Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) L. H. a 2) Z. P., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1130/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004 podali oba stěžovatelé prostřednictvím společného obhájce odvolání do výroku o vině ve vztahu k oběma trestným činům, v němž soudu prvního stupně vytýkali pochybení při hodnocení provedených důkazů, když podle jejich názoru svým jednáním, s poukazem na motivaci, nenaplnili zejména po subjektivní stránce skutkovou podstatu žádného z uvedených trestných činů, a proto se domáhali zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) tr. řádu. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině obou stěžovatelů.
Soud prvního stupně také správně zhodnotil veškeré provedené důkazy, důsledně se vypořádal s uplatněnou obhajobou, na které stěžovatelé setrvali i v odvolacím řízení, a logicky zdůvodnil i právní kvalifikaci jejich jednání. S jeho závěry, vztahujícími se k výroku o vině, včetně právní kvalifikace jednání obou stěžovatelů, se odvolací soud ztotožnil, a proto odvolání stěžovatelů svým usnesením ze dne 7. 4. 2005 jako nedůvodné zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005 oba stěžovatelé napadli dovoláním, které opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejich názoru napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění poukázali na nesprávné hodnocení provedených důkazů. Podle jejich názoru soud prvního stupně nepřihlédl k motivu jejich jednání, okolnostem, které toto jednání provázely, jakož i dalším kritériím zakotvených v § 3 odst. 4 tr. zákona. Zdůraznili, že motivem jejich činu nebylo pouze monitorovat reakci veřejnosti na uvedené předměty, jak to prezentoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně, ale svou činností vyjadřovali v předpokládané interakci svůj občanský postoj reflektující aktuální téma nadužívání a zneužívání pojmů a symbolů, které společnost sužují, a to formou umělecké provokace.
Poukázali na přípis vedoucího ateliéru multimédia a proděkana pro vzdělávací činnost Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, jakož i prohlášení děkana FAVU VUT v Brně, a uvedli, že jejich hodnocení se soud prvního stupně zcela vyhnul. Rovněž nebral v úvahu, že jejich jednání mělo ideový počátek na akademické půdě; šlo o naplnění studijního projektu, který byl výrazem společenské angažovanosti, byť vyjádřené kontroverzně a nekonformně. Dovolatelé dále namítli pochybení soudu při vyhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr.
zákona a na pozadí teoretických úvah v rovině "politicko-filozofické, sociálně vědní, která je provázena rovinou právní", se obsáhleji zabývali zejména materiální podmínkou posuzovaného jednání.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze vytýkat pochybení a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Skutkový stav zjištěný Městským soudem v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i krajský soud, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci, přičemž správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídají ve výroku o vině aplikované právní věty. Dovolací soud se s dovolacími námitkami podrobně vypořádal v odůvodnění svého usnesení.
V replice k výše citovanému vyjádření městského soudu právní zástupce stěžovatelů uvedl, že na pozadí důvodů uvedených v ústavní stížnosti je jen stěží přezkoumatelný kategorický závěr předsedy senátu 90 T Městského soudu v Brně, že "V žádném případě se nemohlo jednat o porušení práva na svobodu projevu, když soud dospěl k závěru, že stěžovatelé spáchali trestné činy výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr.z. a poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 písm. a) tr.z." Soud se totiž nevypořádal s věcnou stránkou nastoleného problému střetu dvou principů, a to ochrany veřejného pořádku a práva na svobodu projevu na pozadí konkrétních okolností případu v celé jejich komplexnosti, zejména pak osobám aktérů a jejich motivům.
V právním státě, kde prostor pro názorový střet je conditio sine qua non jeho funkčnosti, není žádoucí, aby kontroverzní jednání stěžovatelů bylo kvalifikováno jako trestný čin, kdy samozřejmě právní důsledky jejich jednání je možno sankcionovat i v rámci civilní odpovědnosti. Postihovat studenty za neobratnou realizaci jejich společenské angažovanosti v rámci studijního programu je aktem ze strany orgánů veřejné moci neadekvátním.
Ústavní soud úvodem připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež má následující znění: "Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaké stanoví zákon a jež jsou nutná: a) k respektování práv nebo pověsti jiných; b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.". Záruka svobody umělecké tvorby zakotvená v čl. 15 Listiny, stejně jako záruka svobody projevu dle čl. 17 Listiny a čl. 19 Paktu, jsou obsaženy v čl.
10 Úmluvy; z toho důvodu bude věc stěžovatelů dále posuzována především z pohledu posledně citovaného článku. Primární otázkou je, zda stěžovatelé inkriminovaným jednáním realizovali své právo na svobodu projevu, resp. svobodu umělecké tvorby. Dle názoru Ústavního soudu tomu tak v jejich případě bylo. L. H. podle rozsudku soudu prvního stupně vytvořil "zařízení připomínající nástražný výbušný systém". Oba stěžovatelé pak ve svém vyjádření v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 25. 6. 2004 (na č.l.
16 a 18 vyžádaného spisu Městského soudu Brno) uvedli, že se jednalo o "sochy připomínající nástražný výbušný systém", které společně umístili na veřejných prostranstvích a učinili tak veřejně přístupnými. Článek 10 Úmluvy sice o svobodě uměleckého projevu výslovně nehovoří, na druhé straně však mezi různými formami projevu nijak nerozlišuje. Dle přesvědčení Ústavního soudu je nesporné, že v citovaném článku zakotvená svoboda projevu zahrnuje též svobodu uměleckého vyjádření - zejména v rámci svobody přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky - která poskytuje možnost účastnit se veřejné výměny kulturních, politických a společenských informací a idejí všeho druhu.
Ústavní soud dále posuzoval, zda v případě stěžovatelů došlo k zásahu orgánů veřejné moci do jejich ústavně chráněných práv a svobod. Dospěl k závěru, že pravomocným rozsudkem bylo zasaženo do práva na svobodu projevu a umělecké tvorby L. H. a do práva na svobodu projevu Z. P., neboť byli odsouzeni v důsledku zveřejnění vytvořeného uměleckého díla, byť od potrestání bylo upuštěno. Ústavní soud připomíná, že základní právo na svobodu projevu, resp. svobodu umělecké tvorby, je právem podmíněným (nikoli tedy absolutním či nedotknutelným); jeho výkon tedy může být omezen za podmínek obsažených v čl.
10 odst. 2 Úmluvy (resp. čl. 17 odst. 4 Listiny). Jsou-li tyto podmínky v konkrétním případě naplněny, zásah orgánů veřejné moci do práva na svobodu projevu, resp. svobodu umělecké tvorby, není porušením Úmluvy, Listiny či Paktu. Za tím účelem Ústavní soud musel posoudit, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy "stanovena zákonem", tj. měla zákonný podklad, sledovala jeden nebo více "legitimních cílů" a pro dosažení tohoto cíle či cílů byla "nezbytná v demokratické společnosti".
Stěžovatelé nepopírají, že obecné soudy při jejich odsouzení aplikovaly zákonná ustanovení. Skutková podstata trestných činů, pro které byli stěžovatelé odsouzeni, je formulována v ustanoveních § 202 odst. 1 a § 209 odst. 1 písm. a) tr.
zákona, jež zní:
"§ 202
Výtržnictví
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem." . "§ 209 Poškozování cizích práv
(1) Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo .......... bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.". K otázce formulace skutkových podstat trestných činů Evropský soud uvedl, že ustanovení zákonů musí být natolik určitá, aby umožnila jednotlivci regulovat své chování a tudíž i předvídat, zda určitým chováním mohou zákon porušit. "Předvídatelnost" je tak jedním z požadavků obsažených v pojmu "stanoveno zákonem" použitého v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Pravidlo chování nemůže být považováno za "zákon", pokud není formulováno s dostatečnou přesností, aby umožňovalo občanům - je-li to potřebné, s náležitou radou odborníka - předpokládat, do stupně, který je za daných okolností rozumný, důsledky, které předmětné jednání může mít [viz rozsudek Evropského soudu, Case of Olsson v. Sweden (No. 1), 1988, par. 61(a), v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu v databázi HUDOC]. Evropský soud nicméně již zdůraznil nemožnost dosáhnout absolutní přesnosti při tvorbě zákonů, zejména v oblastech, v nichž se situace mění v závislosti na panujících názorech společnosti (viz rozsudek Evropského soudu, Case of Barthold v.
Germany, 1985, par. 47, v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu v databázi HUDOC). Potřeba vyhnout se nadměrné rigiditě a udržet krok s měnícími se okolnostmi znamená, že četnými zákony jsou nevyhnutelně formulovány pojmy, které ve větším či menším rozsahu jsou neurčité. Trestněprávní ustanovení o hrubé neslušnosti nebo výtržnosti (§ 202 tr. zákona), resp. pojem "vážná újma na právech" dle § 209 tr. zákona, do této kategorie dle přesvědčení Ústavního soudu spadají.
Ústavní soud je proto toho názoru, že ustanovení trestního zákona, dle nichž byli stěžovatelé odsouzeni, kritérium předvídatelnosti splňují, a jsou tedy ústavně konformní. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že odsouzení stěžovatelů bylo "stanoveno zákonem" ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud dále posuzoval, zda aplikovaná ustanovení trestního zákona, podle nichž byli stěžovatelé odsouzeni, sledovala legitimní cíl. V tomto směru se ztotožnil s názorem, že ustanovení § 202 tr. zákona chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, a ustanovením § 209 jsou chráněna jiná než majetková práva (Komentář k trestnímu zákonu, C.H.Beck, 2004, 6.
vydání, str. 1212, 1242). Odsouzení stěžovatele tak dle názoru Ústavního soudu sledovalo legitimní cíle ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Závěrem musel Ústavní soud posoudit otázku, zda sporný zásah, tj. napadený pravomocný odsuzující rozsudek, byl "nezbytný v demokratické společnosti" pro dosažení výše uvedených legitimních cílů. Ústavní soud je toho názoru, že v článku 10 odst.
2 Úmluvy obsažené přídavné jméno "nezbytné" v sobě obsahuje existenci "naléhavé společenské potřeby" (viz rozsudek Evropského soudu, Case of Lingens v. Ausgtria, 1986, par. 39, v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu v databázi HUDOC). Zákonodárce má určitý prostor uvážení při posuzování, zda taková potřeba existuje, zejména při formulování skutkových podstat trestných činů. Nicméně úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda také následné "odsouzení" stěžovatelů bylo slučitelné se svobodou projevu a umělecké tvorby, jak je chráněna článkem 10 Úmluvy.
Při výkonu své dozorové pravomoci se Ústavní soud nemůže sám omezit na izolované hodnocení napadených rozhodnutí obecných soudů; musí se na ně zaměřit ve světle případu jako celku, včetně dotčených zákonem chráněných zájmů a kontextu, ve kterém byla zmíněná umělecká díla vytvořena a zveřejněna. Ústavní soud musí posoudit, zda odsouzení stěžovatelů bylo "přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli" a zda důvody uvedené obecnými soudy k jeho ospravedlnění jsou "závažné a dostatečné". V této souvislosti Ústavní soud shodně s Evropským soudem konstatuje, že svoboda projevu, jak je zajištěna v odstavci 1 článku 10 Úmluvy, tvoří jeden z nejpodstatnějších základů demokratické společnosti, skutečně jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a pro seberealizaci jednotlivce.
Článek 10 odst. 1 Úmluvy, podléhající omezení stanovenému v odstavci 2 tohoto článku, je aplikovatelný nejenom na "informace" nebo "ideje", které jsou vnímány příznivě či neutrálně, ale také na ty, které uráží, pohoršují, šokují, rozrušují - stát nebo jakoukoliv část populace. Takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti či velkorysosti, bez níž není "demokratické společnosti" Ti, kteří vytváření, vykonávají, rozšiřují nebo vystavují umělecká díla, přispívají k této výměně idejí a názorů, což je neodmyslitelné od demokratické společnosti.
Z těchto důvodů je také závazek státu nezasahovat přehnaně do svobody projevu zakotven v ústavní rovině (viz rozsudek Evropského soudu, Case of Handyside v. The United Kingdom, 1976, par. 48-49, v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu v databázi HUDOC; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 33, usn.č. 23, str. 453). Umělci a ti, kteří propagují či rozšiřují jejich díla, však nejsou imunní před možností, že jejich právo na svobodu projevu, resp. umělecké tvorby, bude omezeno.
Kdokoliv vykonává svoji svobodu projevu, bere na sebe, v souladu s jednoznačným zněním druhého odstavce čl. 10 Úmluvy, "povinnosti a odpovědnost"; jejich rozsah bude záviset na dané konkrétní situaci a prostředcích, které používá. Odsouzení stěžovatelů na základě § 205 tr. zákona bylo zamýšleno především k ochraně veřejného pořádku. Podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně "oba obžalovaní si byli dobře vědomi, v jaké době žijeme a že hrozba bombových útoků je dnes bohužel téměř každodenní realitou nejen na blízkém východě, ale i v Evropě a dokonce i v České republice.
....".
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že za daných okolností, s přihlédnutím k mezím úvahy jim ponechaným článkem 10 odst. 2 Úmluvy, obecné soudy byly oprávněny zvážit výše uvedenou "nezbytnost" pro ochranu veřejného pořádku. Nelze přitom nevzít v úvahu, že z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí jakož i z dalšího obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že předměty, které stěžovatelé jako studenti Fakulty výtvarných umění VUT vytvořili, zjevně jako bomby vypadaly; v první reakci je za bomby považoval učitel stěžovatelů, svědci, kteří je na veřejnosti objevili, i policie.
Ostatně stěžovatelé sami opakovaně tvrdili (a to i v ústavní stížnosti), že svou činností vyjadřovali v předpokládané interakci svůj občanský postoj, reflektující aktuální téma nadužívání a zneužívání pojmů (symbolů), které společnost sužují, jakož i fatální fenomén, se kterým v 21. století jsou nucení žít. To vše ve formě symbolické zkratky umělecké provokace. Ústavní soud ani obecné soudy nepopírají právo stěžovatelů vyjadřovat svůj občanský postoj ani právo umělecké tvorby. Tato tvorba, zvláště pak je-li spojena s provokací způsobilou vyvolat důvodné obavy z nebezpečí, pro něž v projednávané věci z rozhodnutí policejních orgánů mimo jiné došlo k evakuaci značného počtu osob, přinesla však s sebou nutně pro stěžovatele následky vyvěrající právě z odpovědnosti, jež je s uměleckou tvorbou spojena.
Opačný názor by ve svých důsledcích vedl k neudržitelnému závěru, že jakékoliv trestné jednání je ospravedlnitelné tím (jak i stěžovatelé dovozovali), že jeho motivací je zjišťování reakce veřejnosti na takový čin. Napadenými rozsudky obecných soudů tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu článek 10 Úmluvy nebyl porušen. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu