Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kláry Hoppan, zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. května 2023 č. j. 30 Co 198/2021-359, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Petra Kosaře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník se žalobou proti stěžovatelce domáhal určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. poloviny nemovité věci, a to z důvodu vrácení daru. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2021 č. j. 15 C 15/2021-288 žalobu zamítl. Zároveň rozhodl, že je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 155 376 Kč. Tarifní hodnotu určil podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vycházel přitom z poloviny ceny celé nemovité věci stanovené znaleckým posudkem.
3. Vedlejší účastník proti tomuto rozsudku podal odvolání, které vzal následně zpět. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu a řízení zastavil. Vedlejšímu účastníkovi zároveň uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení v celkové výši 31 037 Kč. Shledal, že je nutné vycházet z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o obvyklé ceně předmětu řízení. Tu v případě spoluvlastnického podílu nelze stanovit odpovídajícím poměrem z ceny celé nemovitosti, a proto je znalecký posudek nerelevantní. Zjistit obvyklou cenu spoluvlastnického podílu by bylo možné pouze s nepoměrnými obtížemi.
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že krajský soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení. Vyčítá mu, že rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že je-li předmětem ocenění spoluvlastnický podíl k věci, kterou mají v podílovém spoluvlastnictví sami účastníci řízení a která připadne některému z dosavadních podílových spoluvlastníků do jeho výlučného vlastnictví, není vlastnické právo již do budoucna omezeno žádným právním vztahem vyplývajícím ze spoluvlastnictví. Proto má být základem pro stanovení přiměřené náhrady obvyklá cena celé věci [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Krajský soud tedy měl tarifní hodnotu určit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a výpočet nákladů řízení založit na hodnotě celé nemovité věci zjištěné znaleckým posudkem, jehož správnost ani vedlejší účastník nerozporoval. Podle nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) mohl vycházet též z kupní ceny sjednané v kupní smlouvě, potažmo jiných podkladů.
5. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka v petitu napadla celé usnesení krajského soudu (tj. i výrok o zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení). Z obsahu ústavní stížnosti je nicméně jednoznačné, že stěžovatelka napadá pouze výrok II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal pouze v tomto rozsahu.
7. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád].
8. K rozhodování o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud staví značně rezervovaně a podrobuje jej pouze tzv. omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli náklady řízení mohou představovat zásah do majetkové sféry některého z účastníků řízení, zpravidla nebude dosahovat intenzity dosahující porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22
). Zrušující nález by proto připadal v úvahu pouze výjimečně, a to v případě extrémního procesního pochybení, které by zapříčinilo rozpor se samotnou podstatou spravedlnosti.
9. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud již opakovaně zabýval otázkou, které ustanovení advokátního tarifu je třeba uplatnit pro účely určení tarifní hodnoty ve věcech určovacích žalob. Je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, použije se přednostně § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Je však nezbytné, aby o obvyklé ceně existoval ověřitelný údaj (např. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
), resp. aby jeho zjištění nebylo spojeno s nepoměrnými obtížemi (blíže viz již zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15
). V opačném případě se v řízeních o určení vlastnického práva k nemovité věci použije ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10
(N 54/60 SbNU 671); přiměřeně též nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21
].
10. Pro stanovení hodnoty předmětu řízení je jedním z nejpřesnějších prostředků znalecký posudek, vycházet lze však i z jiných důkazů (viz zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3281/22
).
11. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že si za účelem ověření některých stěžovatelkou namítaných skutečností vyžádal soudní spis.
12. Krajský soud v napadeném usnesení na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že nelze "hodnotu spoluvlastnického podílu stanovit prostou matematickou operací vyjadřující podíl spoluvlastnického podílu na celku, tedy v poměrech daného případu nelze obvyklou cenu celých nemovitých věcí vydělit (...) dvěma." Jinými slovy, znalecký posudek založený ve spise obsahuje spolehlivý a ověřitelný údaj pouze o ceně celé nemovité věci, nikoli její poloviny, která je předmětem řízení.
13. Stejně tak podle krajského soudu nebylo možné vycházet z kupní smlouvy obsažené v notářském zápisu, neboť cena obvyklá se s cenou kupní neztotožňuje. Jiný podklad předložen nebyl. Proto tarifní hodnotu určil podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
14. Úvahy krajského soudu jsou logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Jím zastávaný výklad podzákonného předpisu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a nelze jej považovat za svévolný, excesivní, či dokonce extrémní.
15. Rozporuje-li stěžovatelka přiléhavost zmíněných rozhodnutí (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 976/2011), pak přehlíží, že v nyní posuzované věci nebyl výsledkem řízení stav, v němž by vlastníkem celé nemovité věci byl jeden z účastníků řízení, jak tvrdí. Zatímco vlastnickým právem k předmětu řízení disponovala i nadále stěžovatelka, vlastníkem druhé poloviny nemovité věci byl vedlejší účastník. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, totiž nebylo v době vydání napadeného usnesení skončeno. Závěr krajského soudu o tom, že nebylo možné vycházet z hodnoty celé nemovité věci stanovené znaleckým posudkem, je tedy i ve světle stěžovatelčiny argumentace nadále platný.
16. Pokud jde o kupní cenu uvedenou v kupní smlouvě, i zde se Ústavní soud s odůvodněním krajského soudu spokojil. V obecné rovině lze přisvědčit stěžovatelce, že kupní cena může být za určitých okolností přibližná ceně obvyklé (viz např. nález ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23
). Kupní smlouva sepsaná ve formě notářského zápisu (č. l. 350 až 354 soudního spisu) jako potenciálně spolehlivý údaj o ceně předmětu řízení nicméně trpí řadou nedostatků, které její celkovou hodnověrnost znevažují. Za prvé, sjednaná kupní cena (4 500 000 Kč) podstatně přesahuje i polovinu obvyklé ceny celé nemovité věci, která byla stanovena znaleckým posudkem (3 675 000 Kč). Již tyto jediné dva údaje, na něž stěžovatelka odkazuje, jsou tedy ve vzájemném významném rozporu. Za druhé, kupní cena nebyla sjednána mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, ale jeho manželkou, a za třetí, jak uvedla sama stěžovatelka, kupní smlouva pozbyla účinnosti z důvodu neplnění z ní vyplývajících povinností.
17. Stěžovatelka nepředložila žádné jiné podklady (např. stanovisko realitní kanceláře), z nichž by bylo možné obvyklou cenu spoluvlastnického podílu k nemovité věci dovodit. V tomto ohledu se tedy nemůže ani dovolávat zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15
. Lze proto uzavřít, že vedení dokazování pouze za účelem stanovení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu by představovalo "nepoměrné obtíže", a krajský soud nepochybil, pokud tarifní hodnotu určil podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
18. Namítá-li dále stěžovatelka, že krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení překvapivě, pak Ústavní soud podotýká, že vedlejší účastník ve zpětvzetí žaloby (č. l. 340 soudního spisu) požádal, aby nebyl uplatněn § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka byla usnesením krajského soudu ze dne 3. 5. 2023 č. j. 30 Co 198/2021-342 vyzvána, aby se ke zpětvzetí vyjádřila včetně vyčíslení nákladů řízení, což učinila přípisem ze dne 5. 5. 2023. O možné změně výpočtu nákladů řízení tedy prokazatelně věděla a měla možnost na tento návrh vedlejšího účastníka reagovat [přiměřeně viz nález ze dne 12. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99)].
19. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu