Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů O. K. a A. K., zastoupených Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 29 Cdo 3637/2023-643, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2023 č. j. 71 Co 265/2022-601 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. května 2022 č. j. 54 C 114/2013-573, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Ostravě domáhali určení relativní neúčinnosti (podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) kupní smlouvy (ze dne 23. 3. 2009) o převodu nemovitých věcí, kterou je dlužník stěžovatelů (dále jen "dlužník") převedl na vedlejšího účastníka. Stěžovatelé měli za dlužníkem pohledávku ve výši 1 680 000 Kč, neboť mu v minulosti zaplatili kupní cenu za (jiné) nemovité věci, aniž by je na ně dlužník převedl, čímž jim vznikla škoda.
Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl (šlo o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí, protože předchozí tři rozhodnutí k odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě zrušil). Převod dotčených nemovitých věcí sice vedl ke zmenšení majetku dlužníka, nevedl ale k tomu, že by stěžovatelé nemohli dosáhnout uspokojení své pohledávky. Vedlejší účastník měl na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 9. 2. 2005 za dlužníkem pohledávku ve výši 9 000 000 Kč s příslušenstvím, splatnou dne 1. 11. 2005, přičemž tuto pohledávku zajistil zástavním právem na dotčených nemovitých věcech, a to na základě zástavní smlouvy z téhož dne (zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí již v roce 2005 a roku 2007 bylo v souvislosti se změnou jednotek zapsáno znovu).
Dlužník pohledávku neuhradil a dotčené nemovité věci proto po domluvě s vedlejším účastníkem na vedlejšího účastníka převedl; sjednaná kupní cena ve výši 7 000 000 Kč byla započtena na pohledávku z titulu smlouvy o půjčce. Vedlejšímu účastníkovi by realizací zástavního práva svědčilo přednostní právo na uspokojení pohledávky, která by nebyla uspokojena zcela, neboť znaleckým zkoumáním zjištěná obvyklá cena dotčených nemovitých věcí nepřevyšovala hodnotu pohledávky.
3. Zároveň nebyla splněna ani druhá podmínka pro vyslovení relativní neúčinnosti, tj. to, že vedlejší účastník věděl nebo musel vědět o tom, že má dlužník vůči stěžovatelům nesplacenou pohledávku a jedná v úmyslu zmařit její uspokojení. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by vedlejší účastník dlužníka v tomto směru jakkoli naváděl. Z pravomocného rozsudku, kterým byl dlužník odsouzen za trestnou činnost vůči stěžovatelům (podvod spočívající v tom, že s vícero osobami uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byly tytéž nemovité věci), nelze dovodit, že by vedlejší účastník věděl o pohledávce stěžovatelů vůči dlužníkovi.
V průběhu celého trestního řízení ostatně dlužník popíral svou povinnost vůči stěžovatelům, neboť od samého počátku tvrdil, že mu stěžovatelé žádnou peněžitou částku neuhradili. Svou pohledávku stěžovatelé uplatnili až poté, co spolu dlužník a vedlejší účastník uzavřeli kupní smlouvu, pohledávka stěžovatelů se nadto stala vymahatelnou až dne 14. 7. 2012. Nelze z toho proto dovodit, že by vedlejší účastník musel vědět o závazku dlužníka vůči stěžovatelům.
4. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu. Závazek dlužníka vůči vedlejšímu účastníkovi ze smlouvy o půjčce a zástavní právo vedlejšího účastníka vznikly již dne 9. 2. 2005 a vykonatelná pohledávka stěžovatelů za dlužníkem až 28. 5. 2012. Vznik půjčky i zástavního práva byl prokázán smlouvami a svědeckou výpovědí dlužníka. Bylo by nelogické, aby již v té době a touto formou dlužník podnikal cílené kroky ke zbavení se svého majetku.
Dlužník měl v rozhodném období i jiný majetek, ze kterého se mohli stěžovatelé uspokojit, a bylo by proto rovněž nelogické, pokud by se fiktivními smlouvami zbavil jen části svých nemovitých věcí. Pohledávka vedlejšího účastníka zajištěná zástavním právem měla přednost před pohledávkou stěžovatelů, byla vyšší, než hodnota nemovitosti a stěžovatelé by se tudíž stejně nemohli z odporovaných nemovitostí uspokojit. Nelze proto hovořit o zkrácení stěžovatelů jako věřitelů a je nadbytečné se zabývat otázkou vědomosti vedlejšího účastníka o zkracujícím úmyslu dlužníka.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry, anebo vznášejí právní otázky založené na jiném než zjištěném skutkovém stavu. To nemůže založit přípustnost dovolání. Ve věci též nedošlo ani k žádným procesním vadám řízení.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že civilní soudy nesprávně posoudily platnost zástavní smlouvy a odchýlily se od judikatury. Půjčka se řadí k reálným kontraktům a ke vzniku závazku je třeba kromě smlouvy též předání předmětu půjčky dlužníkovi. Dlužník vypověděl, že neuzavřel jen jednu smlouvu o půjčce, ale několik smluv. Zástavní smlouva ale hovoří o půjčce jediné. Taková smlouva nikdy nebyla doložena a bez ní je zástavní smlouva absolutně neplatný právní úkon. Závěr civilních soudů, že došlo k uzavření jedné smlouvy o půjčce je překvapivý, v rozporu s důkazy a založený na nelogických spekulacích. Civilní soudy opomněly řadu rozhodujících skutečností a důkazy hodnotily účelově. Dlužník byl nevěrohodný, neboť nevysvětlil, kde jsou peníze za prodej nemovitostí, a byl odsouzen za trestnou činnost proti stěžovatelům. Civilní soudy také neprovedly navrhovaný důkaz, a to účastnickou výpověď stěžovatele.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými zjištěními civilních soudů, s jejich argumenty se ale civilní soudy již přesvědčivě vypořádaly. Existence půjčky nebyla prokázána pouze smlouvou o půjčce a zástavní smlouvou. Prokázal ji i výslech dlužníka, ze kterého vyplynulo, že mu vedlejší účastník půjčku reálně poskytl. To, že kvůli velkému časovému odstupu nedokázal přesně sdělit, kdy a jakým způsobem k tomu došlo, na prokázání půjčky ničeho nemění. Dlužník se v té době zabýval nákupem a prodejem nemovitých věcí, s čímž souviselo i průběžné obstarávání finančních prostředků, které získával mimo jiné formou půjček.
Civilní soudy zároveň vysvětlily, proč oproti tomu nepřisvědčily argumentaci stěžovatelů zpochybňující platnost smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy. Tyto závěry podporuje i zjevný nepoměr mezi pohledávkou stěžovatelů a vedlejšího účastníka (body 14 až 16 a 24 až 29 rozsudku okresního soudu a body 8 až 12 rozsudku krajského soudu). Závěry civilních soudů se jeví logickými, není na nich nic vnitřně rozporného a nejsou ani v rozporu s předchozími rušícími rozhodnutími krajského soudu či judikaturou.
Nemůže na nich být ani nic překvapivého.
10. Civilní soudy ústavně relevantně nepochybily ani v tom, že nedovodily zkracující úmysl vedlejšího účastníka a neprovedly výslech stěžovatele. Civilní soudy vyšly z rozhodnutí trestních soudů, podle nichž se vedlejší účastník na podvodné činnosti dlužníka nepodílel. Stěžovatelé kromě toho nyní tvrdili jiné skutečnosti, než kterými argumentovali v trestním řízení, neboť namítali, že se podvod stal jinak, než jak předtím sami tvrdili (zejména bod 27 rozsudku okresního soudu). Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že účastnický výslech stěžovatele neprovedly pro nadbytečnost. Stěžovatele tížila povinnost tvrzení, a pokud chtěli civilním soudům sdělit nějakou závažnou skutečnost, měli tak učinit již formou tvrzení, nikoli až formou účastnického výslechu (bod 28 rozsudku okresního soudu, bod 7 rozsudku krajského soudu a body 21 až 24 usnesení Nejvyššího soudu). Na tom není nic neústavního.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu