USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. P., zastoupený Mgr. Petrem Rudolfem, advokátem se sídlem Opletalova 1566/30, Praha 1, proti žalované: Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s., se sídlem U Nemocnice 380/III, Jindřichův Hradec, IČO 26095157, zastoupená Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem Krkonošská 2001, Praha, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 219/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2022, č. j. 7 Co 914/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Martina Rezka.
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 5 C 219/2020-224, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 9 565,50 Kč příslušenstvím jako bolestného, 444 708 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztížení společenského uplatnění 3 825 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy a 16 241 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů
spojených s uplatněním pohledávky, a rozhodl o náhradě nákladů. Rozhodl tak o nároku na náhradu újmy způsobené žalobci poškozením nervu v chodidle při operaci patní ostruhy na levé noze, které se žalobce podrobil u žalované. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce se od roku 2015 léčil s tzv. patními ostruhami, podstoupil řadu léčebných terapií, a nakonec se na základě zkušeností jiných pacientů uveřejněných na internetu obrátil na žalovanou, aby provedla operační zákrok k odstranění ostruh. Po vyšetření a objasnění operačních variant byl žalobce přijat k operačnímu výkonu a poučen o jeho povaze, následné péči, rizicích i alternativní léčbě.
Žalobce byl poučen i o tom, že jedním z rizik operace je dočasné poškození nervu. Při operaci došlo ke zhmoždění zevní větve ploskového nervu a trvalému poškození citlivosti a ochrnutí ohýbačů čtvrtého a pátého prstu. Bezprostředně po operaci si žalobce na necitlivost končetiny nestěžoval, to bylo zjištěno až při následujících kontrolách a žalobce byl uklidňován, že potíže odezní a nebyl odeslán k neurologickému vyšetření. Soud uzavřel, že žalobce byl před zákrokem poučen o možnosti poškození nervu, není přitom rozhodné, že k tomu došlo na základě jiného mechanismu než popsaného v informovaném souhlase.
Vlastní zákrok byl proveden bezchybně, postup před operací, při ní i po ní byl odborně správný. Jediné pochybení lze spatřovat v tom, že žalobce nebyl následně odeslán k neurologickému vyšetření, toto pochybení však nebylo příčinou poškození nervu. Prodleva s neurologickým vyšetřením nemohla mít vliv na průběh léčby nervu, neboť šance na zlepšení stavu žalobce byla stejná jak v době po operaci, tak v době, kdy podstoupil vyšetření. Soud proto žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 12. 2022, č. j. 7 Co 914/2022-302, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, změnil je v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce se od roku 2015 neúspěšně léčil s patními ostruhami, vyčerpal veškeré možnosti konzervativní léčby, uvedené onemocnění bylo pro žalobce velmi omezující a bolestivé, sám oslovil žalovanou a při vědomí toho, že se nejedná o běžný zákrok, podstoupil dne 27.
3. 2019 operaci patní ostruhy levé nohy. Při zákroku došlo k trvalému poškození nervu jeho závažným zhmožděním, což se projevuje ztrátou citlivosti chodidla a omezením hybnosti čtvrtého a pátého prstu levé nohy. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila informační povinnost ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále též jen „zákon o zdravotních službách“), neboť neinformovala žalobce o riziku trvalého poškození nervu, k němuž může dojít s pravděpodobností v jednotkách procent.
Tato informace nebyla uvedena v písemném informovaném souhlasu a nemůže být nahrazena informací o možnosti přechodného poškození nervu jiným mechanismem, kterou informovaný souhlas obsahoval. Absence náležitého poučení zakládá též porušení povinností daných § 2639 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Současně však nebylo prokázáno, že by se žalobce při vědomí daného rizika rozhodl jinak, a nelze to dovodit ani z toho, že po předmětném zákroku další operaci zrušil. Riziko trvalého poškození je obecně nízké (jednotky procent), mnohaletá léčba jinými způsoby žalobce obtíží nezbavila, klasickou operaci žalobce pro přílišnou rizikovost odmítl, sám se rozhodoval na základě příznivých ohlasů na internetu a rozhodl se i při vědomí možného fatálního následku v podobě tromboflebitidy operované končetiny.
Porušení informační povinnosti žalovanou tedy podle odvolacího soudu není v příčinné souvislosti s újmou žalobce. Ani včasné odeslání žalobce na neurologické vyšetření by neumožnilo včasnou rekonstrukční operaci, jež by poškození napravila, z provedeného dokazování vyplynulo, že neurologická operace v daném případě prakticky nepřicházela v úvahu a byla by spojena s neúměrným rizikem zhoršení stavu. Neodeslání k neurologickému vyšetření tak nebylo postupem non lege artis zakládajícím odpovědnost za újmu žalobce.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, rozporném s judikaturu Nejvyššího soudu. Závěr o absenci příčinné souvislosti mezi nedostatečným informováním žalobce a vzniklou újmou soud založil na neprokázání negativní skutečnosti. Dokazování ohledně toho, zda by se žalobce operaci podrobil, mělo směřovat (v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí 25 Cdo 1381/2013) k reálné pravděpodobnosti, že by se rozhodl jinak, nikoliv k absolutnímu závěru, že by zákrok nepodstoupil. Odvolací soud však po žalobci požadoval prokázání daleko větší míry jistoty než rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 vyplývá, že účastník nemůže nést důkazní břemeno o negativní skutečnosti, která se nestala, v daném případě tedy, že by se žalobce operovat nenechal. Odvolací soud též pochybil, když k tomu, zda by žalobce operaci nepodstoupil, doplnil dokazování v odvolacím řízení, přestože se jednalo o skutečnosti, ve vztahu k nimž soud prvního stupně dokazování vůbec neprováděl, dokazování v tomto směru tedy bylo zjevně nedostatečné, a proto podle § 213 odst. 4 o. s. ř. nebyl odvolací soud oprávněn dokazování doplnit a měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl chybné hodnocení znaleckých posudků a nepřesvědčivé hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí. Bylo prokázáno, že k předmětnému poškození nervu došlo při operačním zákroku, stejně jako to, že žalovaná zanedbala lékařskou péči, žalobce včas neodeslala na neurologické vyšetření a nevyvinula snahu k napravení újmy na zdraví žalobce. Příčinou poškození zdraví byl výlučně provedený lékařský zákrok. Následné odeslání na neurologické vyšetření pak mohlo zlepšit šanci žalobce na zmírnění negativních následků. Závěry o neprokázání příčinné souvislosti jsou nesprávné, v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel dál označil posuzování odpovědnosti lékařských zařízení za nespravedlivé a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněné námitky nenaplňují předpoklady dané § 237 o. s. ř., a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Ačkoliv tři z uplatněných nároků nepřevyšují částku 50 000 Kč předvídanou v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud neodmítl dovolání v daném rozsahu s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, neboť se dovolání týká právní otázky existence příčinné souvislosti všech uplatněných nároků se škodní událostí, jejíž řešení je všem uplatněným nárokům společné.
7. V projednávané věci bylo zjištěno, že ke komplikaci a zhoršení stavu žalobce v souvislosti s operací patní ostruhy nedošlo v důsledku postupu odporujícího požadavkům na poskytovaní zdravotní péče na náležité odborné úrovni ve smyslu § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách, a podle § 2643 o. z. Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023), byla-li zdravotní péče poskytnuta řádně, v souladu se zákonnými požadavky, není splněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání, bez ohledu na to, že výsledkem poskytnuté péče nebyl kýžený zdravotní stav, ale dostavily se komplikace, které jej zhoršily.
Okolnost, že tyto komplikace jsou důsledkem poskytnuté péče, pak sama o sobě neznamená, že péče byla poskytnuta v rozporu s požadavky na ni kladenými. Jak též připomíná ve svých rozhodnutích Ústavní soud, i přes neustálý pokrok lékařské vědy se nelze domnívat, že vyřešení jakéhokoli zdravotního problému je nyní samozřejmostí a každá operace pouhou formalitou. Operace nadále představuje závažný zásah do lidského organismu; každý člověk je jedinečný a může mít takové predispozice, které nelze před operací (ani během ní) rozpoznat.
Zdravotnické zařízení odpovídá jen za škodu, k níž došlo v důsledku postupu non lege artis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1564/15, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 770/16, či ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 27/19). Žalovaná by odpovídala za poškození nervu žalobce při operaci tehdy, pokud by bylo prokázáno, že příčinou poškození nervu byl non lege artis postup žalované.
8. Podstoupení zákroku by samozřejmě v souladu s § 2638 a § 2639 o. z., § 31 a násl. zákona o zdravotních službách i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu mělo předcházet náležité poučení o rizicích se zákrokem spjatých (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). Dojde-li k porušení pacientova práva na informace, není vyloučeno, aby pacientovi náležela náhrada nemajetkové újmy způsobené porušením jeho práva na informace a na provedení zdravotního výkonu s jeho informovaným souhlasem, a to bez ohledu na to, jaký byl výsledek takového výkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017). Nicméně nejedná-li se o požadavek na satisfakci za porušení povinnosti poskytnout náležité poučení, ale za újmu na zdraví, je třeba se zabývat příčinnou souvislostí mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou na zdraví. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod číslem 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5311/2016). I zde se pak v zásadě uplatní konstantní rozložení důkazního břemene v civilním sporném řízení, v souladu s nímž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence daných skutečností pro sebe vyvozuje příznivé následky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018, a ze dne 6.
1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014). Je tak na pacientu, aby prokázal, že by při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018). Poukazuje-li žalobce na nemožnost požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností, je třeba uvést, že negativní teorie důkazní, z níž tato myšlenka vychází, se v současnosti pokládá za překonanou a prokazování negativních skutečností se po stranách civilního procesu nezřídka vyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 430/17, bod 20., a Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 232 až 233). Ostatně tu nejde o prokázání čistě negativní skutečnosti, nýbrž o prokázání rozhodnutí, k němuž by poškozený dospěl, měl-li by k dispozici náležité informace. Okolnost, že odvolací soud nezvolil při hodnocení příčinné souvislosti formulaci vyslovenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, hovořící o reálné pravděpodobnosti, neznamená, že by se od ní odklonil do té míry, že by požadoval v tomto směru absolutní jistotu.
Takový náhled z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, odvolací soud ovšem zjevně měl rozhodnutí žalobce podstoupit operaci v kontextu zjištěných okolností za neodvratitelné zmíněnou informací a malou pravděpodobností, že nežádoucí následek nastane. Dovolatel přitom ani v dovolání nepřichází s tvrzeními, v jejichž světle by hodnocení odvolacím soudem neobstálo. Ani z této argumentace žalobce tak nelze usuzovat na přípustnost podaného dovolání.
9. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu porušení pravidel daných ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. pro doplnění dokazování v odvolacím řízení, poukazuje předně na vadu řízení, k níž je Nevyššímu soudu umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto lze uvést, že v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. a jeho judikatorním výkladem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2115/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016) nelze k doplnění dokazování přistoupit, jen jsou-li kumulativně splněny obě podmínky v daném ustanovení, tedy nejen zjevná nedostatečnost dokazování před soudem prvního stupně (o níž hovoří dovolatel), ale též to, že se jedná o rozsáhlé doplnění dokazování, což v daném případně nenastalo a nepoukazuje na to ani žalobce. Přichází-li dále dovolatel s výhradami proti hodnocení znaleckých posudků, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud jako instituce toliko přezkumná a nikoliv nalézací, nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů nižších stupňů (viz též § 242 a § 241a o s. ř.), správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (nebo soudem prvního stupně), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020).
10. Odvolací soud se tedy v otázce právního posouzení podmínek vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu