USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a/ O. K., a b/ A. K., zastoupených Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 114/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2023, č. j. 71 Co 265/2022-601, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Šlo v pořadí již o čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudky ze dne 8. dubna 2015, č. j. 54 C 114/2013-158, ze dne 3. října 2016, č. j. 54 C 114/2013-226, a ze dne 15. března 2019, č. j. 54 C 114/2013-310, kterými žalobu zamítl, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců usneseními ze dne 13. října 2015, č. j. 71 Co 263/2015-189, ze dne 18. dubna 2017, č. j. 71 Co 472/2016-244, a ze dne 9. prosince 2019, č. j. 71 Co 218/2019-336, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování – cituje ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že žalobci sice mají za P. L. vymahatelnou pohledávku, nepodařilo se jim však v řízení prokázat, že odporovaným právním úkonem došlo ke zmenšení majetku P. L., které by vyústilo ve zkrácení možného uspokojení jejich pohledávky, ani to, že žalovaný věděl či musel vědět, že P. L. učinil odporovaný úkon v úmyslu zmařit uspokojení jejich pohledávky.
4. Za situace, kdy žalovanému svědčilo zástavní právo k předmětným nemovitostem zajišťující jeho pohledávku za P. L. (z titulu půjčky) ve výši 9.000.000 Kč a kupní cena dohodnutá v kupní smlouvě ze dne 23. března 2009 ve výši 7.000.000 Kč (která byla dle dohody smluvních stran započtena oproti pohledávce z půjčky) zjevně nepostačovala k úhradě celé této pohledávky, nevedl (nemohl vést) odporovaný právní úkon ke zmenšení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L. (přestože v jeho důsledku došlo k reálnému zmenšení majetku P. L.). Uvedený závěr by se ostatně uplatnil i v případě jakéhokoli jiného prodeje nemovitostí (jejichž obvyklá cena činila v době uzavření kupní smlouvy 5.300.000 Kč až 6.300.000 Kč), neboť z prodeje nemovitostí – z celého jeho výtěžku – by se (přednostně) uspokojil vždy pouze žalovaný. Jinak řečeno, prodej nemovitostí neměl vliv na míru uspokojení pohledávky žalobců za P. L.
5. Návrh na provedení účastnického výslechu žalobce a/ soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že jej tížila po celé řízení povinnost tvrzení, přičemž chtěl-li sdělit soudu nějakou závažnou skutečnost, mohl tak učinit „formou tvrzení“ a nikoli až v rámci svého účastnického výslechu. Nadto jde o důkazní prostředek nadbytečný, když pro rozhodnutí o věci byl skutkový stav již dostatečně zjištěn.
6. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám dodal následující:
[1] V řízení bylo prokázáno (zástavní smlouvou a svědeckou výpovědí P. L.), že půjčka byla žalovaným skutečně poskytnuta, lze tudíž souhlasit též se závěrem soudu prvního stupně o platnosti zástavní smlouvy.
[2] Přestože došlo uzavřením odporované kupní smlouvy reálně ke zmenšení majetku P. L. (v důsledku započtení kupní ceny na pohledávku žalovaného za P. L.) ve smyslu § 42a obč. zák., nebylo důsledkem tohoto jednání snížení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L., neboť v situaci, kdy na nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch žalovaného zajišťující úhradu jeho pohledávky za P. L., jež výrazně převyšovala hodnotu zástavy, nemohlo dojít odporovaným právním úkonem (prodejem nemovitostí) ke zkrácení možného uspokojení pohledávky žalobců za P. L. Za toho stavu je nadbytečné zabývat se otázkou vědomosti žalovaného o úmyslu P. L. zkrátit své věřitele.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolatelé odvolacímu soudu konkrétně vytýkají, že se nedostatečně zabýval otázkou existence smlouvy o půjčce (ve výši 9.000.000 Kč) uzavřené mezi žalovaným a P. L., přestože z tohoto důvodu v předcházejícím odvolacím řízení zrušil dříve vydané (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně a změnu tohoto svého právního názoru přesvědčivě neodůvodnil.
10. Dále namítají, že byť z výpovědi P. L. a tvrzení žalovaného jednoznačně plyne, že žalovaný poskytl P. L. před uzavřením zástavní smlouvy několik půjček, jež v souhrnu dosahují částky „kolem 9.000.000 Kč“, a s přihlédnutím k tomu, že ze smlouvy o zástavním právu nelze učinit žádný závěr o tom, zda byla půjčka ve výši 9.000.000 Kč skutečně poskytnuta, dospěly soudy nižších stupňů k závěru (nemajícím oporu v provedeném dokazování), že byla uzavřena mezi P. L. a žalovaným „nová“ smlouva o půjčce (na částku 9.000.000 Kč), která nahradila závazky z dřívějších smluv o půjčkách. Nic takového se však nestalo a v řízení prokázáno nebylo. Proto mají dovolatelé za to, že zástavní právo zajišťující vrácení „reálně neposkytnuté“ půjčky ve výši 9.000.000 Kč nikdy nevzniklo (pro neexistenci zajišťovaného závazku), a zdůrazňují, že dříve poskytnuté půjčky (v nižších částkách) žádným zástavním právem k předmětným nemovitostem zajištěny nebyly.
11. Dovolatelé rovněž považují svědka P. L. za „krajně nevěrohodnou osobu“, když žádná z jím tvrzených dřívějších půjček nebyla doložena jakýmkoli dokladem o platbě mezi ním a žalovaným. Ze záznamu JUDr. Matijaševiče z jednání s P. L. ze dne 15. listopadu 2004 a z protokolu o trestním oznámení podaném P. L. ze dne 16. listopadu 2004 je pak zřejmé, že spáchání úmyslného trestného činu vůči žalobcům mu vědomě umožnil žalovaný. Pominout nelze ani chování P. L. po odsouzení za trestný čin vůči žalobcům, kdy se zbavoval svého nemovitého majetku a odmítl odpovědět na dotaz soudu (v tomto řízení), co se stalo s finančními prostředky, které z prodeje nemovitostí utržil. Dle dovolatelů je tak zřejmé, že P. L. ve spolupráci s žalovaným účelově postupoval tak, aby se zbavil veškerého svého dohledatelného majetku, čímž zkrátil uspokojení pohledávky žalobců.
12. Podle dovolatelů soudy nižších stupňů hodnotily obsah provedených důkazů nesprávně a pochybily též tím, že neprovedly účastnickou výpověď žalobce a/.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud dovolání žalobců, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
16. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybňují pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, a polemizují s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný poskytl P. L. půjčku v (celkové) výši 9.000.000 Kč.
17. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
18. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že
při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 19. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují skutkové zjištění, na kterém soudy nižších stupňů svůj právní závěr o věci založily (podle dovolatelů provedenými důkazy v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s P. L. „novou“ smlouvu o půjčce, kterou nahradil smlouvy dřívější). Těmito výhradami ale dovolatelé ve skutečnosti uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírají jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř. 20. Ve vztahu k námitce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze dodat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je rovněž souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěr o uzavření smlouvy o půjčce Nejvyšší soud za nedostatečně odůvodněný nepovažuje. 21. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz účastnickou výpovědí žalobce a/, dovolatelé poukazují na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení (označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. 22. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 23. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). 24. Přitom odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatelů na provedení výše označeného důkazu (srov. bod 7. jeho odůvodnění). 25. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že neshledává skutková zjištění (učiněná na základě provedeného dokazování), na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru o platnosti smlouvy o půjčce ve výši 9.000.000 Kč, ani zjevně nepřiměřenými. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu