USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. W.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem
Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: UNIQA pojišťovna a. s., IČO 49240480,
se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem
se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 1 233 046,24 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 218/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 18 Co 5/2018-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 18 Co 5/2018-184,
potvrdil ve výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 8 C 218/2014-121, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1 070 953,24 Kč, zastavil řízení
do částky 162 093 Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke
státu, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
zjištění soudu prvního stupně, že dne 26. 11. 2011 došlo k dopravní nehodě, při
níž se srazilo vozidlo VW Transporter, které řídil žalobce, s vozidlem S. Y.
R., pojištěným v době nehody u žalované pro případ vzniku odpovědnosti za škodu
způsobenou jeho provozem. Při dopravní nehodě došlo ke škodě na zdraví žalobce.
Žalobce byl obviněn z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, pro
který na něj byla podána obžaloba, posléze byl obžaloby zproštěn. Poté byl pro
přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti trestně stíhán řidič vozidla S.
Y. R. a byl též obžaloby zproštěn. Z výsledků obou trestních řízení i závěrů
znaleckých posudků, které byly v řízení k důkazu provedeny, vyplývá, že s
ohledem na okolnosti vzniku dopravní nehody (namrzlá vozovka, na které nebylo
zanecháno dostatečné množství stop tak, aby znalci nepochybně zjistili nehodový
děj) lze s jistotou dovodit pouze okolnosti vztahující se na pouhé dvě sekundy
před vlastní nehodou. Z nich však nelze určit míru účasti obou řidičů na
předmětné nehodě. Odvolací soud vyložil otázku důkazní povinnosti a důkazního
břemene podle § 120 o. s. ř. a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru,
že žalobce přes poučení podle § 118a o. s. ř. tvrzený skutek neprokázal, proto
soud prvního stupně žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítl. V trestních
řízeních nebyl určen viník nehody, znalecké posudky průběh nehodového děje
neobjasnily, a to ani poslední žalobcem předložený posudek znalce Ing. Kopala,
důvod pro výslech zpracovatele posudku ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř. dán
nebyl, neboť ani výslechem znalce by nebylo možné odstranit zásadní nedostatek,
totiž absenci přesných vstupních údajů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je v případě
provádění důkazu znaleckým posudkem nezbytné soudního znalce vyslechnout, a to
zvláště v situaci, kdy to navrhuje některý z účastníků, anebo pokud má soud
pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 21
Cdo 2784/2014, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 a sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.
Neprovedl-li soud výslech zpracovatelů posudků, porušil tím právo žalobce na
spravedlivý proces. Dále namítal, že soud zatížil žalobce důkazním břemenem
ohledně negativních skutečností, což je rovněž v rozporu s ustálenou praxí
dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, 25 Cdo 2912/2010, 28 Cdo
4175/2011). Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, které je založeno především na námitkách
proti skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Procesní postup při provádění důkazu znaleckým posudkem stanoví § 127 a § 127a
o. s. ř. Zpravidla bude znalec podávat posudek písemně, s tím, že soud následně
znalce při jednání vyslechne. V odůvodněných případech se však soud může
spokojit pouze s písemným posudkem bez následného výslechu znalce. O takový
případ jde obecně vzato tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že k doplnění nebo
objasnění posudku nebudou vznášeny dotazy, popř. nemůže-li výslech znalce
objasnit zkoumanou problematiku více, než se stalo v písemném posudku. Nikdy
však není vyloučeno, aby soud dodatečně nařídil výslech znalce, pokud to bude
zapotřebí vzhledem k obsahu písemného posudku nebo k jiným okolnostem uváděným
účastníky řízení. Zejména vzniknou-li soudu o správnosti nebo úplnosti posudku
pochybnosti, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Ovšem i v případě, kdy soud
sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí
znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům
znalce podstatné (odůvodněné) výhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009). Nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 3941/2011). Stejně soud postupuje v případě znaleckého posudku
předloženého účastníkem řízení v souladu s § 127a o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).
Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud k závěru, že nebyl důvod
vyslechnout zpracovatele znaleckého posudku předloženého žalobcem, neboť v
řízení (tomto i v trestních řízeních) bylo vypracováno množství znaleckých
posudků, které pro nedostatek zanechaných stop nemohly s jistotou či vyšší
mírou pravděpodobnosti určit průběh nehodového děje a míru účasti obou
účastníků nehody, a ani posudek předložený žalobcem nepřinesl do řízení
požadovanou jistotu, je jeho závěr v souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu. V řízení nenastala situace, kdy by soud měl pochybnosti o správnosti
posudku, posudek nebyl nejasný, žalobce sám proti jeho závěrům neměl podstatné
námitky a závěr posudku nebyl v rozporu se závěry ostatních posudků či jiných v
řízení provedených důkazů, relativizace závěrů o průběhu nehodového děje
vyplývala z nedostatku stop na místě nehody, s čímž se potýkali i všichni
ostatní zpracovatelé znaleckých posudků. Námitka dovolatele týkající se
procesního postupu soudu při provádění důkazu znaleckým posudkem tak není
opodstatněná a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Námitky proti závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. také nezakládají. Důkazním břemenem se rozumí
procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně
určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto
skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka,
který existenci těchto skutečností také tvrdí. V závislosti na hypotéze právní
normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a
důkazní povinnost, a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno
tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97). Uplatnil-li žalobce nárok na pojistné plnění z důvodu
škody na zdraví vzniklé mu při střetu provozů a tvrdil-li, že škodu způsobil
výlučně provozovatel druhého vozidla, pak bylo na žalobci, aby svá tvrzení
prokázal. Vypořádání mezi provozovateli, jejichž provozy dopravních prostředků
se střetly (§ 431 o. z.), podle účasti na způsobení vzniklé škody navazuje na
zásadu objektivní odpovědnosti a je těsně spjato se zkoumáním příčin vzniku
škody, vyjádřených v účasti jednotlivých provozovatelů na způsobení této škody.
Jde o zkoumání všech objektivních i subjektivních okolností vzniku škody
spojených jak s porušením právní povinnosti, tak i s objektivními skutečnostmi
na straně obou provozovatelů (viz stanovisko uveřejněné pod č. 64/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů nežádaly po žalobci
prokázání negativního tvrzení, jak namítá, ale vycházely při posouzení
rozložení důkazního břemene z hypotézy právní normy v souladu s ustálenou praxí
dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn.
21 Cdo 762/2001, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu