Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Rudolfem, advokátem, sídlem Opletalova 1566/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 2140/2023-351 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2022 č. j. 7 Co 914/2022-302, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s., sídlem U Nemocnice 380, Jindřichův Hradec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením (viz petit ústavní stížnosti), že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se od roku 2015 léčil s tzv. patními ostruhami, přičemž v průběhu léčby byl odkázán na možnost chirurgického zákroku, který by zdravotní obtíže mohl odstranit. Dne 26. 3. 2019 byl vedlejší účastnicí přijat k provedení zdravotnického zákroku, zákrok byl proveden, avšak při operaci došlo ke zhmoždění zevní větve pieskového nervu, a to jak ve smyslu citlivosti, tak ve smyslu ochrnutí ohýbačů čtvrtého a pátého prstu na levé noze. Stěžovatel po zákroku při následné kontrole si stěžoval na necitlivost operované nohy, stejně jako při dalších kontrolách. Dostalo se mu ujištění, že potíže odezní, k neurologickému vyšetření (EMG) nebyl odeslán. Při poslední kontrole bylo konstatováno, že stav se nelepší, proto stěžovatel z vlastní iniciativy navštívil neurochirurga a podstoupil vyšetření EMG, při němž bylo zjištěno, že nerv je ze dvou třetin poškozený, jak pohybový, tak i senzitivní nervy, které z něj vycházejí. V důsledku tohoto poškození stěžovatel necítí část plosky levé nohy a došlo k omezení hybnosti. Stěžovatel vytýkal vedlejší účastnici, že nebyl důsledně a odborně poučen o možnosti poškození nervu, které bylo při vyšetření po operaci prokázáno, ani nebyl seznámen s riziky operace. Zároveň měl být odeslán k neurologickému vyšetření, včetně EMG vyšetření, protože při včasné diagnóze by bylo možno zvážit rekonstrukční operaci nervu, což nebylo provedeno, a došlo tudíž k zanedbání lékařské péče; subjektivní obtíže stěžovatele s objektivními příznaky byly ošetřujícím lékařem bagatelizovány. Stěžovatel proto podal k Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") žalobu na náhradu nemajetkové i majetkové újmy, kterou okresní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 5 C 219/2020-224 zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil zjištěním, že stěžovatel byl poučen o možnosti poškození nervu, vlastní zákrok byl proveden bezchybně, jediné pochybení lze spatřovat v tom, že stěžovatel nebyl následně odeslán k neurologickému vyšetření, avšak toto pochybení nebylo příčinou poškození nervu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání s tím, že vedlejší účastnice minimálně porušila pravidla lege artis v širším smyslu, neseznámila ho s riziky operace a pochybila také v tom, že jej dříve neodeslala k neurologickému vyšetření, včetně EMG vyšetření. Okresnímu soudu vytkl, že mu neposkytl dostatečný prostor k vyjádření se k jednotlivým důkazům alespoň poté, co proběhl výslech znalců. Strany sporu dostaly příležitost vyjádřit se k dokazování především v závěrečné řeči, což stěžovatel nepovažoval za dostatečné. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné, a proto potvrdil výrok o zamítnutí žaloby (I. výrok); změnil výrok o náhradě nákladů řízení a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů nepřiznal (II. výrok), ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Podle krajského soudu nedošlo při samotném výkonu k porušení odborného postupu, poškození nervu nebylo možné se vyvarovat a samotný zákrok proběhl bezvadně. Krajský soud konstatoval, že okresní soud založil své rozhodnutí na důkazech, které byly v průběhu řízení provedeny, účastníci řízení měli možnost se s nimi seznámit a také se k nim vyjádřit.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že krajský soud se v otázce právního posouzení podmínek vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok).
5. Stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo nedůvodně odmítnuto a zároveň Nejvyšší soud napadeným usnesením neodstranil pochybnosti o rozhodnutí krajského soudu. Podle stěžovatele došlo k procesnímu pochybení krajského soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které mělo dopad na špatná skutková zjištění krajského soudu o postupu non lege artis. Krajský soud měl zrušit prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátit okresnímu soudu k provedení nového dokazování, což ovšem neučinil a naopak provedl rozsáhlé dokazování v odvolacím řízení v rozporu s § 213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
6. Závěr o absenci příčinné souvislosti mezi nedostatečným informováním stěžovatele a vzniklou újmou krajský soud založil na neprokázání negativní skutečnosti. Dokazování o tom, zda by se stěžovatel operaci podrobil, mělo směřovat k reálné pravděpodobnosti, že by se rozhodl jinak, nikoliv k absolutnímu závěru, že by zákrok nepodstoupil. Krajský soud však po stěžovateli požadoval prokázání daleko větší míry jistoty než rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatel tvrdí, že příčinná souvislost mezi chybným postupem vedlejší účastnice a jeho doživotními následky je nepochybně dána a že obecné soudy si při jejím hodnocení počínaly neústavně. Stěžovatel opakuje celou řadu skutkových námitek, které vznesl již v řízení před obecnými soudy (v žalobě i posléze v opravných prostředcích). Společným jmenovatelem těchto námitek je jeho tvrzení, že příčinná souvislost mezi pochybeními vedlejší účastnice a jejich následky je evidentní.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
10. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zjistily skutkový stav a potažmo vyhodnotily příčinnou souvislost mezi (non lege artis) jednáním vedlejší účastnice a újmou, kterou stěžovatel utrpěl. V tomto kontextu považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit dva faktory, jež jsou pro posouzení věci klíčové. Na jedné straně Ústavní soud již opakovaně vyložil, jaká je jeho přezkumná pozice při posuzování průběhu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků.
Může jen znovu konstatovat, že v zásadě ponechává obojí obecným soudům. Účastníci řízení mají základní právo na soudní ochranu, což znamená mimo jiné též právo na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to, že zazní-li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat. Na straně druhé nelze přehlédnout, že újma, kterou stěžovatel utrpěl, má zcela zásadní dopad na kvalitu jeho života. Výsledek sporu měl tudíž pro stěžovatele mimořádný význam.
Nemá-li být právní ochrana fyzické integrity a zdraví pouhou proklamací, musí obecné soudy zohlednit specifika takových případů a přistupovat k nim obzvláště pečlivě. Za této situace Ústavní soud zkoumal zejména to, zda obecné soudy přistupovaly k procesu zjišťování skutkového stavu a zkoumání příčinné souvislosti skutečně s takovou péčí, jakou jim povaha věci diktovala.
11. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy věnovaly klíčovým otázkám adekvátní pozornost a že si při zjišťování skutkového stavu a vyhodnocování příčinné souvislosti počínaly svědomitě. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že doplněním dokazování krajským soudem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, neboť k nim nepatří právo na dvojinstančnost. Soudní rozhodnutí nevykazují žádný zásadní rozpor ve zkoumání příčinné souvislosti. Pouhá jazyková neobratnost v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nezakládá jejich neústavnost, protože soudy nutně musely zkoumat reálnou pravděpodobnost. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přičemž okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu