Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Václava Ocáska a Šárky Ocáskové, zastoupených Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, sídlem K Nemocnici 166/14, Nový Jičín, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 22 Cdo 2824/2024-706, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Milana Stuchlíka, Martina Schneiderky, Aleny Schneiderkové a Lubomíra Stuchlíka a Danuše Stuchlíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroku I v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Vedlejší účastníci se žalobou u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatelů uzavřít kupní smlouvu, kterou by na vedlejší účastníky převedli spoluvlastnické podíly k pozemkům specifikovaným v žalobě. Okresní soud žalobě částečně vyhověl a nahradil projev vůle stěžovatelů uzavřít kupní smlouvu na jeden ze spoluvlastnických podílů o velikosti ideální 1/5 (výrok I). Co se týče druhého podílu o velikosti ideální 1/5, okresní soud žalobu zamítl (výrok II).
Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV). Okresní soud došel k závěru, že vedlejší účastníci jsou oprávněnými ze zákonného předkupního práva z titulu spoluvlastnictví dotčených pozemků. Právní předchůdci stěžovatelů byli v minulosti spoluvlastníky pozemků a své spoluvlastnické podíly převedli dne 8. 3. 2018 kupními smlouvami na dvě jiné osoby (které nebyly osobami blízkými), aniž by je nabídli vedlejším účastníkům.
Vůči těmto třetím osobám uplatnili stěžovatelé v roce 2020 předkupní právo. Spoluvlastnické podíly se krátce potom dostaly do vlastnictví stěžovatelů; první podíl převedl jeho vlastník na stěžovatele a u druhého podílu odstoupil jeho vlastník od uzavřené kupní smlouvy, načež jej právní předchůdci stěžovatelů převedli na stěžovatele.
3. Okresní soud též dovodil, že pozemky nikdy nebyly v přídatném spoluvlastnictví (které by bránilo uplatnění předkupního práva), neboť spoluvlastníci nikdy nerealizovali dohodu, že tyto pozemky budou sloužit k vedení inženýrských sítí nezbytných pro napojení dalších pozemků, nikdy ani nesloužily jako přístupová komunikace. Předkupní právo náleží vedlejším účastníkům jen u jednoho ze dvou spoluvlastnických podílů o velikosti ideální 1/5, neboť u druhého podílu zaniklo odstoupením od smlouvy. Dalším převodem nadto kvůli účinné právní úpravě nevzniklo (znění občanského zákoníku od 1. 7. 2020). Na závěr okresní soud konstatoval, že uplatnění předkupního práva nebylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a ani zjevným zneužitím práva.
4. K odvolání stěžovatelů a vedlejších účastníků Krajský soud v Ostravě potvrdil výroky I až III rozsudku okresního soudu (výrok I), změnil výrok IV tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud se až na jednu výjimku ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu. U druhého spoluvlastnického podílu je uplatnění předkupního práva zjevným zneužitím práva; vedlejší účastníci uvedli, že chtějí, aby byli stoprocentními vlastníky dotčených pozemků, což ale není smyslem předkupního práva.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání jak stěžovatelé (v rozsahu části výroku I rozsudku krajského soudu, v níž byl ve výroku I potvrzen rozsudek okresního soudu), tak i vedlejší účastníci (v rozsahu části výroku I, v níž byl ve výroku II potvrzen rozsudek okresního soudu, a výroků II a III rozsudku krajského soudu). Dovolání vedlejších účastníků shledal Nejvyšší soud důvodným a zrušil rozsudek krajského soudu vyjma části výroku I, v níž byl ve výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu.
Nejvyšší soud také zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II až IV. V tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Předkupní právo odstoupením od smlouvy kvůli jeho věcněprávní povaze nezaniklo a uplatnění předkupního práva z důvodů, které uvedli vedlejší účastníci, není zjevným zneužitím práva a neodporuje jeho účelu. Dovolání stěžovatelů naopak Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl (výrok I). Stěžovatelé totiž argumentovali, že na základě jiného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn, by měl Nejvyšší soud přijmout jiné právní posouzení věci.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jejich dovolací námitky jako námitky skutkové. Zjištění, že nejde o přídatné spoluvlastnictví, bylo založeno na tom, že jeden z vedlejších pozemků sousedí s veřejnou komunikací. To je v rozporu s judikaturou a jde o právní otázku. Stěžovatelé nadnesli též otázku týkající se určení okamžiku naplnění zákonných podmínek existence přídatného spoluvlastnictví, které by vylučovalo zákonné předkupní právo. V obou případech jde o právní otázky, stěžovatelé nevnucovali Nejvyššímu soudu jiný skutkový stav. Nejvyšší soud pochybil věcným neprojednáním jejich dovolání a odepřel jim tak spravedlnost.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
9. Nejvyšší soud ohledně odmítnutí dovolání stěžovatelů srozumitelně vysvětlil, že ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že přídatné spoluvlastnictví vzniknout nemohlo, a to ani v době vzniku předkupního práva, a ani v době rozhodování soudů. Dotčené pozemky nikdy nesloužily ani jako nezbytné spojení s dalšími pozemky. Vedlejší účastníci užívali k přístupu ke svým pozemkům pozemky jiné, dotčené pozemky nebyly v rozhodné době ani stavebně-technicky způsobilé sloužit jako cesta k ostatním pozemkům. Skutečnost, že spoluvlastníci plánovali určité kroky k uzpůsobení povrchu pozemků, na tom nic nemění (bod 28 rozsudku Nejvyššího soudu).
10. Takto zjištěný skutkový stav proto vylučoval aplikaci ustanovení o přídatném spoluvlastnictví. Dovolací námitky stěžovatelů přitom vycházely z toho, že dotčené pozemky byly předmětem přídatného spoluvlastnictví, čímž bylo podle § 1227 občanského zákoníku vyloučeno úspěšné uplatnění předkupního práva. Právní otázky proto stěžovatelé založili na jiném skutkovém stavu, než který zjistil krajský soud a okresní soud. Nejvyšší soud proto konstatoval, že sporné pozemky nikdy nebyly předmětem přídatného spoluvlastnictví, proto postrádá smysl se vznesenými dovolacími otázkami zabývat (body 29 až 31 rozsudku).
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu