Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Navrátilové, zastoupené Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou, sídlem Štěchovice 1356/12, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2025 č. j. 33 Cdo 837/2025-165, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. října 2024 č. j. 59 Co 189/2024-138 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. června 2024 č. j. 17 C 285/2023-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Ivany Rumplíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a zákaz diskriminace a zásada rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že 1/2 specifikované nemovité věci v kat. úz. X je součástí v řízení o pozůstalosti nevypořádaného společného jmění s jejím zemřelým manželem. Tento spoluvlastnický podíl darovali s manželem v roce 2001 vedlejší účastnici (jejich dceři), přičemž stěžovatelka v roce 2023 uplatnila nárok na vrácení daru, neboť vedlejší účastnice se k ní chovala v rozporu s dobrými mravy. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že nebyla naplněna skutková podstata § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka neprokázala, že by vedlejší účastnice svým chování vůči ní hrubě porušila dobré mravy, a to s ohledem na vzájemnost špatných vztahů, jejichž původcem je často sama stěžovatelka.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") přezkoumal tento rozsudek, včetně řízení jemu předcházející, a protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud sice shledal rozsudek okresního soudu věcně správným, avšak z jiných důvodů, proto nepřezkoumával podmínky pro vrácení daru. K věci uvedl, že stěžovatelka vyzvala vedlejší účastnici k vrácení daru až po smrti manžela, a připomenul, že v takovém případě se musí podle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do formulace petitu promítnout zánik společného jmění manželů před účinností výzvy k vrácení daru. Proto stěžovatelka nemohla učinit výzvu k vrácení celého daru, mohla by se domáhat pouze svého podílu, tj. ve výši 1/4, a měla se domáhat určené svého vlastnického práva, nikoliv určení, že její podíl je součástí nevypořádaného společného jmění v řízení o pozůstalosti po zemřelém manželovi.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že rozsudek "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, má-li být dovolacím soudem posouzena právní otázka jinak". Důvod nesprávného právního posouzení spatřovala v názoru krajského soudu, že po smrti manžela nemůže učinit výzvu k vrácení celého daru. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž nelze pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat. K tomu dodal, že výše uvedené vymezení přípustnosti dovolání neodpovídá žádnému kritériu, jež jsou uvedeny v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Měla-li stěžovatelka na mysli otázku již dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, pak identifikace takové otázky v dovolání absentuje, a šlo-li jí o to, aby Nejvyšší soud jinak posoudil (blíže neuvedenou) právní otázku vyřešenou krajským soudem, pomíjí, že Nejvyšší soud není další soudní instancí obecně přezkoumávající rozhodnutí odvolacího soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka citovanou formulací nedostála povinnosti řádného vymezení přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelka po podrobném shrnutí skutkových okolností a průběhu řízení nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nevymezila řádně přípustnost dovolání. Připomíná, že jako důvod dovolání označila právní otázku spočívající v nesprávném právním posouzení krajského soudu, který zastával názor, že stěžovatelka nemůže učinit výzvu k vrácení celého daru. Domnívá se, že tak dostatečně určitě vymezila otázku, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat.
6. K zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo také rozhodnutím krajského soudu, který shledal rozsudek okresního soudu věcně správným, avšak z jiných důvodů. Nesouhlasí s jeho právním názorem, že nemůže učinit výzvu k vrácení celého daru, tj. i za svého zemřelého manžela, neboť po jeho smrti, kdy zaniklo společné jmění, a nastala fikce podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, se může domáhat vrácení pouze svého podílu na nemovitosti.
7. Posléze stěžovatelka namítá i zásah do jejího práva na spravedlivý proces rozhodnutím okresního soudu, neboť tento soud učinil své právní závěry na základě neúplného dokazování, dostatečně nezdůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Okresní soud také přistupoval formalisticky a přepjatě restriktivně k posouzení jednání proti dobrým mravům.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario; k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže).
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 13. a 14.).
10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)]. Dále z ní plyne, že ve vymezených věcech a proti určitým rozhodnutím (viz § 238 odst. 1) není dovolání objektivně přípustné.
11. V závěru Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, nerespektovala zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané jeho obsahové náležitosti (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). Otázka hmotného práva (rozsah vrácení daru) by mohla být z dovolání patrná, chybí však vyjádření její vazby na judikaturu Nejvyššího soudu (viz výše bod 10.).
12. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v lednu 2025) k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu, podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (její právní zástupkyni) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu