Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Kořínka, zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, sídlem Vodičkova 736/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2024 č. j. 20 Cdo 17/2024-549, v části odmítající stěžovatelovo dovolání, a proti II. výroku a části I. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 17 Co 132/2022-421, v části měnící I. výrok usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. prosince 2021 č. j. 206 EXE 8046/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Štěpánky Bubákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 12. 2021 č. j. 206 EXE 8046/2018-166 zastavil exekuci zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech vedlejší účastnice jako povinné v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 019 016,39 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení k zajištění pohledávky podle exekučního titulu ze dne 5. 10. 2012, a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 013 050,68 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc z prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení k zajištění pohledávky podle exekučního titulu ze dne 21. 2. 2011 (I. výrok), ve zbylém rozsahu návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok).
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil I. výrok usnesení okresního soudu tak, že exekuci zastavil v rozsahu jistiny 2 000 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 000 000 Kč ode dne 4. 3. 2011 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 3. 2011 do 31. 1. 2016 a dále od 1. 4. 2016 do zaplacení, v rozsahu úroku ve výši 2 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 22. 2. 2011 do zaplacení k zajištění pohledávky oprávněného podle exekučního titulu ze dne 21. 2. 2011, dále v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 11. 2012 do 31. 1. 2016 a ode dne 1. 5. 2016 do zaplacení, v rozsahu úroku ve výši 1 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 6. 10. 2012 do zaplacení k zajištění pohledávky podle exekučního titulu ze dne 5. 10. 2012. Dále změnil II. výrok usnesení okresního soudu tak, že návrh vedlejší účastnice řízení na zastavení exekuce zamítl v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února a března 2016 podle exekučního titulu ze dne 21. 2. 2011 a v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února až dubna 2016 podle exekučního titulu ze dne 5. 10. 2012; ve IV. výroku usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I. usnesení krajského soudu). Výrokem II. napadeného usnesení krajský soud zavázal stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a za řízení před soudní exekutorkou částkou ve výši 20 776,80 Kč.
4. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvy o úvěrech až do celkové výše 2 000 000 Kč. Pro případ neplnění svých povinností z úvěrových smluv se vedlejší účastnice řízení zavázala hradit specifikované smluvní pokuty, úroky z prodlení a také zajistila společně s ručitelem sepsání notářských zápisů (exekučních titulů) se svolením k nařízení a provedení exekuce. Okresní soud uzavřel, že úroky z prodlení v exekučních titulech nebyly řádně sjednány a z toho důvodu nelze vést exekuci k jejich vymožení, a posoudil jako neplatná ujednání o smluvních pokutách pro jejich rozpor s dobrými mravy, neboť i bez zajištění smluvními pokutami se stěžovateli dostalo náležitého zajištění pohledávek prostřednictvím dalších právních nástrojů. Proto v tomto rozsahu exekuci zastavil. Ostatní ujednání považoval okresní soud za platná.
5. Krajský soud aproboval závěr okresního soudu o nepřípustném vedení exekuce k vymožení úroků z prodlení, neboť z exekučních titulů neplynul souhlas vedlejší účastnice k jejich přímému vymáhání, a také dovodil neplatnost ujednání o smluvních úrocích. Z toho důvodu nemohlo dojít k předčasné splatnosti úvěrů, a proto v uvedeném rozsahu nebyl materiálně vykonatelný ani nárok na smluvní pokuty s tím spojený. Na rozdíl od okresního soudu nepovažoval právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí za nadměrně zajištěný, neboť s ohledem na zjištěné vady v jednotlivých ujednáních nepovažoval rozsah zajištění za rozporný s dobrými mravy. Krajský soud rovněž doplnil dokazování o okamžiku splatnosti stěžovatelových pohledávek a od zjištěného okamžiku posuzoval k jednotlivým nárokům vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení, přičemž její uplatnění nehodnotil jako rozporné s dobrými mravy. Podle krajského soudu notářské zápisy splňují formální i materiální podmínky vykonatelnosti s výjimkou doby předčasné splatnosti úvěrů pro případ nesplacení splátek úroků.
6. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele i vedlejší účastnice odmítl, neboť nejsou přípustná ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Uvedený závěr se podle Nejvyššího soudu týká otázek formulovaných stěžovatelem v dovolání, zda tedy krajský soud posoudil otázku běhu a konce promlčecí doby v souladu se zákonnou úpravou a zda právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, z něhož vychází krajský soud ve svém rozhodnutí, jsou v souladu s požadavkem autonomie vůle a ústavním pořádkem České republiky. Úvahou, zda posouzení nemravnosti uplatnění námitky promlčení nutno vztahovat ke stěžovateli nebo vedlejší účastnici jako osobě, která se promlčení dovolává, stěžovatel podle Nejvyššího soudu nepřípustně zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů. Dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívalo na řešení otázky, zda námitku promlčení lze vznést až v okamžiku, kdy řízení bylo pravomocně skončeno. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nebyla založena ani na tom, zda v daném případě vedlejší účastnice uznala dluh, neboť tím stěžovatel rozporoval hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání dále nemohla být založena ani otázkami vztahujícími se ke sjednání výše úroků, neboť tento okruh otázek krajský soud vyložil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ani otázkou, zda ujednání v notářském zápisu lze považovat za platnou a písemnou změnu uzavřené úvěrové smlouvy vzhledem k zachování formy, neboť tím stěžovatel opět zpochybňoval hodnocení důkazů.
7. Podle stěžovatele Nejvyšší soud v napadeném usnesení nesprávně posoudil problematiku promlčení, neboť postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723). Nejvyšší soud nedostatečně reagoval na námitky stěžovatele vztahující se k promlčení jeho pohledávky a krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že promlčení jistiny zajištěné notářským zápisem došlo již před zahájením exekučního řízení. Stěžovatel připomíná, že notářem vyhotovené zápisy obsahující všechny náležitosti jsou považovány za vykonatelný titul ve smyslu § 274 písm. e) o. s. ř., proto promlčecí lhůta musí být posuzována podle § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Pokud obecné soudy vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, bylo podle stěžovatele toto rozhodnutí již dávno překonáno. Vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení je nutno hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť podle úvěrové smlouvy měly být poskytnuté finanční prostředky určeny na rekonstrukci rodinného domu, avšak vedlejší účastnice toto určení nedodržela. Stěžovatel dále uvádí, že vedlejší účastnice při podpisu kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí z jejího vlastnictví do vlastnictví stěžovatele mu odcizila smluvní dokumentaci, čímž způsobila, že katastrální úřad odmítl provést vklad vlastnického práva k nemovitým věcem ve prospěch stěžovatele. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že k zajištění svých nároků vůči vedlejší účastnici má k dispozici blankosměnky, které může k dosažení svých nároků použít.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1986/24 rozhodl Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což jsou rozhodnutí napadená také stěžovatelem. Tato rozhodnutí však zůstávají pravomocná, byť některá oprávnění stěžovatele vůči vedlejší účastnici nelze uplatňovat, resp. vynucovat, a proto odložení jejich vykonatelnosti není překážkou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. Stěžovatelova námitka, že obecné soudy se nedostatečně vyrovnaly s jeho tvrzením, že nárok není promlčen, není opodstatněná. Obecné soudy vysvětlily, že splatnost jistiny nebyla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí výslovně sjednána, ale byla ponechána na vůli stěžovatele. Proto bylo nutno pro určení počátku běhu promlčecí lhůty stanovit, kdy nejdříve mohl stěžovatel jako věřitel svůj nárok uplatnit u soudu. Promlčecí lhůta, je-li splatnost ponechána na vůli věřitele, počíná běžet ode dne, kdy mohl věřitel požádat o plnění poprvé, což bylo - s ohledem na okolnosti, které krajský soud objasnil - dne 21.
2. 2012. U soudu tedy mohl stěžovatel uplatnit nárok již dne 22. 3. 2012 a tento den počala běžet čtyřletá promlčecí lhůta. Protože exekuce byla zahájena podáním exekučního návrhu až 21. 4. 2016, krajský soud uzavřel, že právo stěžovatele se promlčelo. Na tom nic nezměnila ani existence notářských zápisů se svolením vykonatelnosti. Krajský soud uvedl, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 nejsou překonané, přičemž odkázal na současnou judikaturu Nejvyššího soudu, která na toto rozhodnutí myšlenkově navazuje.
12. Proti závěru o promlčení nároku stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou přesvědčivou argumentaci nenabízí a toliko konstatuje, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má povahu veřejné listiny; taková vlastnost ovšem pro posouzení nynější věci nemá ústavní význam. Stěžovatel ani dostatečně nezohledňuje, že vztah mezi ním a vedlejší účastnicí obecné soudy hodnotily jako obchodněprávní, což má na posouzení věci podstatný vliv. S ohledem na uvedené není přiměřený stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 , neboť - jak výše uvedeno - obecné soudy svůj závěr o promlčení stěžovatelova práva akceptovatelným způsobem vysvětlily.
13. K námitce stěžovatele, že vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí je rozporné s dobrými mravy, obecné soudy poukázaly na vzájemný (blízký) vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (a jejím tehdejším přítelem), takže stěžovatel byl seznámen s poměry vedlejší účastnice a věděl, na co budou prostředky použity. Při obraně svých zájmů, jako věřitele, byl stěžovatel po dlouhou dobu nečinný a patřičné kroky k jejich ochraně začal uskutečňovat až těsně před promlčením práva. Na vztah mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem neměly vliv ani okolnosti, které se přímo smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí netýkaly (proto nelze nemravnost postupu vedlejší účastnice při vznesení námitky promlčení vztahovat např. k tomu, že na stěžovatele nebylo převedeno vlastnické právo k nemovitým věcem vedlejší účastnice).
Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na ochranu svého nároku může uplatnit vůči vedlejší účastnici i blankosměnky, které patrně opět měly sloužit k ochraně poskytnutých finančních prostředků. V uplatnění těchto směnek stěžovateli nic nebrání, a proto má patrně stále možnost, jak své finanční prostředky získat zpět.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu