U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatelů a) NARGAM, S. A., se sídlem v Ctra. D´Espluges, 120-122, 08940
Cornella (Barcelona), Španělské království, a b) MIOR, S. L., se sídlem v Ronda
general Mitre 147, Barcelona, Španělské království, obou zastoupených Mgr.
Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze – Starém Městě, Novotného lávka
5, PSČ 110 00, za účasti NARGAM, s. r. o., se sídlem v Praze 6 – Břevnově,
Bělohorská 260/39, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27091589, zastoupené
Mgr. Bc. Janem Spáčilem, advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Karolinská
654/2, PSČ 186 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 387/2007, o dovolání navrhovatelů
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 7 Cmo
298/2009-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit společnosti
NARGAM, s. r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil k odvolání společnosti
NARGAM, s. r. o. (dále jen „společnost“) usnesení ze dne 20. ledna 2009, č. j.
79 Cm 387/2007-66, jímž Městský soud v Praze vyslovil neplatnost všech usnesení
přijatých valnou hromadou společnosti, konanou dne 29. srpna 2007, tak, že
návrh na vyslovení neplatnosti těchto usnesení zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že jsou naplněny dovolací
důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku napadeného usnesení o nákladech
řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu
i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího
odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jež je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pak Nejvyšší soud odmítl podle
ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že dovolání – ačkoliv dovolatelé formálně ohlašují naplnění
všech tří dovolacích důvodů – je (posuzováno podle obsahu) pouhou polemikou s
hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009,
sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní
dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Dovolatelé namítají, že z provedených důkazů měla být při jejich „správném“
hodnocení učiněna opačná skutková zjištění o tom, zda jim byla doručena
pozvánka na napadenou valnou hromadu. Současně odvolacímu soudu vytýkají, že
neprovedl další (jimi navrhované důkazy) a pominul skutečnosti, jež (podle
dovolatelů) plynou z obsahu spisu a jsou významné pro posouzení, zda jim byla
pozvánka na valnou hromadu doručena. Jak však Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se
nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v
dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty
vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže
dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto
podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z
uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický
rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s
jeho skutkovými závěry (srov. dále i např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010). Přitom způsobu, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru o tom, že
pozvánky na napadenou valnou hromadu byly dovolatelům (společníkům společnosti)
doručeny, nelze ničeho vytknout. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížel ke
všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (a tedy i
včetně rozporných skutkových tvrzení dovolatelů o tom, kolik a jakých zásilek
jim bylo v rozhodné době doručeno). Skutečnosti, k nimž podle dovolatelů odvolací soud nepřihlédl, nemají pro
posouzení dovoláním zpochybněného skutkového závěru (o tom, že dovolatelům byla
pozvánka na napadenou valnou hromadu doručena) bezprostřední význam a naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. taktéž nezakládají. Konečně námitka, že odvolací soud neprovedl všechny dovolateli navrhované
důkazy, zjevně vadu řízení (jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci) nezakládá. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny
účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II.ÚS 127/96
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo
4089/2009). Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč další důkazy navržené
dovolateli neprovedl. Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané
situace za zbytečné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto a společnosti
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž
výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února
2012 (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, a § 15 vyhlášky činí
sazba odměny 7.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky
snižuje o 50 %, tj. na částku 3.750,- Kč, jelikož zástupce společnosti učinil v
dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu
s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč podle
ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži
dovolatelů celkem 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu