Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti M. K. a A. K., oba právně zastoupeni Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 1 To 32/2018-19, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081, za účasti 1. Krajského soudu v Ostravě a 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, se sídlem Na Hradbách 23, Ostrava 1, jako účastníků řízení, a za účasti A. společnosti XX, a B.
V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením policejního orgánu - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 9. ledna 2018 č. j. KRPT-189058/TČ-2014-070081 bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů jako výnosu z trestné činnosti.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost, v níž namítali, že nemovitost pořídili manželé H. dne 29. 3. 2010, tedy ještě před dobou, v níž mělo docházet k trestné činnosti, která je uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání, a sami stěžovatelé vložili do těchto nemovitostí nejen za účelem jejich pořízení své finanční prostředky. Zároveň stěžovatelé vytýkali policejnímu orgánu rozpor napadeného usnesení se skutečným stavem věci a namítali, že napadené usnesení je v rozporu se smyslem a účelem trestního řízení.
Krajský soud v Ostravě v neveřejném zasedání na základě stížnosti stěžovatelů rozhodl usnesením ze dne 5. dubna 2018 č. j. 1 To 32/2018-19 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.
Stěžovatelé opětovně namítají, že nebyly splněny podmínky pro vydání těchto rozhodnutí. Zdůrazňují, že nemovitosti byly zakoupeny již v březnu 2010, přičemž trestná činnost měla být páchána v období od července 2010 do ledna 2014, tedy nemohlo jít o žádné výnosy z trestné činnosti. Následný převod nemovitostí z obviněného a jeho manželky na stěžovatele byl prý jen ochranou jejich investic.
Dále stěžovatelé namítají, že institut zajištění byl využit až před podáním obžaloby, a mají proto za to, že se jde o nepřiměřený postup, pokud k němu policejní orgán přistoupil až v samém závěru přípravného řízení. Stěžovatelé na podporu svých tvrzení odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 , nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 1054/12
(vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze extrémní protiústavní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího trestního řízení má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit.
Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 ).
Majetkové zajišťovací instituty, upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje za prostředky pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 , usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 , nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ty musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
Zajišťovací opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí.
Podle ustanovení § 79a odst. 4 trestního řádu je možno i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07
. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však nevyplývá žádná konkrétní lhůta, do níž by muselo dojít k zahájení trestního stíhání, podání obžaloby či vydání rozhodnutí. Vždy je třeba takovou dobu posuzovat podle okolností konkrétního případu, jeho složitosti a náročnosti na dokazování. Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, jestliže byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".
V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku samo o sobě za protiústavní zásah do vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 , usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další).
Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02 ). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 ). Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 , N 225/39 SbNU 379).
Po zvážení všech relevantních skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci zásah do vlastnických práv stěžovatelů splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i krajského soudu vyplývá, že zajištění předmětných nemovitostí je důvodné, a to s ohledem na stav trestního řízení, v němž již byla, i dle sdělení stěžovatelů, podána obžaloba. Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu