Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. Č. a 2) J. Č., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, Advokátní kancelář v Kroměříži, Tovačovského 3161, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2007, č.j. 21 Cdo 1786/2006-159, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou osobně k Ústavnímu soudu dne 15.8.2007 se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měli za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé dovoláním napadli usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13.12.2005, č.j. 59 Co 233/2004-140, kterým krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nařídil soudní prodej zástavy (nemovitostí v usnesení specifikovaných) a uložil zástavním dlužníkům (stěžovatelům) nahradit náklady řízení zástavnímu věřiteli. Napadeným rozhodnutím bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i účastníku řízení známy.
Stěžovatelé měli za to, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti zástavní smlouvy na nemovitosti ve vztahu ke smlouvě úvěrové. Stěžovatelé dovozovali, že pokud by zástavní smlouva byla uzavřena již 16.9.1995, tj. před uzavřením úvěrové smlouvy, je zástavní smlouva neplatná pro neurčitost, neboť nezajišťuje konkrétní závazek. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995, stejně tak jako ze zástavní smlouvy, je patrné, že stěžovatelé zajistili střednědobý úvěr. Teprve dodatkem č. 5 k úvěrové smlouvě, se kterým stěžovatelé nebyli seznámeni, se předmětný úvěr změnil na dlouhodobý.
Z toho dovodili, že dodatkem č. 5 k úvěrové smlouvě došlo k takové kvalitativní změně úvěrového vztahu, že původní úvěrový vztah zanikl a vznikl nový závazek. Dodatek č. 5 podstatně zhoršil postavení stěžovatelů, kteří by v žádném případě nezajistili dlouhodobý úvěr s ohledem na délku potencionálního ohrožení svého majetku. S odkazem na ustanovení § 516 o.z. tvrdili, že původní závazek zanikl, případně, že přichází v úvahu promlčení nároku na zpeněžení zástavy, neboť toto právo se podle názoru stěžovatelů promlčuje v tříleté promlčecí době od splatnosti původního úvěru.
V závěru stěžovatelé namítli, že žaloba, jak byla uplatněna, tj. prodej soudní zástavy pro zajištění v konkrétní výši, měla být zamítnuta pro neurčitost, neboť výše zajišťované pohledávky je předmětem dosud neuzavřeného sporu mezi úvěrovým dlužníkem a stávajícím věřitelem. Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 11 Nc 120/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelů.
Dovolací soud uvedl, že právo na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. S odkazem na ustanovení § 151a odst. 1 o.z. (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a § 151f odst. 1 o.z. (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a na nyní platnou úpravu obsaženou v ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 o.z. zaujal právní názor, že není pro vznik práva na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (o poskytnutí úvěru) vypovědět, ale zda a popřípadě kdy tohoto práva skutečně využil.
Nejvyšší soud poznamenal, že ačkoliv se dlužník v posuzovaném případu opakovaně ocitl v prodlení, zástavní věřitel svá oprávnění do "konečné splatnosti úvěru" neuplatnil. Dovolací soud tedy potvrdil předchozí závěr odvolacího soudu o tom, že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle právní úpravy platné od 1.1.2002, která v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. ukládá soudu nařízení prodeje zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
K platnosti zástavní smlouvy dovolací soud uvedl, že z právní úpravy zástavního práva nevyplývá, že by účastníkem zástavní smlouvy musel být vedle zástavního věřitele a zástavce také obligační dlužník; byl-li přesto k zástavní smlouvě (nadbytečně) přibrán, nemá to za následek neplatnost tohoto právního úkonu.
Podstatou ústavní stížnosti je tak pouze nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. III. ÚS 26/94 , Sb.n.u. sv. 1, str. 241), zasáhnout do nezávislosti obecných soudů je oprávněn toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tím méně posuzovat smluvní ujednání mezi stranami smlouvy.
Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudů (čl. 95 odst. 1), jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily a proč považují jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Z pohledu výše uvedených principů Ústavní soud, zhodnotiv napadené rozhodnutí konstatuje, že v něm soudy zaujaly řádně odůvodněný jednotný právní názor, což samo o sobě nemůže porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96 , Sb.n.u. sv. 6, str. 603).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2007
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu