Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 210/97
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Š.D., zastoupené advokátem JUDr. K.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. 9 To 424/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. 2 T 62/92, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla dne 16. 6. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Těmito rozsudky byla stěžovatelka uznána vinnou trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 trestního zákona, krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 tr. zákona a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zákona a uložen jí trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovatelka v podstatě požaduje přezkoumat postup všech orgánů činných v trestním řízení, neboť nebyla podle jejího názoru věnována pozornost její obhajobě a objektivnímu hodnocení důkazů. Pochybení soudu I. stupně spatřuje rovněž ve zmatečném rozhodnutí a nekvalifikovaném až diletantském vedení trestního řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla odsouzena neprávem, a takové odsouzení považuje za významný zásah do soukromého i pracovního života, a proto navrhuje oba napadené rozsudky zrušit.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k příslušným ustanovením trestního řádu je třeba považovat rozhodnutí v trestní věci, proti němuž zákon nepřipouští další žádný opravný prostředek, za pravomocné a vykonatelné dnem vyhlášení. V daném případě tedy rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 12. 1995. Byla-li tedy ústavní stížnost podána (podle razítka podací pošty ) až dne 12. 6. 1997, stalo se tak již po uplynutí zákonné lhůty. IV. ÚS 210/97
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by v rámci hospodárnosti tohoto řízení byla stěžovatelka, resp. její právní zástupce, vyzván k odstranění jiných vad návrhu (např. předložení plné moci a kopie napadeného rozsudku).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. 7. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj