Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. května 2024 č. j. 4 To 277/2023-98, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3, písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň požádal, aby mu byla přiznána náhrada odměny právního zástupce v celkové výši 8 228 Kč dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byl stěžovateli přiznán nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 30 %; soud přitom neshledal neschopnost stěžovatele pokrýt náklady na obhajobu v celém rozsahu.
3. Proti tomu stěžovatel podal stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2023 č. j. 4 To 277/2023-52.
4. Posledně uvedené usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024
sp. zn. II. ÚS 2457/23
. V něm Ústavní soud shledal, že závěry krajského soudu nejsou podpořeny přesvědčivými argumenty. Jeho úvaha, že stěžovatel měl v době zadržení na kontě 100 000 Kč, sice může svědčit o jeho majetnosti v minulosti, nijak ale nepotvrzuje majetnost současnou, neboť obsah konta policie zajistila. Druhá úvaha krajského soudu, že k zaplacení advokáta mohl stěžovatel využít peníze od rodičů, pak byla dle Ústavního soudu příliš spekulativní, neboť obecně k možnosti takových finančních zdrojů sice lze přihlížet, v daném případě však nebyly dostatečně zjištěny majetkové poměry rodičů ani jejich postoj.
5. Napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu opět zamítnuta. Krajský soud vyšel z toho, že v mezidobí po rozhodnutí Ústavního soudu došlo v některých směrech k vyjasnění a zlepšení finanční situace stěžovatele. Jednak došlo k zániku stěžovatelových finančních závazků splněním podmínek oddlužení v insolvenčním řízení. Přitom právě existencí těchto závazků do té doby stěžovatel odůvodňoval nemožnost získat prostředky na úhradu obhajoby (nedostatečnou majetkovou potencionalitu). Dále na původně zajištěném bankovním účtu stěžovateli po odčerpání výnosu z trestné činnosti zůstalo 67 613 Kč, které již má k dispozici. Krajský soud připomněl, že případné rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu není neměnné a v situaci, kdy se majetkové poměry změní k lepšímu, lze takové rozhodnutí revidovat, ať již v průběhu živého řízení anebo přinejmenším při rozhodování o následné povinnosti obviněného nahradit státu náklady na obhájce. Možnost finanční podpory od rodičů již za této situace krajský soud nepovažoval za nutné blíže objasňovat.
6. Stěžovatel úvodem zdůrazňuje, že nevlastní žádný hodnotnější majetek. Nadále se cítí nemajetný. Pokud jde o určité změny v jeho finanční situaci uváděné krajským soudem, nezpochybňuje sice, že k nim došlo, nicméně krajský soud by k nim neměl přihlížet, protože by tak těžil ze svého nezákonného rozhodnutí. Kromě toho jeho majetková potencionalita je stále omezena tím, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody, ve kterém ani není pracovně zařazen. Dovozovat v takovém případě majetkovou potencionalitu je problematické, jak potvrzuje i judikatura Ústavního soudu [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021
sp. zn. III. ÚS 3582/20
(N 35/104 SbNU 379)]. Krajský soud se věci ani dostatečně nevěnoval, když nezkoumal, proč stěžovatel není pracovně zařazen. Mělo být též uváženo, že po vykonání uloženého trestu v délce 51 měsíců již stěžovatel bude v předdůchodovém věku. Stěžovatel předběžně odhaduje, že náklady obhajoby přesáhnou částku 150 000 Kč; finance na stěžovatelově účtu ve výši 67 613 Kč tak budou na její úhradu stěží postačovat.
7. Stěžovatel považuje též za nepřijatelnou zmínku krajského soudu, že by bylo možno uvažovat i o odejmutí již přiznaného hrazení nákladů obhajoby ve výši 30 % - takový postup by popřel smysl institutu obhajoby za sníženou odměnu. Rovněž má za nesprávný postup krajského soudu, že se již dále nezabýval objasňováním možnosti finanční podpory od rodičů; je přesvědčen, že předchozím nálezem Ústavního soudu k tomu byl krajský soud zavázán.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavně zaručené právo na obhajobu je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být posouzena odpovědnost za spáchání trestného činu. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno osobám majetným i nemajetným. Relevantní úprava v ústavním pořádku je taková, že podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady na poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v mezích daných mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
10. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů.
11. Citovaný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného, a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného.
12. Kritérium majetkové potenciality starší judikatura Ústavního soudu, obsažená v usneseních, obecně akceptovala, v některých pozdějších případech se však k němu Ústavní soud považoval za nutné vymezit, a to zejména pokud jde o možnost vycházet z toliko hypotetického zlepšení finanční situace ve vzdálené budoucnosti. V nálezu ze dne 23. 4. 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
(N 69/93 SbNU 341) tak Ústavní soud nepovažoval za akceptovatelné, že soudy sice uznaly, že tehdejší stěžovatel se nachází v těžké nikoliv přechodné životní situaci, přesto založily svá negativní rozhodnutí na nijak nerozvedeném přesvědčení o možnosti v dlouhodobém horizontu dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Zároveň přičetly stěžovateli k tíži, že si finanční obtíže způsobil sám svým jednáním.
13. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních zjištěných skutečností. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Není možno ovšem vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období několika let, nikoliv desítek let [viz nález ze dne 16. 2. 2021
sp. zn. III. ÚS 3582/20
(N 35/104 SbNU 379), ve kterém Ústavní soud podrobil kritice vztažení majetkové potenciality k období dvaceti let]. U osob omezených výkonem trestu odnětí svobody lze přihlížet k tomu, že není vyloučeno, aby došlo již v průběhu výkonu trestu k jejich pracovnímu zařazení, a zejména pak aby si po ukončení tohoto výkonu našly zaměstnání a náklady obhajoby uhradily (nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3501/20
, bod 17).
14. Majetkovou potencialitu je třeba hodnotit komplexně a zvažovat jak okolnosti svědčící o její dostatečnosti, tak i skutečnosti vypovídající o opaku. Z existence schopnosti obviněného obstarávat si do budoucna prostředky prací nelze "mechanicky" bez dalšího dovozovat, že přiznání nároku dle § 33 odst. 2 trestního řádu není namístě. Nelze pominout, že možnost zajistit prostředky na úhradu obhajoby může být různými skutečnostmi oslabována, typicky například exekučně vymáhanými dluhy nebo probíhající insolvencí. Na druhou stranu ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost přiznání předmětného nároku "automaticky". Je nutné, aby obecné soudy všechny takovéto proti sobě svědčící faktory poměřovaly a vyhodnotily. Musejí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost obviněného náklady obhajoby hradit. V hraničních případech je namístě uvažovat zejména o přiznání obhajoby za sníženou odměnu.
15. Relevantnosti závazků obviněného nasvědčuje, že se jich nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu. Obviněný musí prokázat, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována [srovnej nález ze dne 1. 2. 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
(N 12/110 SbNU 115) bod 12 a následující, souhlasně i nález ze dne 3. 12. 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
].
16. Soudy při svém rozhodování musejí vycházet z těch zjištění, která jsou aktuální. Rozhodně tedy nelze souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud neměl přihlížet k novým skutečnostem, které vyšly najevo po zrušení jeho původního rozhodnutí nálezem Ústavního soudu. Bylo právě naopak jeho povinností je vyhodnotit. Tento závěr je tím zřejmější, že obecně platí, že i pokud je obviněnému přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, může být tento nárok při pominutí důvodů pro jeho přiznání, či pokud se zjistí, že podmínky pro jeho přiznání zde od počátku nebyly, odejmut (shodně Pavel Šámal in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 415). Závaznost nálezů Ústavního soudu neznamená, že by jejich vydáním docházelo k jakési mimořádné koncentraci řízení, znemožňující obecným soudů vycházet z nových zjištění.
17. Stěžovatel dezinterpretuje předchozí nález
sp. zn. II. ÚS 2457/23
i pokud se domnívá, že povinností krajského soudu bylo objasnit možnost finanční podpory ze strany rodičů. Podstatné je, zda jsou výroky přezkoumávaného rozhodnutí podloženy konkrétními skutečnostmi. Nikoliv to, jakými a jak relevantními skutečnostmi byla podložena obdobná rozhodnutí v nějaké dřívější fázi soudního procesu.
18. Pokud mají náklady na obhajobu činit (dle stěžovatelova odhadu) řádově 150 000 Kč a 30 % z nich mu již má hradit stát, pak spolu s částkou 67 613 Kč, kterou má stěžovatel k úhradě obhajoby k dispozici na svém účtu, již má pokrytu jejich značnou část. Uhraditelnost zbývající menší částky pak logicky ovlivňuje další skutečnost, ke které krajský soud přihlížel, že stěžovatele po oddlužení v insolvenčním řízení aktuálně netíží další dluhy. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že jeho majetkovou potencionalitu ovlivňuje výkon trestu odnětí svobody, nicméně ji zcela nevylučuje. Stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3582/20
se nejeví přiléhavý, když v něm Ústavní soud poukazoval právě na kombinaci víceletého trestu odnětí svobody (navíc sedmiletého, tedy delšího než u nynějšího stěžovatele) se zatížením řadou pohledávek několika věřitelů ve statisícových výších.
19. Stěžovatelův případ není podobný věci řešené v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2590/19
(N 173/96 SbNU 206), když po něm není požadováno, aby za účelem hrazení obhajoby musel zanechat školní docházky v rámci řádné přípravy na budoucí povolání. Stejně tak se neuplatní závěry nálezu
I. ÚS 2653/24
, který se týkal situace, kdy soudy u těhotné obviněné zatížené dluhy neuvážily, že její možnost výdělku nebude omezena pouze na dobu těhotenství, ale i v době následné péče o narozené dítě.
20. K problematice možnosti budoucího výdělku výkonem práce Ústavní soud dále znovu připomíná, že prokázání podmínek pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je na stěžovateli, nikoliv na obecných soudech. Stěžovatel by měl nejprve sám předložit jasnou argumentaci, tvrzení a námitky a teprve poté může očekávat, že na ně budou obecné soudy, potažmo Ústavní soud, reagovat. Kromě blížícího se důchodového věku však stěžovatel nezmiňuje žádné omezení, které by jeho pracovnímu zařazení, a to ať již ve věznici či později po propuštění z ní v běžném životě, stěžovatel nepředložil zásadnější argumentaci, která by vylučovala možnost výdělku, když pouhý blížící se důchodový věk jí obecně nebrání. Nadpoloviční většina vězňů v České republice je zaměstnaná a vydělává částky ve výších, kterými lze pokrýt náklady obhajoby ve výši několika desítek tisíc korun, zejména pokud odsouzený aktuálně nemá jiné závazky, které by měl splácet. Vězni též obvykle během dlouhodobějšího výkonu trestu nezůstávají stále v téže věznici a případné nižší možnosti zaměstnání ve Věznici Valdice tak nelze vztahovat na celou dobu výkonu trestu.
21. Poznámkou krajského soudu, že by bylo možno uvažovat o odejmutí již přiznaného hrazení nákladů obhajoby ve výši 30 %, se Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat, neboť jde pouze o hypotetickou budoucí možnost. Pokud by k takovémuto odejmutí došlo, bude na stěžovateli, zda je napadne, a to případně i ústavní stížností proti příslušnému rozhodnutí.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
23. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu