Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Pavlíkem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 161/20, Třebíč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2025 č. j. 1 To 36/2025-273 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. března 2025 č. j. 28 Nt 53/2023-246, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021 uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů: znásilnění (§ 185 trestního zákoníku) a soulože mezi příbuznými (§ 188 téhož zákona). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku ve výši 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud v Olomouci v červnu 2021 odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud pak jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1241/2021).
3. Stěžovatel poté začal podávat návrhy na povolení obnovy řízení. Prvnímu návrhu trestní soudy nevyhověly, přičemž na tom Ústavní soud neshledal nic neústavního (usnesení ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 2990/23 ). Ústavní soud se nyní zabývá dalším návrhem, který krajský soud zamítl napadeným usnesením.
4. Podle krajského soudu je návrh pokračováním obhajoby v původním řízení. Stěžovatel se domáhal přezkumu odsuzujícího rozsudku a vrstvil nové důkazy k prokázání nevěrohodnosti poškozené. Stěžovatel předložil znalecký posudek PhDr. Petra Vavříka, znalecký posudek MUDr. Jiřího Fialky, CSc., a stanovisko RNDr. Daniela Vaňka. Krajský soud po provedení výslechů znalců a dalších listinných důkazů navržených stěžovatelem dospěl k názoru, že nepřinesly žádné nové skutečnosti. Trestní soudy se v původním řízení podrobně věnovaly problematické osobnosti poškozené a vyhodnotily, že ohledně znásilnění vypovídala pravdu.
5. Stěžovatel podal stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který ji napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud schválil názor krajského soudu, že závěry nově předložených "oponentních" posudků nezpochybňují původní znalecké posudky vypracované v trestním řízení. Závěr o vině stěžovatele není vystavěn výhradně na znaleckých posudcích o věrohodnosti výpovědi poškozené, ale je výsledkem hodnocení celé řady důkazů, mimo jiné přítomnosti DNA poškozené na pohlavním údu pachatele.
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti vytýká trestním soudům, že odmítly tři nové znalecké posudky jako irelevantní, aniž je analyzovaly. Noví znalci poskytli soudům jasné skutečnosti. Posudek PhDr. Vavříka zpochybňuje věrohodnost a odbornou úroveň původních znaleckých posudků. Posudek MUDr. Fialky rozporuje verzi událostí popsanou poškozenou v úředním záznamu. Stanovisko RNDr. Vaňka považuje za chybu, že nebyly odebrány další vzorky (stěry) u stěžovatele a poškozené. Stěžovatel dále předložil čestná prohlášení dvou osob, kterým se poškozená svěřila, že se chtěla stěžovateli pomstít, přesto je trestní soudy nevyslechly. Trestní soudy bez řádného vysvětlení odmítly nové znalecké posudky a nereagovaly na jejich konkrétní zjištění. Na podporu svých tvrzení stěžovatel cituje z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Účelem řízení o povolení obnovy není opětovné přezkoumání zákonnosti původního rozhodnutí. Obnova řízení je založena na tom, že najevo vyjdou skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé (§ 278 odst. 1 trestního řádu). K porušení základního práva na soudní ochranu dojde jen tehdy, zjistí-li Ústavní soud extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry, nikoli jen proto, že tu je potenciálně odlišný výklad skutkového děje [srov. stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.), bod 42].
9. Ústavní soud nepřisvědčuje výhradám stěžovatele, že se trestní soudy nedostatečně věnovaly nově předloženým důkazům. Právě naopak, trestní soudy pečlivě porovnaly dosavadní skutková zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností, resp. nových důkazů. Úvahy trestních soudů jsou srozumitelné a vnitřně koherentní. Rolí Ústavního soudu není poskytovat stěžovateli detailní odpovědi na námitky, na které již odpověděly trestní soudy. Ústavní soud proto jen stručně poukáže na nosné úvahy trestních soudů, které se precizně zabývaly skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem.
10. Dle stěžovatele znalecký posudek PhDr. Vavříka označuje práci původních znalkyň za podprůměrnou a nepřezkoumatelnou. Trestní soudy však vysvětlily, že v době pořízení původního znaleckého posudku, za platnosti zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, byly odlišné požadavky na obsah znaleckého posudku (viz bod 14 usnesení krajského soudu). Ostatně sám stěžovatel odkazuje na § 28 (nového, teprve od 1. 1. 2021 účinného) zákona č. 254/2021 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
PhDr. Vavřík relevantně nezpochybnil stěžejní závěr původního posudku, že popis znásilnění poškozenou se jeví jako popis skutečně prožitého. Problematická osobnost poškozené byla v původním trestním řízení důkladně zkoumána. Původní znalkyně transparentně upozornily, že poškozená má sklony k lhaní, resp. uzpůsobování pravdy, ovšem její popis jednání stěžovatele vykazuje specifickou věrohodnost (viz bod 21 usnesení krajského soudu a bod 18 usnesení vrchního soudu, srov. též usnesení Nejvyššího soudu 4 Tdo 1241/2021, bod 23).
Posudek tedy nepřináší žádné skutečné novoty, neboť věrohodností výpovědi poškozené se nalézací soudy podrobně zabývaly.
11. Posudek MUDr. Fialky se nezakládá na úplných podkladech. Znalec vycházel ze sdělení poškozené zachycené v úředním záznamu, nikoli ze svědecké výpovědi poškozené ze dne 19. 2. 2020. Trestní soudy dostatečně vysvětlily, že jednání stěžovatele nevykazuje takovou intenzitu násilí, které by mělo zanechat viditelné projevy na těle poškozené (viz bod 16 usnesení krajského soudu). Absence zranění na těle poškozené byla zohledněna v původním řízení, proto nejde o skutkovou novotu (bod 22 usnesení vrchního soudu).
12. Stanovisko (nikoli znalecký posudek) RNDr. Vaňka lze, obdobně jako posudek PhDr. Vavříka, charakterizovat jako popis formálních nedostatků výstupu původních znalců. RNDr. Vaněk však nepopřel závěr o 4x větším obsahu profilu DNA v zajištěném vzorku: trestní soudy v původním řízení jasně zjistily, že je vyloučeno, aby takové množství biologického materiálu poškozené bylo přeneseno na penis stěžovatele prostým dotykem její ruky (viz bod 17 usnesení krajského soudu). Ústavní soud přitom zásadně nezasahuje do volného hodnocení důkazů trestními soudy.
13. Pokud jde o navrhované výslechy dalších osob, Ústavní soud odkazuje na detailní a propracované odůvodnění trestních soudů, které vysvětlily, proč tyto výslechy nebyly třeba (viz bod 18 a 19 usnesení krajského soudu).
14. Judikatura uváděná stěžovatelem se míjí se skutkovými okolnostmi posuzované věci. V nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343) se Ústavní soud zabýval novým znaleckým posudkem, který doložil rozpor v údaji o výšce osoby zachycené videokamerami při páchání skutku, za který byl odsouzen stěžovatel, se skutečnou výškou stěžovatele. V nálezu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) nový znalecký posudek obsahoval nové skutečnosti, které vedly k jinému skutkovému závěru (zcela odlišný závěr o rychlosti motocyklu poškozeného, což trestním soudům v původním řízení nebylo známo). V nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14
(N 183/79 SbNU 79) šlo o prohlášení oběti znásilnění, jímž dodatečně popřela pravdivost usvědčující výpovědi.
15. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel odkazuje na "nález sp. zn. III. ÚS 309/20
", v němž Ústavní soud údajně "zdůraznil několik klíčových právních principů týkajících se obnovy řízení", které následně stěžovatel popisuje. Usnesením (nikoli tedy nálezem) ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 309/20 však Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost pronajímatelky, které obecné soudy uložily povinnost zaplatit nájemkyni specifikovanou částku představující slevu na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu. Uváděné rozhodnutí je tedy na míle vzdálené oblasti práva aplikovaného v této věci.
16. Ústavní soud shrnuje, že námitky stěžovatele, resp. jím předložené znalecké posudky míří primárně proti obsahu původních znaleckých posudků, nadto ve formální rovině. Nové znalecké posudky nepřichází s ničím, co v době vydání odsuzujícího rozsudku nebylo trestním soudům známo. Trestní soudy věnovaly nadstandardní pozornost vypořádání jednotlivých tvrzení stěžovatele, která nepřináší jiný pohled na skutkový děj. Stěžovatel se fakticky domáhá přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti odsuzujícího rozsudku, což ale není účelem řízení o návrhu na obnovu řízení.
17. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu