Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 210/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu Český republiky
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. H.F., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1997, čj. 24 C 23/95-40, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1998, čj. 20 Co 515/97-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že rozhodujícím pro posouzení věci není v daném případě přechod majetku podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nýbrž to, že protiprávní zavedení národní správy na předmětný majetek je právě aktem, umožňujícím aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy však tyto skutečnosti v řízení nezkoumaly, a spokojily se s pouhým konstatováním, že zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat nelze, neboť k přechodu majetku došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a proto je třeba použít zákona č. 403/1990 Sb. - 2 - IV. OS 210/98
Postupem obecných soudů byly tedy porušeny zásady spravedlivého procesu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako článku 90 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu 24 C 23/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky s návrhem na uložení povinnosti uspokojit její finanční nárok ve smyslu § 47 zákona č. 92/1991 Sb., vydáním akcií druhého žalovaného za nemovitosti, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označené. Stalo se tak na základě zjištění, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a že ve věci sp. zn. 24 C 309/95 uvedeného soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o poskytnutí finanční náhrady s tím, že jí již byla poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení § 14 a § 19 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tudíž tento nárok byl uspokojen.
Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že otázka, podle kterého restitučního předpisu má být stěžovatelčin nárok na finanční náhradu za zdemolovanou stavbu a zastavěný pozemek posuzován, byla již řešena ve věci sp. zn. 24 C 309/95 Obvodního soudu pro Prahu 1, a to tak, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a že proto na daný případ je třeba aplikovat zákon č. 403/1990 Sb. Podle názoru Městského soudu v Praze jistě nelze vyloučit, aby i za situace, kdy k "přechodu" věci na stát došlo s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., mohl být aplikován zákon č. 87/1991 Sb., nicméně za podmínky, že by řízení i vlastní výměr, vydaný dle citovaného vládního nařízení, trpěly vadami vylučujícími ve vztahu ke stěžovatelce právní účinky.
O takový případ však, jak konstatoval Městský soud v Praze, v projednávané věci nejde.
Uvedené závěry obecných soudů odpovídají i konstantní soudní judikatuře, konkrétně pak např. stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, podle něhož odpověď na otázku o možnosti uplatňování případných nároků , který vyplynuly z majetkových křivd a jiných křivd v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jakož i na otázku postupu při uplatňování takových nároků, nutno hledat především v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., avšak pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb., jak je tomu právě v projednávané věci. Také Ústavní soud má proto za to, že stěžovatelce v daném případě nelze přiznat nárok podle zákona č. 92/1991 - 3 - IV. ÚS 210/98
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a nesdílí proto ani její tvrzení, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích, již konstatovaných, ústavně zaručených práv.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. května 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu