U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. N., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem
Plzeň, náměstí Republiky 28, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, IČO
00669806, se sídlem Plzeň, tř. Edvarda Beneše 1128/13, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance
Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody na
zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 177/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014,
č.j. 56 Co 517/2013-543, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014, č.
j. 56 Co 517/2013-543, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město
ze dne 8. 4. 2013, č.j. 34 C 177/2007-482, o zamítnutí žaloby, není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkového zjištění opírajícího
se zejména o závěry revizního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce v Praze,
že postup žalované při operaci a následné pooperační péči byl lege artis a
žádné konkrétní pochybení v souvislosti s lékařskou péčí o žalobce nebylo v
řízení prokázáno. Žalobce k zákroku udělil řádný informovaný souhlas. Dále
nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti
žalovanou a škodou na zdraví žalobce. Ze žádného důkazu v řízení provedeného
pak nevyplývá, že by škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze
použitých zdravotnických pomůcek – háků, destičky a šroubů. Tomuto skutkovému
stavu věci (správnost skutkových zjištění nelze v dovolacím řízení úspěšně
zpochybnit) odpovídá závěr odvolacího soudu, že na straně žalované není dána
odpovědnost za vznik škody na zdraví žalobce.
Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, nýbrž především zpochybňují hodnocení důkazů soudem a
správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o udělení
informovaného souhlasu, postupu při poskytování lékařské péče v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a absenci příčinné
souvislosti. Pokud dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými
závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné
skutkové závěry, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci.
Dovolatel tak pouze předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž
polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr
o důvodnosti nároku.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem
(popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda
protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném
poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3334/2006, Soubor C 5514). V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na
zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví žalobce a jednáním
žalované při provádění lékařského zákroku a následné pooperační péči.
Pojem lege artis použil odvolací soud v daném případě v souladu s jeho
konstantním obsahovým vymezením judikaturou, tedy jako postup zdravotnického
zařízení v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor
C 10429). Zda bylo v konkrétním případě postupováno lege artis, je pak otázkou
odborného posouzení zjištěného skutkového stavu, ostatně jak dovolatel sám v
dovolání uvádí.
Jestliže dovolatel konstruuje další důvod dovolání jako „skutečnost, ke které
se soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjádřily“, je zjevné, že nemůže jít
o zákonný dovolací důvod, neboť na řešení takto formulované otázky právní
posouzení věci v napadeném rozhodnutí nespočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu termínu „pooperační
komplikace“, ale na závěru, že lékařská péče žalovanou byla poskytnuta v
souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a to jak ve fázi
provádění samotného operačního zákroku, tak i ve fázi následné.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané
procesní vady, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami žalobce, a
tudíž došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Vady, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě způsobilým
dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý
založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelem vznesená otázka rozložení důkazního břemene je v judikatuře
konstantně řešena a není třeba se od řešení této otázky jakkoliv odchylovat.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
98/2000, Soubor C 946). Uplatní-li žalobce nárok na náhradu škody, jenž je
posuzován podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do
31. 12. 2013 („obč. zák.“), pak ho stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ohledně porušení právní povinnosti žalovanou, existence škody a příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3144/2005, Soubor
C 5491). Žalovanou zatěžuje důkazní břemeno jen ohledně okolností vyvracejících
její (presumované) zavinění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, Soubor C 5250). V případě nároku na
náhradu škody podle § 421a obč. zák. nese žalobce (poškozený) břemeno tvrzení
a břemeno důkazní ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti, tj. že škoda byla
způsobena povahou konkrétní použité věci či přístroje (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002, Soubor C 1518).
Při nesplnění důkazní povinnosti stíhá žalobce, který je v daném případě
nositelem důkazního břemene, neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, Soubor C 12529). Tato
otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť
ji odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu