Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. G., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, 507 11 Valdice, právně zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou, se sídlem Poštovní 18, 269 01 Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 4 Tdo 550/2017-20, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2017 č. j. 9 To 30/2017-446, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. prosince 2016 č. j. 1 T 71/2015-418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti P. G. bylo u Okresního soudu v Rakovníku vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 1 T 71/2015. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. prosince 2016 č. j. 1 T 71/2015-418 byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Trestného jednání se měl obviněný dopustit (ve zkratce) tím, že v měsíci dubnu 2014 požadoval po svojí matce L. G. zaslání drogy pervitin do Věznice Oráčov a instruoval ji, do čeho a jak má být droga ukryta a kdy má být poslána a kdo má být uveden jako odesílatel, aby droga nebyla odhalena při kontrole zásilky, a dále využíval mobilní telefon až do července 2014 během svého výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 27. ledna 2017 č. j. 9 To 30/2017-446 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl. Dovolání obviněného bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 4 Tdo 550/2017-20.
Byť stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. prosince 2016 č. j. 1 T 71/2015-418, Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti přezkoumal též prvoinstanční rozhodnutí.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V projednávaném případě Ústavní soud žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Namítá-li stěžovatel vady ve vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Ústavní soud konstatuje, že k jeho námitkám a důvodnosti vydání příkazu se odvolací soud podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 2 a Nejvyšší soud na str. 4 svého usnesení.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013 a 4 Pzo 10/2015, je namístě uvést, že šlo o skutkově zcela odlišné případy, a závěry v nich vyslovené nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu