25 Cdo 5311/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně R. L., zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou se sídlem Plzeň,
Malická 11, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, se sídlem Plzeň, třída E.
Beneše 13, IČO 00669806, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna
Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 19 C 569/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 112/2016-389, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví v souvislosti s operací
štítné žlázy v žalované nemocnici dne 24. 9. 2007.
Krajský soud v Plzni (poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem
zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 112/2016-389,
potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 11. 2015, č. j. 19 C
569/2009-354, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudkem soudu
prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 635.000 Kč s
příslušenstvím (na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění) a
72.835 Kč s příslušenstvím (na náhradě za ztrátu na výdělku), bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení a o doplatku soudního poplatku. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně podstoupila v žalované
nemocnici dne 24. 9. 2007 operaci štítné žlázy, při níž jí byly poškozeny oba
zvratné nervy, čímž došlo k trvalému poškození zdraví projevujícímu se dušností
a ztišením mluveného projevu s pomalejší frekvencí. Postup operatérů byl však
lege artis. Neprovedení vizualizace a neurostimulace zvratných nervů při
operaci nebylo pochybením, neboť vizualizace v lékařské praxi není jediným
přípustným postupem a žalovaná neměla potřebné přístrojové vybavení pro použití
neurostimulace. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za způsobenou
škodu však je dána z důvodu chybějícího poučení žalobkyně o riziku porušení
zvratných nervů při operaci štítné žlázy. V případě porušení zvratných nervů se
podle soudu jednalo o tak závažnou komplikaci, že ji nebylo možné podřadit pod
údaj o změně kvality hlasu, jenž byl obsažen v doloženém informovaném souhlasu.
Přerušení zvratných nervů vede k fatálním následkům, v daném případě mělo za
následek další, život zachraňující operaci. Z výpovědi svědků lze přitom
usoudit, že v rámci ústního poučení se žalobkyni dostalo pouze stručných
informací o operačním zákroku, nikoliv o možných následcích. Nedostatek poučení
ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu přitom nelze nahradit tím,
že se žalobkyně mohla na rizika sama doptat. I přes určitou predispozici k
nádorovému onemocnění v případě neprovedení operace štítné žlázy je zde
předpoklad, že by ji žalobkyně při znalosti rizik a možných následků reálně
nepodstoupila, neboť absolvovala pravidelná vyšetření, byla tedy pod lékařským
dohledem. Operačním zákrokem žalobkyně řešila potíže s nadměrným pocením,
bušením srdce a vysokým krevním tlakem, po operaci je však její stav horší a je
trvale invalidní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzeno jinak
v právní otázce odpovědnosti, respektive příčinné souvislosti za situace, kdy
postup zdravotnického zařízení při léčbě pacienta je shledán lege artis, avšak
existují zde nedostatky v informovaném souhlasu pacienta. Fakticky však namítá,
že se dovolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, kterým již dovolací soud v této věci rozhodoval.
Namítá, že soudy obou stupňů učinily nesprávná skutková zjištění a z nich
vyvodily nesprávné právní závěry. Žalobkyně byla před operací dostatečně
poučena. Operace byla s ohledem na zdravotní stav pacientky jediným možným
řešením. Dovolatelka nezanedbala žádnou povinnost, péče byla poskytnuta lege
artis. Pouhé formální nedostatky poučení by dle dovolatelky její odpovědnost za
škodu založit neměly. Toto porušení právní povinnosti není v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Dle dovolatelky by žalobkyně i v případě
obsáhlejšího poučení operaci podstoupila. Z těchto důvodů navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované se v písemném vyjádření s dovoláním
žalované plně ztotožnil a rozvedl některé námitky, které jsou obsaženy v
dovolání a které se vztahují k zjištěnému skutkovému stavu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka odpovědnosti poskytovatele
zdravotní péče za situace, kdy postup při léčbě pacienta je shledán lege artis,
avšak existují zde nedostatky v informovaném souhlasu pacienta, byla odvolacím
soudem vyřešena v souladu s dříve vysloveným závazným právním názorem
dovolacího soudu a není důvodu, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o
právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
V předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci (rozsudek ze dne 29. 4.
2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013) bylo konstatováno, že odpovědnost poskytovatele
zdravotní péče za škodu na zdraví (podle § 420 a § 421a obč. zák.) v případě
nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak
byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastává jen tehdy, prokáže-li
pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo
reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Při
úvaze, o čem poučit, je nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika
určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a
závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím
závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší
pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že i přes určitou predispozici k nádorovému
onemocnění v případě neprovedení operace štítné žlázy je zde předpoklad, že by
ji žalobkyně při znalosti rizik a možných následků reálně nepodstoupila, neboť
absolvovala pravidelná vyšetření, tedy byla pod lékařským dohledem, pohyboval
se zcela v intencích výše zmíněného právního názoru dovolacího soudu. Stejně
tak jeho závěru, že následky přerušení zvratných nervů byly natolik fatální, že
o takových rizicích měla být žalobkyně poučena, přičemž poučení o riziku změny
hlasu tomuto neodpovídá a jiné poučení nebylo v řízení věrohodně prokázáno,
nelze nic vytknout. Takové odůvodnění odvolacího soudu zcela odpovídá výše
zmíněným judikaturou vymezeným podmínkám pro konstatování, že žalovaná porušila
právní povinnost, čímž naplnila jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle
§ 420 odst. 1 obč. zák., neboť je dán rozpor mezi tím, jak skutečně jednala
(případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým
povinnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2382/2010, dostupný na webu Nejvyššího soudu).
Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně byla před operací dostatečně poučena,
operace byla s ohledem na zdravotní stav pacientky jediným možným řešením,
nedostatky v poučení byly pouze formální, toto porušení právní povinnosti není
v příčinné souvislosti se vznikem škody a žalobkyně by i v případě obsáhlejšího
poučení operaci podstoupila, polemizuje tím se skutkovým stavem, jak byl
zjištěn soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Jde tedy o otázku skutkových
zjištění, které nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Otázka existence příčinné souvislosti je rovněž zásadně otázkou skutkovou,
neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze
dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 1/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5514). V tomto směru
odvolací soud nepochybil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu