22 Cdo 2824/2024

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. S., b) M. S., c) A. S., d) L. S., e) D. S., všech zastoupených Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, proti žalovaným 1) V. O., 2) Š. O., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 346/2020, o dovolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 Co 18/2024-665, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 Co 18/2024 -665, se, vyjma části výroku I, v níž byl ve výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 11. 2023, č. j. 14 C 346/2020-593, ruší; současně se ve výrocích II až IV ruší rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 11. 2023, č. j. 14 C 346/2020-593, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.

1. Žalobci se domáhají vydání soudního rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaných uzavřít s žalobci kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, nacházejících se v obci a katastrálním území XY a zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), a sice s žalobcem a) spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/20, s žalobci b) a c) spoluvlastnický podíl o velikosti 2/10 a s žalobci d) a e) spoluvlastnický podíl o velikosti 2/20. Tvrdí, že jsou oprávněnými ze zákonného předkupního práva (dále také „předkupníky“) z titulu spoluvlastnictví k předmětným pozemkům. Dalšími spoluvlastníky byli manželé J. a L. O. (dále také „dlužníci“ nebo „povinní z předkupního práva“) s podílem o velikosti 2/5. Aniž by svůj podíl nabídli žalobcům ke koupi, povinní z předkupního práva převedli spoluvlastnický podíl kupními smlouvami ze dne 8. 3. 2018 v rozsahu ideální 1/5 na P. M. (dále také „koupěchtivý P. M.“) a v rozsahu ideální 1/5 na J. N. (dále také „koupěchtivý J. N.), kteří nebyli ve vztahu k dlužníkům osobami blízkými. Žalobci a) až c) uplatnili předkupní právo vůči koupěchtivému P. M. dne 2. 11. 2020 a vůči koupěchtivému J. N. dne 6. 11. 2020. Koupěchtivý P. M. však převedl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 2. 2020 spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/5 na žalované (právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 16. 3. 2021). Koupěchtivý J. N. od kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2018 sice dne 1. 11. 2021 odstoupil, nicméně takto „uvolněný“ spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/5 převedli manželé J. a L. O. kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 26. 11. 2021 na žalované.

2. Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 14 C 346/2020-593, nahradil projev vůle žalovaných (jako právních nástupců původního žalovaného - koupěchtivého P. M.) uzavřít se žalobci kupní smlouvu (v rozhodnutí specifikovanou) o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, a sice se žalobcem a) spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 1/20 za kupní cenu 11 511 Kč, se žalobci b) a c) spoluvlastnický podíl o velikosti 1/10 za kupní cenu 23 022 Kč a se žalobci d) a e) spoluvlastnický podíl o velikosti 1/20 za kupní cenu 11 511 Kč (výrok I). Zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných (jako právních nástupců původního žalovaného - koupěchtivého J. N.) uzavřít se žalobci kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, a sice se žalobcem a) spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 1/20, se žalobci b) a c) spoluvlastnický podíl o velikosti 1/10 a se žalobci d) a e) spoluvlastnický podíl o velikosti 1/20 (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III a IV).

3. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 Co 18/2024-665, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III potvrdil (výrok I), ve výroku IV změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

4. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobováním skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto pro právní posouzení věci rozhodných skutkových zjištění:

- Předmětné pozemky byly původně ve spoluvlastnictví žalobců a) až c) a manželů K. v podílu o celkové velikosti ideálních 3/5 - v případě žalobců b) až e) a manželů K. náleží spoluvlastnický podíl do společného jmění manželů („SJM“) - a manželů J. a L. O. v podílu ideálních 2/5 (rovněž předmět SJM). - Dne 8. 3. 2018 J. a L. O., aniž by nabídli svůj spoluvlastnický podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům, převedli dvěma kupními smlouvami podíly o velikosti ideální 1/5 na P. M. a J. N.

- Žalobci a) až c), jimž tehdy náležely spoluvlastnické podíly o velikosti ideálních 3/5 poté, kdy manželé K. převedli svůj podíl na žalobce a), uplatnili své nároky z předkupního práva písemně vůči koupěchtivému P. M. dne 2. 11. 2020 a vůči koupěchtivému J. N. dne 6. 11. 2020. - Koupěchtivý P. M. kupní smlouvou ze dne 26. 2. 2020 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 16. 3. 2021) převedl nabytý podíl na žalované. Koupěchtivý J. N. dne 1. 11. 2021 od kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2018 odstoupil a takto nabytý spoluvlastnický podíl J. a L. O. převedli kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021 na žalované.

- Předmětné pozemky nejsou v přídatném vlastnictví účastníků řízení, neboť nikdy nebyla realizována dohoda spoluvlastníků, že budou sloužit k vedení inženýrských sítí nezbytných pro napojení samostatných věci ve vlastnictví či spoluvlastnictví účastníků. Pozemky rovněž nesloužily jako nezbytné komunikační připojení (chůzí a jízdou) k jiným nemovitým věcem ve vlastnictví účastníků, neboť v letech 2014 až 2018 využívali žalobci a) až c) k přístupu ke svým pozemkům a domům pozemků ve vlastnictví J. a L. O. Komunikačním potřebám pozemky nemohly ani sloužit, neboť na nich nebyla žádná cesta. Tvořily je příkop zarostlý náletovými dřevinami, odvodňovací příkop, částečně byl jejich povrch zasypán kamením a sutí. Předmětné pozemky jako přístupovou komunikaci neužívali ani žalobci d) a e) a ani jejich právní předchůdce (manželé K.), kteří pro vstup a posléze vjezd na pozemek parc. č. XY v jejich vlastnictví využívali sousední komunikaci umístěnou na pozemku parc. č. XY.

5. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 1124 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, (dále „o. z.“), § 1223 odst. 1, § 2004, § 2005, § 2141 až § 2144 o. z. Odlišně přitom posoudily nárok žalobců z porušeného předkupního práva založený uzavřením kupní smlouvy mezi manželi J. a L. O. s koupěchtivým P. M. a stejný nárok založený uzavřením kupní smlouvy s koupěchtivým J. N., byť oba jmenovaní byli žalobci k převodu nabytých podílů k předmětným pozemkům vyzváni.

6. V případě kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým P. M. konstatovaly, že předkupní právo žalobcům náleží a žalovaní jako právní nástupci koupěchtivého P. M. jsou ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. povinni žalobcům nabytý spoluvlastnický podíl o velikosti 1/5 poměrně podle výše spoluvlastnických podílů předkupníků převést. Uplatnění předkupního práva přitom nebrání překážka existence přídatného spoluvlastnictví, jehož předmět měly pozemky podle obranné argumentace žalovaných tvořit. Provedeným dokazováním měly soudy obou stupňů za prokázané, že ve vztahu k předmětným pozemkům nebyla naplněna jedna z podmínek vzniku přídatného spoluvlastnictví, a sice že bez existence věcí sloužících společnému účelu vlastníků samostatných věcí není možné samostatné věci užívat. Předmětné pozemky nesloužily společnému účelu (k chůzi a jízdě a k uložení inženýrských sítí) ani v letech 2014 až 2018 a ani v době rozhodování soudů obou stupňů. V případě pozemku parc. č. XY [nyní v SJM žalobců d) a e) a dříve manželů K.] odvolací soud konstatoval, že v současné době mají jmenovaní přístupovou alternativu na svůj pozemek z pozemku, na němž se nachází obecní komunikace. Odvolací soud uzavřel, že přídatné spoluvlastnictví k předmětným pozemkům nevzniklo.

7. Ohledně kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým J. N. soudy obou stupňů dovodily, že uplatnění nároku z předkupního práva není důvodné. Vysvětlily, že předkupní právo uzavřením kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2018 sice porušeno bylo, ale v návaznosti na odstoupení od smlouvy dne 1. 11. 2021 koupěchtivým J. N. se obnovily spoluvlastnické poměry panující před uzavřením kupní smlouvy a byl napraven protiprávní stav vyplývající z porušení předkupního práva dle § 1124 odst. 1 o. z. Pokud pak manželé J. a L. O. znovunabytý spoluvlastnický podíl převedli kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021 na žalované, stalo se tak v době, kdy znění ustanovení § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020 takový převod umožňovalo bez ohledu na to, zda nabyvatelé podílu byli osobami blízkými.

8. Soudy obou stupňů se v rámci právního posouzení věci rovněž zabývaly tím, zda žaloba uplatňující nároky z titulu předkupního práva žalobců, jež bylo porušeno, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.) či zjevným zneužitím práva (§ 8 o. z.).

9. Soud prvního stupně argumentaci žalovaných poukazující na rozpor žalobci vykonávaného práva se soukromoprávními korektivy nepřisvědčil. Poukázal na příčiny vzniku neshod mezi spoluvlastníky při výkonu správy předmětných pozemků, jež pokračují i v současné době, například při užívání tzv. posesorní cesty ve vlastnictví žalovaných. Zmínil i jednoznačnou motivaci žalobců vyřešit tyto neshody v řízení o žalobě z předkupního práva, jehož výsledek by měl zajistit nabytí 100 % podílu žalobců na předmětných pozemcích. Upozornil na to, že žalovaní zakoupili podíl, jenž se „uvolnil“ po odstoupení od kupní smlouvy J. N., ač věděli, že vůči němu žalobci předkupní právo uplatnili. S vadou podílu, spočívající v jeho zatížení předkupním právem, museli žalovaní počítat. Proto za těchto okolností soud prvního stupně neshledal, že by uplatnění předkupní práva v soudním řízení bylo ze strany žalobců výkonem práva v rozporu s dobrými mravy či zneužití práva, v jejichž důsledku by bylo možné dospět k nedůvodnosti žaloby i v rozsahu, v němž jí bylo výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně vyhověno.

10. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že uplatnění předkupního práva k podílu o velikosti 1/5, jenž žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2021 uzavřené s manželi J. a L. O. poté, kdy koupěchtivý J. N. od kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2018 odstoupil, je projevem zjevného zneužití práva ze strany žalobců dle § 8 o. z. Odvolací soud k tomuto závěru vysvětlil, že účelem zákonného předkupního práva spoluvlastníků je zejména ochrana spoluvlastníků před tím, aby byli zbaveni možnosti ovlivnit, s kým budou ve spoluvlastnickém poměru. Žalobci však v poměrech projednávané věci deklarovali (odvolací soud odkázal na obsah vyjádření u jednání dne 9. 11. 2023 a na vyjádření k odvolání), že žalobou z předkupního práva chtějí dosáhnout toho, aby na jejich straně bylo stoprocentní vlastnictví předmětných pozemků a žalovaní byli ze spoluvlastnictví vyloučeni. Tím chtějí žalobci předejít případným sporům při správě společných pozemků v budoucnu. Dle mínění odvolacího soudu k tomu však institut předkupního práva neslouží. Proto uzavřel, že žalobci prostřednictvím institutu předkupního práva chtějí nastolit stav, kterého lze dosáhnout prostřednictvím žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ve výroku II potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i s ohledem na konkluzi o zjevném zneužití práva žalobci. II. Dovolání žalobců a žalovaných

11. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu části výroku I, v níž byl ve výroku II potvrzen rozsudek odvolacího soudu, a výroků II a III) podávají dovolání žalobci. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tyto otázky žalobci formulují takto: a) zda v poměrech projednávané věci (v dovolání detailně specifikovaných) lze pokračování žalobců v uplatňování předkupního práva proti právním nástupcům koupěchtivých (žalovaným) motivované snahou předcházet sporům mezi spoluvlastníky, zjednodušit správu předmětných pozemků a sjednotit vlastnictví považovat u výkonu předkupního práva žalobců u spoluvlastnického podílu dříve vlastněného koupěchtivým J.

N. za rozporný s účelem § 1124 odst. 1 o. z., a jde tudíž o zjevné zneužití (předkupního) práva dle § 8 o. z.? b) zda odstoupením od kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2018 koupěchtivým J. N. a navrácením vlastnictví dlužníkům z předkupního práva (manželům J. a L. O.) došlo k zániku aktivovaného, dospělého zákonného předkupního práva a napravení protiprávního stavu? c) zda následné (dne 22. 11. 2021) uzavření kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, kteří o uplatnění předkupního práva věděli a jsou k převodcům osobami blízkými, mělo vliv na existenci již dříve aktivovaného, dospělého zákonného předkupního práva žalobců a na jejich oprávnění domáhat se práva retraktu na žalovaných? d) zda je povinností odvolacího soudu, dospěje-li k věcné správnosti zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu na základě odlišného právního posouzení aplikujícího § 8 o.

z., seznámit s tímto odlišným posouzením účastníky řízení a prostřednictvím poučení dle § 118a o. s. ř. jim dát příležitost se k němu vyjádřit? Dále žalobci mají za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice zda v poměrech projednávané věci (v dovolání detailně specifikovaných) má na trvání již jednou aktivovaného, dospělého zákonného předkupního práva žalobců, k němuž došlo v době před 1. 7. 2020, a jejich oprávnění domáhat se práva retraktu na žalovaných vliv skutečnost, že k uzavření následné kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, kteří o uplatněném předkupním právu žalobců věděli, došlo již po 1.

7. 2020, kdy § 1124 odst. 1 o. z. (ve znění zákona č. 163/2020 Sb.) zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravoval?

12. K otázce ad a) žalobci argumentují závěry podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, jenž byl uveřejněn pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017 (tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Uvádějí, že úvaha odvolacího soudu o zjevném zneužití předkupního práva žalobci je - se zřetelem na konkrétní v řízení prokázané skutečnosti - ve světle konkluzí vyjádřených v odkazovaných rozhodnutí zjevně nepřiměřená.

Poukazují na to, že odvolací soud zcela izolovaně hodnotil jednání a postup žalobců při uplatňování předkupního práva proti žalovaným a nijak nepřihlédl k tomu, jak do celého procesu zapadá jednání žalovaných, jež nebylo možné vždy posuzovat jako nezávadné, a to nejen v případech spojených se správou předmětných pozemků (žalobci uvádějí příklady takového jednání), ale i v procesu obrany proti uplatněnému předkupnímu právu žalobců. Žalovaní dobře věděli, že prvními převody na základě kupních smluv ze dne 8.

3. 2018 bylo předkupní právo žalobců porušeno a posléze předkupníky výzvami učiněnými koupěchtivým P. M. a J. N. aktivováno. Přesto však na straně nabyvatelů napomohli tomu, aby se dlužníci z předkupního práva povinnosti nabídnout žalobcům k odkoupení 1/5 na předmětných pozemcích vyhnuli. Žalobci rovněž úvaze odvolacího soudu vytýkají, že nepřihlédl k celému procesu uplatňování předkupního práva a vybral si toliko krátký časový úsek od 1. 11. 2021 (odstoupení od kupní smlouvy koupěchtivým J. N.) a uzavření kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva (J.

a L. O.) a žalovanými. Žalobci rovněž poukazují na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, s nimiž rozsudek odvolacího soudu při řešení otázky podmínek aplikace § 8 o. z. poměřují. Dovozují, že v poměrech projednávané věci nenastaly takové výjimečné okolnosti, při jejich existenci by mohlo být správnosti úvahy o zjevném zneužití práva žalobci přitakáno. Uvádějí, že odvolacím soudem připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, jenž by měl vyznívat na podporu dovoláním dotčeného rozhodnutí, má efekt přesně opačný, tj. že rozsudek odvolacího soudu je s ním v rozporu.

Jako jednu z podmínek, za níž by mohl být výkon práva projevem jeho zneužití ve smyslu § 8 o. z., totiž připomíná, že zájem žalobce na výkonu práva by měl být nepatrný či dokonce vůbec žádný a smyslem jednání žalobce by mělo být záměrné poškození (šikana) žalovaného. Okolnosti, jež by bylo možné podřadit pod uvedenou podmínku, však žalobci v poměrech projednávané věci neshledávají. S odkazem na specifikovanou odbornou (časopiseckou) literaturu dále žalobci zpochybňují názor odvolacího soudu, že jediným účelem předkupního práva je ochrana spoluvlastníků před tím, aby nebyli zbaveni možnosti, s kým budou ve spoluvlastnickém poměru.

Připomínají, že tento názor je značně zužující, neboť odhlíží od toho, že výkonem zákonného předkupního práva jsou sledovány i jiné účely, jež také žalobci ve svých podáních soudu předestřeli (scelování vlastnictví, předcházení sporů spoluvlastníků, zjednodušení výkonu správy společné věci).

13. K otázkám ad b) a c) žalobci argumentují rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020, ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, s jejichž závěry je - dle mínění žalobců - rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Na základě detailního popisu dovolacím soudem učiněných judikatorních konkluzí, jež projektují do poměrů projednávané věci, žalobci nesouhlasí s tím, že by odstoupením koupěchtivého J. N. od kupní smlouvy uzavřené dne 8.

3. 2018 byl napraven protiprávní stav, který byl uzavřením kupní smlouvy navozen, a zaniklo již jednou dospělé a aktivované zákonné předkupní právo žalobců. Mají za to, že obnovením vlastnického práva dlužníků z předkupního práva (manželů J. a L. O.) přešla povinnost nabídnout „uvolněný“ spoluvlastnický podíl k převodu žalobcům právě na dlužníky, neboť povinnost nabídnout věc ke koupi není spojena s osobou povinného, ale s věcí (spoluvlastnickým podílem), s nímž ve smyslu § 1107 odst. 1 o. z. přechází jako právní závada na jeho nabyvatele.

Tak se nepochybně stalo i na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22. 11. 2021 mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, na něž tak povinnost nabídnout žalobcům spoluvlastnický podíl bez ohledu na to, zda byly ve vztahu k převodcům osobami blízkými či nikoliv, o velikosti ideální 1/5 přešla.

14. K otázce ad d) žalobci vysvětlují, že překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení, zda výkon zákonného předkupního práva žalobci je ve smyslu § 8 o. z. zjevným zneužitím práva, je projevem postupu kritizovaného v nálezech Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, a ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23 (tyto nálezy jsou – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.

6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Uvádějí, že soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní poté, kdy koupěchtivý J. N. odstoupil od prvního kupní smlouvy, věděli, že na spoluvlastnický podíl bylo žalobci uplatněno zákonné předkupní právo. Přesto s dlužníky z předkupního práva (J. a L. O.) v pořadí druhou kupní smlouvu uzavřeli. Za těchto okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalobců se výkonem předkupního práva o případ zneužití práva nejedná. Odvolací soud sice vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, a sice že výkon předkupního práva žalobci je zjevným zneužitím práva.

Žalobci argumentují v tom smyslu, že se o jiném odlišném právním závěru dozvěděli až z písemného vyhotovení dovoláním dotčeného rozsudku, neměli možnost se k němu předem vyjádřit, případně proti němu brojit. Odvolací soud tak měl na možnost jiného právního názoru žalobce upozornit (prostřednictvím postupu dle § 118a o. s. ř.), a pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho postup nepředvídatelný, čímž porušil právo žalobců na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, respektive právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

15. K otázce ad e) žalobci připomínají, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nedohledali žádné rozhodnutí, jež by otázku vlivu úpravy zákona č. 163/2020 Sb., jímž bylo od 1. 7. 2020 mimo jiné novelizováno ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. (do podoby znění účinného do 31. 12. 2017) na dříve (do 30. 6. 2020) dospělé a aktivované zákonné předkupní právo spoluvlastníka řešilo. Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že nabytím účinnosti zmíněné novely dříve dospělé a aktivované předkupní právo žalobců zaniklo, neboť od 1. 7. 2020 již občanský zákoník zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravoval. Žalobci přitom argumentují přechodným ustanovením článku II bodu 4 zákona č. 163/2020 Sb., jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020, ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, z nichž zdůrazňují teze jednak se vztahující k případům, kdy podle zákona může dospělé předkupní právo zaniknout, tj. vzdáním se tohoto práva nebo domožením se jeho uplatnění, a dále formulované v tom smyslu, že aktivované zákonné předkupní právo přechází jako právní závada dle § 1107 odst. 1 o. z. spolu s převodem spoluvlastnického podílu, jenž zatěžuje.

16. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a aby současně zrušil ve výrocích II až IV rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně aby dovolací soud ve věci rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl ve výroku II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, změnil a žalobě vyhověl a znovu rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.

17. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu části výroku I, v níž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podávají dovolání rovněž žalovaní. Přípustnost dovolání opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tuto otázku žalovaní formulují takto: a) zda je splněna podmínka pro vznik přídatného spoluvlastnictví, že bez existence věci, která slouží společnému účelu všech vlastníků samostatných věcí, není dobře možné samostatné věci užívat jen tehdy, pokud by byla tato nemožnost absolutní? Dále mají žalovaní za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a sice b) ke kterému okamžiku je třeba při posuzování existence zákonného předkupního práva zkoumat naplnění zákonných podmínek pro vznik přídatného spoluvlastnictví, které by vylučovalo uplatnění zákonného předkupního práva dle úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020?

18. K otázce ad a) žalovaní argumentují odklonem odvolacího soudu od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 1591/2022, podle nichž na existenci věci (pozemku) v přídatném spoluvlastnictví sloužící vlastníkům samostatných věcí k přístupu k nim nemá žádný vliv skutečnost, že existuje jiná přístupová cesta pro pěší, neboť v současné době je běžným standardem a nutností mít zajištěn přístup či příjezd k nemovitosti sloužící k bydlení rovněž motorovými vozidly. Popisovanou konkluzi žalovaní promítají do poměrů projednávané věci tak, že k pozemku parc. č. XY [v SJM žalobců a) a e) a dříve manželů K.] byl v době, kdy zákonné předkupní právo dospělo (dne 8. 3. 2018), přístup pro pěší z vedlejšího pozemku, na němž byla umístěna obecní komunikace; příjezd vozidly byl možný pouze z předmětných pozemků. Odvolací soud pak posuzoval dostatečnost přístupové alternativy k pozemku parc. č. XY k okamžiku rozhodování soudu, kdy již k pozemku byl možný přístup pro pěší i příjezd vozidly. Na vznik a existenci přídatného spoluvlastnictví tak - dle mínění žalovaných – nemohla mít vliv skutečnost, že samostatné věci mohly být - ovšemže s podstatným omezením a ztížením - užívány i bez předmětu přídatného spoluvlastnictví.

19. K otázce ad b) žalovaní uvádějí, že možnost uplatnění zákonného předkupního práva je svázána s tím, zda v okamžiku, kdy toto předkupní právo dospělo (uzavřením kupní smlouvy mezi dlužníky a koupěchtivým P. M. dne 8. 3. 2018) byly pozemky předmětem přídatného spoluvlastnictví. Pokud k tomuto okamžiku předkupní právo neexistovalo (pro existenci přídatného spoluvlastnictví), nemohlo vzniknout kdykoliv později, a to ani pro změnu poměrů spočívajících například v tom, že přídatné spoluvlastnictví zanikne.

20. Žalovaní v dovolání navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců a žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).

22. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

23. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

24. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

25. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je přípustné pro řešení otázek vymezených v bodě 11 tohoto rozsudku sub. ad a) až ad c) a dále pro řešení otázky, zda v poměrech projednávané věci má na trvání již jednou aktivovaného, dospělého zákonného předkupní práva žalobců, k němuž došlo v době před 1. 7. 2020, a jejich oprávnění domáhat se práva retraktu na žalovaných, vliv skutečnost, že k uzavření následné kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, kteří o uplatněném předkupním právu žalobců věděli, došlo již po 1. 7. 2020, kdy § 1124 odst. 1 o. z. (ve znění zákona č. 163/2020 Sb.) zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravoval; při řešení těchto otázek se odvolací soud, jak bude dále vyloženo, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalovaných pak ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není.

26. Žalovaní předkládají dovolacímu soudu k řešení tyto dvě otázky: a) zda je splněna podmínka pro vznik přídatného spoluvlastnictví, že bez existence věci, která slouží společnému účelu všech vlastníků samostatných věcí, není dobře možné samostatné věci užívat jen tehdy, pokud by byla tato nemožnost absolutní, b) ke kterému okamžiku je třeba při posuzování existence zákonného předkupního práva zkoumat naplnění zákonných podmínek pro vznik přídatného vlastnictví, které vylučovalo uplatnění zákonného předkupního práva dle úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020.

27. Potřeba odpovědi na obě uvedené otázky předpokládala, že v nalézacím, respektive odvolacím, řízení bude za základ žalovanými namítaného nesprávného posouzení věci při aplikaci § 1223 odst. 1 a § 2143 o. z. zjištěn takový skutkový stav, podle něhož v době uzavření kupních smluv ze dne 8. 3. 2018, kdy zákonné předkupní právo předkupníků bylo dlužníky z předkupní práva porušeno (aniž by byly převáděné spoluvlastnické podíly nabídnuty předkupníkům ke koupi), pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY tvořily předmět přídatného spoluvlastnictví tehdejších spoluvlastníků, tedy žalobce a), žalobců b) a c), právních předchůdců žalobců d) a e), manželů K., a dlužníků z předkupního práva (J.

a L. O.) a plnily společný účel, a sice nezastupitelně sloužit k užívání spoluvlastníkům jako vlastníkům jiných (samostatných) věcí bez ohledu na to, existuje-li jiná alternativa, jež by ovšem mohla plnit společný účel omezeně či za ztížených podmínek. Takový skutkový stav však soudy nižších stupňů v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení nezjistily, neboť žalovanými kritizované právní posouzení věci založily na skutkovém stavu zcela odlišném.

28. V projednávané věci provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování k tomu, zda předmětné pozemky sloužily ke společnému účelu, jenž představoval jednak přístup a příjezd k nemovitým věcem (pozemkům), respektive stavbám, ve vlastnictví spoluvlastníků předmětných pozemků a dále prostor pro uložení inženýrských sítí (viz reprodukce důkazů v bodech 11 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a skutkový závěr – viz bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – jenž odvolací soud zcela aproboval) a dospěl k závěru, že k takovému společnému účelu pro vlastníky nemovitých věcí a staveb nikdy nesloužily (ani v době, kdy zákonné předkupní právo dospělo a ani v době rozhodování soudu). Nikdy nebyla realizována dohoda spoluvlastníků, že pozemky budou sloužit k uložení a vedení inženýrských sítí nezbytných pro napojení (jiných) pozemků či staveb ve vlastnictví či spoluvlastnictví (SJM) účastníků a pozemky rovněž nesloužily jako nezbytné komunikační připojení (chůzí a jízdou) k jiným nemovitým věcem ve vlastnictví účastníků. V letech 2014 až 2018 využívali žalobci a) až c) k přístupu ke svým pozemkům a domům pozemky ve vlastnictví J. a L. O. (tzv. posesorní cestu). Pro komunikační účel předmětné pozemky nebyly stavebně-technicky (úpravou terénu) uzpůsobeny. Tvořily je příkop zarostlý náletovými dřevinami, odvodňovací příkop a částečně byl jejich povrch zasypán kamením a sutí. Předmětné pozemky jako přístupovou komunikaci neužívali ani žalobci d) a e) - ti je nabyli do SJM až v roce 2023 - a ani jejich právní předchůdci (manželé K.), kteří pro vstup a posléze vjezd na pozemek parc. č. XY v jejich vlastnictví využívali od roku 2020 nový příjezd ze sousední komunikace umístěné na pozemku parc. č. XY. Žádný z předmětných pozemků tak jako přístupová cesta nikdy nesloužil, byť to spoluvlastníci plánovali a určité kroky k uzpůsobení povrchu pozemků, zejména pozemku parc. č. XY, činili (viz výpověď svědka K. připomenutá v dovolání žalovanými).

29. Podstata dovolací argumentace žalovaných spočívá v prosazení takového náhledu na skutkový stav věci, dle něhož pozemky nebo alespoň některý z nich tvořily pro společné účely shora vymezené v době uzavření obou kupních smluv s koupěchtivými předmět přídatného spoluvlastnictví, a tím by dle § 1227 o. z. bylo vyloučeno, aby k nim mohlo být úspěšně uplatněno zákonné předkupní právo spoluvlastníků dle § 1124 o. z. Jinými slovy, skutkovými argumenty se žalovaní snaží Nejvyšší soud přesvědčit, že na základě jiného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn, by mělo být přijato jiné právní posouzení věci.

30. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech žalovaných (dovolatelů) odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k problematice přípustnosti skutkových námitek v dovolacím řízení v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, a ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; dále viz též z rozhodovací praxe Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).

31. Nemůže-li vlastní skutková verze věci předestřená v dovolání žalovanými zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacího soudu jako důvodu dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (v intencích užitých ustanovení o vzniku přídatného spoluvlastnictví), pak se nijak nemůže promítnout ani do řešení právních otázek, jež žalovaní v souladu s požadavkem vyplývajícím z § 237 o. s. ř. vymezili. Pokud pozemky parc. č.XY, XY, XY, XY, a XY nikdy netvořily předmět přídatného spoluvlastnictví, protože nebyly k plnění nezastupitelného společného účelu stavebně-technicky (terénně) uzpůsobeny, pak postrádá smysl zabývat se otázkou, zda existovala k pozemkům konkurující alternativa a jaké byla kvality, a stejně nadbytečné je hledat odpověď na otázku, zda existence věci v přídatném spoluvlastnictví má být zkoumána podle stavu ke dni, kdy předkupní právo dospělo (v poměrech projednávané věci ke dni 8. 3. 2018, kdy byly uzavřeny obě kupní smlouvy s koupěchtivými), nebo v době rozhodování soudu. IV. Důvodnost dovolání

32. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalobců přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

33. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

34. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

35. Podle § 1124 odst. 1 o. z. převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

36. Podle § 2004 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.

37. Podle § 2005 odst. 1, věta první o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran.

38. Podle § 2140 odst. 1 o. z. ujedná-li si předkupník k věci předkupní právo, vzniká dlužníku povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě (koupěchtivému).

39. Podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.

40. Podle § 2144 odst. 1 o. z. je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.

41. Podle § 1107 odst. 1 o. z. kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.

42. Podle článku II bodu 4 zákona č. 163/2020 Sb. dospěla-li povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, trvá předkupní právo předkupníka i po nabytí účinnosti tohoto zákona.

43. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

44. Společným jmenovatelem dovolacích námitek žalobců obsahově vtělených do právních otázek vymezených v bodě 11 odůvodnění tohoto rozsudku pod sub. b) a c) a otázky, zda má na trvání již jednou aktivovaného, dospělého zákonného předkupního práva žalobců, k němuž došlo v době před 1. 7. 2020, a jejich oprávnění domáhat se práva retraktu na žalovaných, vliv skutečnost, že k uzavření následné kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, kteří o uplatněném předkupním právu žalobců věděli, došlo již po 1. 7. 2020, kdy § 1124 odst. 1 o. z. zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravoval, je nesouhlas s konkluzemi odvolacího soudu, že odstoupením koupěchtivého J. N. od kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2018, k němuž došlo dne 1. 11. 2021, se obnovilo právo dlužníků z předkupního práva (manželů J. a L. O.) k podílu na předmětných pozemcích o velikosti ideální 1/5, a tím byl napraven protiprávní stav vyplývající z porušení § 1124 odst. 1 o. z. Žalobci mají - na rozdíl od odvolacího soudu - za to, že odstoupení od kupní smlouvy a uvolnění podílu koupěchtivým zpět dlužníkům z předkupního práva nemělo žádný vliv na již jednou dospělé a aktivované (uplatněné) předkupní právo. Současně nemohlo zákonné předkupní právo - dle mínění žalobců - zaniknout ani po následném převodu dříve „uvolněného“ spoluvlastnického podílu z dlužníků z předkupního práva na žalované kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021, tedy již podle občanského zákoníku, ve znění účinném po 1. 7. 2020.

45. S argumentací žalobců, jež popírá vliv odstoupení od kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2018 koupěchtivým J. N., jakož i následného uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2021 (tedy již v době, kdy ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. značně omezilo možnost uplatnění zákonného předkupního práva spoluvlastníků), na již jednou dospělé a před 1. 7. 2020 řádně uplatněné předkupní právo, se dovolací soud ztotožňuje. Při řešení otázek vlivu zmíněných úkonů a změny právní úpravy zákonného předkupního práva spoluvlastníků na předkupní právo žalobců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz výklad níže). Ta dává explicitní odpovědi na všechny tři uvedené otázky, tedy i na otázku související se změnou právní úpravy nastalou v procesu uplatňování předkupního práva žalobci (nejedná se tudíž o otázku, jež by nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena).

46. V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle § 1124 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu podle § 2140 a násl. o. z. (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015). Judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3982/2009) i odborná literatura (např. Porod, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2170) se dále shodují na tom, že zákonná předkupní práva mají povahu věcných práv. Takové věcné právo pak vázne na věci v tom smyslu, že jakmile bylo porušeno, vzniká nabyvateli povinnost převést věc předkupníkovi. Jinými slovy vzniká tzv. právo retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z., tj. právo předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 462/2022).

47. V rozsudku ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, jenž v dovolání žalobci přiléhavě připomínají, Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. zakotvuje v právním řádu tzv. právo retraktu, které vznikne předkupníkovi, jemuž svědčí věcné (zákonné) předkupní právo, tehdy, nesplní-li povinný z předkupního práva svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi zakotvenou v § 2140 odst. 1 o. z. Jinými slovy, dojde-li k porušení zákonného předkupního práva, vzniká předkupníkovi právo retraktu, kterým se může po nabyvateli (do nabytí vlastnictví koupěchtivém) domáhat, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, že žalobci zůstane jeho nárok z porušení předkupního práva zachován i v případě, dojde-li ke zrušení převodní smlouvy. Připomněl, že je tomu tak proto, že jejím zrušením nedochází k novému převodu, čímž by dospěla standardní povinnost učinit nabídku ke koupi, a dále, že věcné předkupní právo vázne na věci v tom smyslu, že jakmile bylo porušeno, přechází povinnost převést věc předkupníkovi na nabyvatele. Právě s ohledem na věcnou povahu předkupního práva přechází povinnost převést věc i na právní nástupce koupěchtivého, jímž může být opětovně i „původní“ dlužník z předkupního práva, tedy spoluvlastník, jenž již ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. uzavřením kupní smlouvy, od níž koupěchtivý odstoupil, porušil.

48. V rozsudku ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, na nějž rovněž žalobci v dovolání odkazují, Nejvyšší soud uvedl, že zákon výslovně nepředvídá následky zrušení uzavřené smlouvy mezi prodávajícím a koupěchtivým na již "dospělé" předkupní právo, které chce oprávněný z předkupního práva realizovat. Z účelu právní úpravy však lze dovodit, jaký smysl má být institutem předkupního práva v každém jednotlivém případě naplněn (ochrana oprávněného před nekalým jednáním prodávajícího, popř. koupěchtivého). Ze zákona lze dovodit, že jednou "dospělé" předkupní právo trvá, dokud se osoba z něho oprávněná nedomůže jeho naplnění nabytím zatížené věci, případně neprohlásí, že o jeho naplnění nemá zájem, nebo v případě nemožnosti splnění převodu zatížené věci úspěšně neuplatní svůj nárok na náhradu škody. Protože je toto právo v uvedeném případě vázáno na věc (jako věcné předkupní právo), která je jím zatížena, a nikoliv na osoby, může se předkupník domáhat jeho naplnění po komkoliv, kdo je v danou chvíli faktickým vlastníkem věci, u níž předkupní právo dospělo, tedy i po prodávajícím v případě, byla-li kupní smlouva zrušena.

49. Nyní posuzovaná věc je skutkově obdobná s věcí projednávanou pod sp. zn. 22 Cdo 805/2021 potud, že v obou případech dlužníci z předkupního práva (J. a L. O.) převedli podíl na nemovitých věcech zatížených předkupním právem koupěchtivému J. N., aniž by je nabídli k prodeji osobě oprávněné z předkupního práva (v nynější věci žalobcům). Žalobci následně projevili vůli podíl od koupěchtivého odkoupit za podmínek sjednaných v kupní smlouvě, kterou byli "obejiti", a následně koupěchtivý přivodil odstoupením od kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2021 její zrušení od samého počátku a spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích se vrátil do původního stavu, tedy náležel manželům J. a L. O. Za popsaného stavu odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) sice správně konstatoval, že „došlo k obnovení původního vlastnického práva k podílu na pozemcích J. a L. O.“, nicméně nesprávně dovodil, že „byl napraven onen protiprávní stav vyplývající z porušení § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020.“ Pozapomněl totiž vzít v úvahu pravidlo plynoucí z ustanovení § 2005 odst. 1 věty první o. z., že účinky odstoupení se dotýkají práv a povinností stran zrušené smlouvy a nemají vliv na existenci a trvání práv třetích osob, byť by uplatnění takových práv mělo důvod v existenci posléze zrušené smlouvy. Před 1. 7. 2020 dospělé a řádně uplatněné předkupní právo žalobců trvalo nadále i poté, kdy nastaly účinky odstoupení od kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2018 koupěchtivým J. N. Věcně-právní povaha zákonného předkupního práva spoluvlastníků pak určovala, že dlužníky z předkupního práva se opětovně stali manželé J. a L. O. a jejich povinnost „navrácený“ spoluvlastnický podíl převést žalobcům nezanikla.

50. Věcně-právní povaha zákonného předkupního práva a jeho trvání (působení) od okamžiku, kdy dospělo (uzavřením kupní smlouvy s koupěchtivým, jímž bylo, aniž by byla učiněna nabídka na odkoupení podílu na společné věci předkupníkům, porušeno), implikuje odpověď i na řešení další právní otázky, jaký vliv na trvání zákonného předkupního práva žalobců měla následná kupní smlouva o převodu spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích uzavřená dne 22. 11. 2021 mezi dlužníky z předkupního práva (manželé J.

a L. O.) jako převodci a žalovanými jako nabyvateli. Jedním slovem, žádný. Předkupní právo dále trvalo, stejně jako povinnost nabyvatelů spoluvlastnického podílu (žalovaných) uzavřít smlouvu s předkupníky a vyhovět tak požadavku vtělenému do aktu řádně uplatněného předkupního práva vůči koupěchtivému J. N. Dovodil-li odvolací soud (převzetím právního názoru soudu prvního stupně), že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2021 právní úprava uvedená v § 1124 odst. 1 o. z. již tento prodej, i kdyby se nejednalo o osoby blízké, umožňovala, pak se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.

Jednak pominul, že věcně- právní povaha zákonného předkupního práva určuje, že toto právo je vázáno na věc (zde na spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích), a nikoliv na osobu, jež je jejím vlastníkem, čímž se odvolací soud dostal do kolize se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, a ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1495/2022, a dále přehlédl, že řádně uplatněné zákonné předkupní právo představuje ve smyslu § 1107 odst. 1 o. z. právní závadu na věci, kterou přejímá její nabyvatel, je-li závada zapsána ve veřejném seznamu, a není-li tomu tak, měl-li nebo mohl-li nabyvatel závadu z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li to zákon.

Rozsudek odvolacího soudu je tak rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020 (ústavní stížnost proti rozsudku směřující byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 194/21), který zatížení věci zákonným předkupním právem spoluvlastníka označil jako „jinou závadu nezapsanou ve veřejném seznamu“ [k povaze věcného předkupního práva jako závadě na věci srovnej rovněž Dobrovolná, E. in Spáčil, J., Králík, M.

a kol. Občanský zákoník

III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 402]. Vycházeje z nesprávného právního názoru, že ustanovení § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020, umožňovalo - bez ohledu na řádné uplatnění zákonného předkupního práva podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2020 - převody vlastnického práva na jiné osoby než ostatní spoluvlastníky v mnohem větší míře než za účinnosti předchozí úpravy, nezabýval se odvolací soud ani posouzením, zda nabyvatelé z kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2021 (žalovaní) mohli nebo měli z okolností zjistit, že věc je závadou zatížena.

51. V souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021 se žalobci rovněž dotazují, jaký vliv na trvání zákonného předkupního práva spoluvlastníků, jež bylo uplatněno před 1. 7. 2020, kdy nabylo účinnosti novelizovaného ustanovení § 1124 odst. 1 o. z. (do podoby znění účinného do 31. 12. 2017), a jejich oprávnění domáhat se práva retraktu na žalovaných měla skutečnost, že k uzavření následné kupní smlouvy mezi dlužníky z předkupního práva a žalovanými, kteří o uplatněném předkupním právu žalobců věděli, došlo již po 1. 7. 2020, kdy § 1124 odst. 1 o. z. (ve znění zákona č. 163/2020 Sb.) zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravoval.

52. Novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se účinností od 1. 7. 2020 úprava předkupního práva zakotvená v § 1124 o. z. navrátila do podoby před novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony. Z výše citovaného přechodného ustanovení vyplývá, že zákon stanoví, že předkupní právo předkupníka trvá i po nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., ale jen v případě, že povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dospěla. Z povahy věci se podává, že předkupní právo, které po 1. 7. 2020 nezaniklo, se řídí úpravou zákonného předkupního práva spoluvlastníka ve znění účinném v době od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020. K této konkluzi dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2431/2022, od níž se tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci rovněž odchýlil.

53. Promítnutí právě uvedeného závěru do poměrů projednávané věci znamená, že ani změna právní úpravy institutu zákonného předkupního práva spoluvlastníka dle § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020 (ve smyslu subjektového i předmětového omezení možnosti právo uplatnit) neměla žádný vliv na existenci a trvání předkupního práva žalobců, jež dospělo (uzavřením kupních smluv dne 8. 3. 2018) a bylo řádně uplatněno v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 (vůči koupěchtivým P. M. dne 2. 11. 2020, respektive koupěchtivému J. N., dne 6. 11. 2020), kdy právní úprava tohoto institutu byla založena na širším, obecném pojetí zákonného předkupního práva spoluvlastníků.

54. Dovolání žalobců shledává Nejvyšší soud opodstatněným i v rozsahu argumentace, v níž žalobci namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda lze pokračující postup žalobců v uplatňování předkupního práva proti právním nástupcům koupěchtivých (žalovaným) motivovaný snahou předcházet sporům mezi spoluvlastníky, zjednodušit správu předmětných pozemků a sjednotit vlastnictví, považovat v případě výkonu předkupního práva žalobců u spoluvlastnického podílu dříve vlastněného koupěchtivým J. N. za zjevné zneužití předkupního práva.

55. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

56. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená nebo není řádně odůvodněna (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

57. Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015); tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).

58. V poměrech projednávané věci se již soud prvního stupně podrobně zabýval otázkou, zda výkon zákonného předkupního práva žalobci vůči žalovaným není ve smyslu § 8 o. z. zjevným zneužitím tohoto (předkupního) práva. Na základě detailního posouzení této otázky podávajícího se z bodu 49 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dospěl k negativnímu závěru. Poukázal na vyhrocení sporů mezi spoluvlastníky - žalobci a) až c) na straně jedné a J. a L. O. na straně druhé - jež v srpnu roku 2018 vyústilo v bránění žalobcům a) až c) užívat tzv. posesorní cestu.

Zmínil rovněž vědomost žalovaných o tom, že předkupní právo žalobců bylo opakovaně porušeno a zdůraznil, že i s právní závadou, o níž žalovaní věděli, spoluvlastnický podíl - původně kupní smlouvou ze dne 8. 3. 2018 převedený na J. N. - kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2021 od J. a L. O. koupili. Korektiv zjevného zneužití práva přitom soud prvního stupně takto zhodnotil na podkladě námitky žalovaných ve vztahu k vyhovujícímu výroku I rozsudku, jímž byla žalovaným uložena povinnost převést na žalobce spoluvlastnický podíl, jenž žalovaní nabyli od koupěchtivého P.

M. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - výkon předkupního práva žalobců poměřoval korigujícím ustanovením § 8 o. z. ve vztahu k povinnosti žalovaných převést na žalobce spoluvlastnický podíl uvolněný koupěchtivým J. N., přičemž přihlédl k tomu, že k opětovnému převodu spoluvlastnického podílu na žalované, jež jsou osobami blízkými převodců (manželů J. a L. O.), došlo již v souladu s § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020. Dovodil přitom, že žalobci se snaží dosáhnout jejich stoprocentního vlastnictví předmětných pozemků, aby se předešlo budoucím sporům se žalovanými.

Zdůraznil ovšem, že k tomuto účelu slouží institut zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Smyslem uplatnění zákonného předkupního práva je především ochrana ostatních spoluvlastníků před tím, aby byli zbaveni možnosti ovlivnit, s kým budou ve spoluvlastnickém poměru. Posouzení výkonu předkupního práva žalobců jako jednání naplňujícího skutkovou podstatu institutu zneužití práva pak odvolací soud shledal jako druhý důvod pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku II.

59. Prezentovaná úvaha odvolacího soudu nemůže dle Nejvyššího soudu obstát, neboť není založena na řádném odůvodnění, z něhož by byl patrný rozdíl mezi úsudkem soudu prvního stupně, který v případě výkonu práva žalobců ve vztahu k povinnosti žalovaných převést na žalobce spoluvlastnický podíl nabytý žalovanými od koupěchtivého P. M. naplnění předpokladů pro aplikaci § 8 o. z. neshledal, a úvahou odvolacího soudu, který výkonu předkupního práva žalobci ve vztahu k povinnosti žalovaných převést na žalobce spoluvlastnický podíl „uvolněný“ koupěchtivým J.

N. jako rozpornému s § 8 o. z. přitakal. Pokud totiž odvolací soud jako důvod aplikace § 8 o. z. shledal, že žalobci výkonem předkupního práva sledují účel, jehož je možné dosáhnout v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a sice nastolení takových spoluvlastnických poměrů, v nichž nebude hrozit riziko vzniku budoucích sporů (a jiný důvod pro obcházení institutu zákonného předkupního práva žalobci odvolací soud neuvedl), pak tento důvod by se nepochybně vztahoval i k výkonu předkupního práva žalobců ke spoluvlastnickému podílu převedenému žalovaným koupěchtivým P.

M. Tam však žádný důvod k zásahu odvolací soud neshledal, neboť vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Pokud by pak důvodem aplikace ustanovení § 8 o. z. byla ve vztahu k výkonu předkupního práva žalobců ke spoluvlastnickému podílu převedenému na žalované dlužníky z předkupního práva poté, kdy koupěchtivý J. N. od kupní smlouvy odstoupil, (nesprávná) úvaha odvolacího soudu, že kupní smlouvou uzavřenou až po 1. 7. 2020 již předkupní právo žalobců porušeno být nemohlo, neboť převod podílu se uskutečnil na osoby blízké, pak takovou úvahu, byť založenou na chybném předpokladu, do odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku pro užití korektivního ustanovení nijak nepromítl.

Citoval-li pak odvolací soud na podporu závěru o zjevném zneužití práva žalobci z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, pak zcela rezignoval na vysvětlení důvodů, pro které nemají žalobci na výkonu předkupního práva žádný skutečný, respektive mají jen nepatrný, zájem, popřípadě že výkonem předkupního práva primárně nesledují vlastní užitek (ochranu svých práv), ale poškození žalovaných. Do poměrů projednávané věci pak nelze promítnout ani (odvolacím soudem citovanou) konkluzi z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.

9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, neboť v odkazované věci dovozovaný účel zákonného předkupního práva (zachování možnosti spoluvlastníků ovlivnit, s kým budou ve spoluvlastnickém poměru) byl dovolacím soudem zkoumán a posléze akcentován za zcela odlišných skutkových poměrů a na nich navazujícího právního posouzení věci. Stalo se tak v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k náhradnímu pozemku oprávněné osobě.

Předmětem zkoumání pak byla vhodnost vydání toliko spoluvlastnického podílu k náhradnímu pozemku, a sice se zřetelem na existenci zákonného předkupního práva spoluvlastníků, jež by i vyhovujícím soudním rozhodnutím nahrazujícím projev vůle spoluvlastníka (státu) mohlo být dotčeno. I právě odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu přitom vyznívá v neprospěch argumentace odvolacího soudu v této věci, neboť dovolací soud zdůraznil, že i soud by měl, hodlá-li založit nové spoluvlastnické poměry vydáním spoluvlastnického podílu na náhradním pozemku oprávněné osobě, prošetřit, zda vydání náhradního pozemku nebude představovat „základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů.“

60. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru o přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobců vážícího se k řešení otázky, zda výkon jejich zákonného předkupního práva uplatňovaného ohledně spoluvlastnického podílu převedeného na žalované poté, kdy došlo k jeho „navrácení“ dlužníkům z předkupního práva (po odstoupení od kupní smlouvy koupěchtivým J. N.), je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., již se nezabýval tím, zda měl odvolací soud, hodlal-li zaujmout v případě posouzení výkonu zákonného předkupního práva žalobci jiný právní názor na aplikaci § 8 o. z., povinnost poučit žalobce dle § 118a o. s. ř. Posouzení procesní argumentace žalobců o vydání překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu ze strany dovolacího soudu je tak již nadbytečné. Žalobci kritizovaný procesní postup nemá žádný vliv na důvody, proto které dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu - ohledně přijatého závěru, že výkon předkupního práva žalobci je projevem zjevného zneužití práva dle § 8 o. z. - za rozhodnutí, které prozatím nemůže věcně obstát, neboť není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (o povinnosti soudu úvahu založenou na aplikaci ustanovení § 8 o. z. řádně odůvodnit).

61. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen ve výše vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu vyjma části výroku I, v níž byl ve vyhovujícím výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výrocích II až IV i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

62. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

63. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu