrocích IV. a V. a změnil ho v
nákladových výrocích II. a III. jen tak, že výše nákladů řízení žalovaného a
vedlejší účastnice činí 6.450,- Kč; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Dne
5. září 2001 uzavřeli Bytové družstvo Ke stáčírně jako pronajímatel (dále též
jen „bytové družstvo“) a M. M. jako nájemce a člen bytového družstva smlouvu o
nájmu předmětného (družstevního) bytu. Následně dne 23. října 2001 M. M. jako
převodce a jeho dcera R. M. jako nabyvatelka sepsali a podepsali listinu
označenou jako „Smlouva o převodu členství v Bytovém družstvu Ke
stáčírně“ (dále jen „dohoda o převodu členských práv a povinností“, resp.
„listina ze dne 23. října 2001“), jíž M. M. převedl za tam sjednanou (a předem
poskytnutou – viz čl. II. odst. 1. listiny ze dne 23. října 2001) úplatu práva
a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu na R. M. Listina ze dne 23.
října 2001 obsahovala rovněž ujednání, že „nabyvatel…do konce života převodce
ponechá mu k volné dispozici všechny společné prostory bytu a jednu místnost k
trvalému užívání“ a „do téže doby byt ani jeho část neprodá, nepronajme ani
nezastaví“ (čl. III. bod 1 listiny ze dne 23. října 2001). V návaznosti na to
bytové družstvo jako pronajímatel a R. M. jako nájemkyně uzavřeli dne 29. října
2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. R. M. dne 16. července
2005 zemřela a její členský podíl v bytovém družstvu připadl jako jediné
zákonné dědičce její (v té době nezletilé) dceři A. M. (vnučce M. M.), tj.
vedlejší účastnici na straně žalovaného (dále též jen „vedlejší účastnice“).
Protože A. M. po smrti své matky neumožnila M. M. předmětný byt užívat,
odstoupil – s odkazem na ustanovení § 345 odst. 1 a § 346 odst. 1 a 2 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch.
zák.“) – z tohoto důvodu od dohody o převodu členských práv a povinností, a to
listinou sepsanou dne 22. ledna 2007, která se tentýž den dostala do dispozice
vedlejší účastnice. Téhož dne pak M. M. jako převodce a Mgr. R. G. jako
nabyvatel uzavřeli dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu, přičemž posléze Mgr. R. G. dohodou ze dne 18. dubna 2007
převedl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalobce.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že v důsledku úmrtí R. M. (nájemkyně bytu a členky bytového
družstva) přešlo její členství v bytovém družstvu a nájem předmětného
(družstevního) bytu na vedlejší účastnici, které připadl členský podíl (§ 706
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března
2006 /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen
„obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že – z důvodů specifikovaných v napadeném
rozsudku – M. M. nebyl oprávněn odstoupit od dohody o převodu členských práv a
povinností pro neplnění závazku obsaženého v čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23.
října 2001. Uzavřel, že jelikož M. M. od dohody o převodu členských práv a
povinností platně neodstoupil, nemohl následně platně převést práva a
povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na Mgr. R. G., jenž v
důsledku toho taktéž nebyl oprávněn s nimi disponovat. S poukazem na správný
závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v daném řízení odvolací
soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že závazek R. M.
umožnit svému otci M. M. doživotní bydlení v předmětném bytě byl závazkem věcné
povahy, který po smrti R. M. přešel na její dceru (vedlejší účastnici), jež
tomuto závazku byla povinna dostát. Namítl, že jelikož vedlejší účastnice
uvedenému závazku nedostála, byl M. M. oprávněn odstoupit od dohody o převodu
členských práv a povinností „pro její dlouhodobé závažné porušování“, což také
– podle jeho názoru – platně učinil dne 22. ledna 2007. Měl za to, že poté M.
M. takto opětovně nabytá členská práva a povinnosti (platně) převedl na Mgr. R.
G., kterému nic nebránilo s nimi dále disponovat, a to dohodou ze dne 18. dubna
2007. S odkazem na uvedenou dohodu pak dovozoval, že je v dané věci aktivně
věcně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastnice se ve společném vyjádření k dovolání ztotožnili s
napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Zastávali stanovisko, že závazek
specifikovaný v čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23. října 2001 byl závazkem
osobní povahy, který proto nemohl přejít na vedlejší účastnici z její zemřelé
matky. Měli za to, že odstoupení M. M. od dohody o převodu členských práv a
povinností tudíž bylo od počátku neplatné a že z tohoto důvodu jsou neplatné i
na to navazující převody práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu. Podle jejich názoru je v důsledku toho dán nedostatek aktivní věcné
legitimace žalobce v daném řízení a žaloba je proto zcela nedůvodná. Navrhli,
aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), jenž má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 věta první ve
spojení s § 241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky aktivní věcné
legitimace žalobce v daném řízení; nejdříve však bude zapotřebí vyřešit
(předběžnou) právní otázku, zda pro porušení závazku nabyvatele ponechat
převodci k doživotnímu užívání část družstevního bytu byl převodce oprávněn
postupem podle § 345 nebo § 346 obch. zák. odstoupit od dohody o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu; uvedená otázka totiž
nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která
není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí
předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že smlouva o převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená dne 23.
října 2001 mezi M. M. jako převodcem a R. M. jako nabyvatelkou je dohodou o
převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (§ 230 obch.
zák.). Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vyšel. Pro úplnost však
dodává, že smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu není v obchodním zákoníku jako smluvní typ upravena; proto jde o
smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Její podstatné
náležitosti je nutné – s ohledem na zákonný požadavek dostatečně určitého
vymezení závazků smluvních stran – dovodit výkladem z účelu tohoto právního
institutu. V usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010,
uveřejněném pod č. 31/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor, že ke vzniku smlouvy o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná
identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná
členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod
úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny
nebo způsobu jejího určení.
Dovoláním nebyla zpochybněna (a v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybněna být nemohla) ani správnost skutkového
zjištění učiněného z čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23. října 2001 o závazku R.
M. ponechat M. M. do konce jeho života k trvalému užívání (k volné dispozici)
všechny společné prostory předmětného bytu a jednu jeho místnost. Ujednání
obsažené v čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23. října 2001 tak zakládalo osobě
oprávněné (M. M.) právo užívat část předmětného bytu a osobě povinné (R. M.)
povinnost výkon tohoto práva strpět.
Dovolací soud zastává názor, že ujednání obsažené v čl. III. bodu 1 listiny ze
dne 23. října 2001, byť zaznamenané na téže listině jako dohoda o převodu
členských práv a povinností, zakládalo mezi smluvními stranami svébytný
závazkový právní vztah, který – s přihlédnutím k jeho obsahu – nelze považovat
za závazek vyplývající ze smlouvy o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu (§ 230 obch. zák.). Ve skutečnosti jde o
(samostatnou) dohodu o zřízení práva doživotního užívání části předmětného
(družstevního) bytu uzavřenou jako nepojmenovanou smlouvu (§ 51 obč. zák.) a je
nerozhodné, že tato dohoda je obsažena na stejné listině (listině ze dne 23.
října 2001) jako dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu. Vůle smluvních stran vyjádřená v čl. III. bodu 1 listiny ze
dne 23. října 2001 totiž nesměřovala k úpravě některé z (podstatných – viz
výklad shora, pravidelných či vedlejších) obsahových složek (náležitostí)
převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, nýbrž k
uspořádání bytových poměrů účastníků dohody o převodu členských práv a
povinností pro dobu po realizaci zmíněného převodu. Dne 23. října 2001 tedy M.
M. a R. M. uzavřeli vedle dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu ještě tzv. nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč.
zák. o doživotním užívání části předmětného bytu, která není smlouvou zvláště
upravenou, avšak obsahu a ani účelu zákona neodporuje.
Ujednání obsažené v čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23. října 2001 je tedy
nepojmenovanou smlouvou ve smyslu § 51 obč. zák., která však nemá věcněprávní
účinky. Jde o osobní závazek, vážící se k osobě R. M. a nikoli již k osobě,
která je její právní nástupkyní, v daném případě k osobě vedlejší účastnice
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. března 2004, sp. zn. 22
Cdo 2402/2003, ze 7. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 234/2006, a z 13. ledna
2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010, uveřejněné pod C 2647, C 4626 a C 9416 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ve smyslu § 261 odst. 3 písm. b/ obch. zák. částí třetí obchodního zákoníku (do
níž jsou začleněna i ustanovení § 345 a § 346 obch. zák.) se bez ohledu na
povahu účastníků řídí i závazkové vztahy ze smluv o převodu členských práv a
povinností. Podle § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech,
které stanoví smlouva nebo tento zákon. Podle § 345 odst. 1 obch. zák. znamená-
li prodlení dlužníka (§ 365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho
smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to
oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení
dozvěděla. Znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení
smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit v případě, že strana, která je
v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k
tomu byla poskytnuta (§ 346 odst. 1 obch. zák.). Podle § 346 odst. 2 obch. zák.
jestliže však strana, jež je v prodlení, prohlásí, že svůj závazek nesplní,
může druhá strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty
k plnění nebo před jejím uplynutím. Podle § 365 obch. zák. dlužník je v
prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby
poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem.
Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku
prodlení věřitele.
S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí, nelze ovšem přehlédnout, že M. M. ve skutečnosti odstoupil od
dohody o převodu členských práv a povinností pro porušení závazku založeného
jinou smlouvou, v daném případě dohodou o zřízení práva doživotního užívání
části předmětného bytu. Na základě ustanovení § 345 nebo § 346 obch. zák. však
nelze platně odstoupit od smlouvy z důvodu, že druhá smluvní strana porušila
závazek z jiné smlouvy.
Kromě toho ustanovení § 345 a § 346 obch. zák. neumožňují odstoupení od
smlouvy při jakémkoli jejím (podstatném, popřípadě – za podmínek stanovených v
§ 346 obch. zák. – i nepodstatném) porušení, ale pouze při takovém porušení,
které je prodlením ve smyslu ustanovení § 365 (či § 370) obch. zák. Jinými
slovy řečeno, jiné porušení smlouvy, než právě prodlení, neumožňuje odstoupení
od smlouvy podle ustanovení § 345 nebo § 346 obch. zák. (k obsahově shodnému
závěru, byť pouze ve vztahu k § 345 obch. zák., dospěl Nejvyšší soud České
republiky v rozsudku ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001,
uveřejněném na straně 233 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Právní rozhledy
/citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod C 820 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/). Přitom je-li dlužník v prodlení tehdy, jestliže
nesplnil řádně a včas svůj závazek (§ 365 obch. zák.), je zřejmé, že postupem
podle citovaných ustanovení může věřitel odstoupit od smlouvy pouze pro
nesplnění závazku na plnění přímé (dare, facere), avšak nikoli na plnění
nepřímé (omittere, pati). Jelikož závazek strpět výkon určitého práva oprávněné
osoby (pati) je závazkem na plnění nepřímé, ohledně kterého nelze uvažovat o
jeho zániku (řádným a včasným) splněním (srov. § 324 odst. 1 obch. zák.),
nepředstavuje jeho porušení povinnou osobou prodlení dlužníka ve smyslu § 365
obch. zák. Pro porušení takového závazku proto nelze odstoupit od smlouvy podle
§ 345 nebo § 346 obch. zák.
Z uvedeného vyplývá, že M. M. nebyl oprávněn odstoupit od dohody o převodu
členských práv a povinností na základě ustanovení § 345 či § 346 obch. zák. z
důvodu porušení závazku vyplývajícího z čl. III. bodu 1 listiny ze dne 23.
října 2001; s přihlédnutím k uvedenému lze pokládat za správný právní názor o
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v daném řízení. Pro úplnost zbývá
dodat, že v projednávaném případě mohl M. M. účinně odstoupit od dohody o
převodu členských práv a povinností jedině v případě, že by mu R. M. (popřípadě
její právní nástupkyně – vedlejší účastnice) řádně a včas neuhradila sjednanou
úplatu za převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. O
takový případ se však v souzené věci – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému
stavu – evidentně nejedná.
Napadený rozsudek, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, je
za této situace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky.
Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu