Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci Roberta Sobotky, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Eliškou Vranou, Hanzlík a partneři, Na Hřebenech II, Praha 4, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 8 As 38/2011 a výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 22 A 91/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Dle náhledu Ústavního soudu lze považovat závěry obecných soudů za ústavně konformní, a to především z toho důvodu, že jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud řádně odůvodnili okolnosti, pro které nelze rozhodnutí správního orgánu v projednávaném případě považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Na uvedeném nemění ničeho ani ta skutečnost, že správnímu soudu bylo obecným soudem uloženo ve věci rozhodnout. V předmětném případě se nejedná o rozhodnutí, kterým by bylo možno zasáhnout do subjektivního veřejného práva stěžovatele, neboť jím nedochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud odkaz krajského soudu na jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1910/09
za zcela přiléhavé. Z právě uvedeného je tak nutno vycházet i při posuzování tzv. subsumovatelných správních aktů. Pokud se nejedná o rozhodnutí, jímž by bylo lze zasáhnout do subjektivních veřejných práv stěžovatele, což v předmětném případě nelze, není ani možné takové rozhodnutí podrobit soudnímu přezkumu.
Dospěl-li stěžovatel k závěru, že vedlejší účastník se může "oprostit od případného soudního přezkumu" tzv. podkladových rozhodnutí tím, že jej nevydá v zákonem stanovené době, ale až po rozhodnutí meritorním, nelze s ním souhlasit. Důvodem je především ta skutečnost, že pokud má správní orgán ve své činnosti vycházet mimo jiné ze subsumovaných správních aktů, nemůže ve věci rozhodnout, aniž by si zajistil podklady, z nichž by měl při tomto rozhodování vycházet. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlédnout, že z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutí univerzitního správního orgánu o vyloučení stěžovatele ze studia bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno (str. 5). Dle náhledu Ústavního soudu lze tak v podrobnostech zcela odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu