Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Andriye Tytomyra, zastoupeného Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 2135/2023-342 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2023 č. j. 25 Co 34/2023-307, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 383 090,87 CHF a 360 907,63 EUR s příslušenstvím. Škodu v této výši mu měla vedlejší účastnice způsobit hrubě nedbalým výkonem své podnikatelské činnosti v oblasti bankovnictví. V řízení stěžovatel navrhl přistoupení obchodní společnosti VAJERWORKS do řízení podle § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a také vstup této společnosti do řízení podle § 107a o. s. ř. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 11. 2022 č. j. 56 C 84/2019-273 zamítl návrh na přistoupení této společnosti do řízení (výrok I.) s odůvodněním, že stěžovatel není od počátku aktivně legitimován. Svým návrhem se snaží obejít institut záměny, protože má v úmyslu domáhat se splnění povinnosti ve prospěch jiného subjektu odlišného od stěžovatele. Stejně tak zamítl návrh stěžovatele na vstup této společnosti do řízení na místo žalobce (výrok II.). Stěžovatel se podle něj uplatněním tohoto institutu snažil zneužít procesní úpravu s cílem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. K návrhu stěžovatele na přistoupení dalšího subjektu do řízení uvedl, že postup stěžovatele je iracionální. Stěžovatel tvrdí, že je aktivně legitimován, současně však navrhuje přistoupení na straně žalobce (s odlišnými tvrzeními). Rozpor přitom nebyl ani po poučení soudu odstraněn. Návrhy podle § 92 odst. 1 o. s. ř. a § 107a o. s. ř. si navíc navzájem odporují. S obvodním soudem se zcela ztotožnil v závěrech odůvodňujících zamítnutí návrhu na vstup do řízení podle § 107a o. s. ř.
4. Usnesení městského soudu v části, v níž potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu o přistoupení společnosti VAJERWORKS do řízení, napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedl, že návrhem na přistoupení nelze obcházet institut záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř., je-li pochybnost o aktivní legitimaci žalobce, který přistoupení dalšího žalobce navrhuje. Upozornil, že přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalující přichází v úvahu zejména tehdy, bylo-li v průběhu řízení zjištěno, že právo, jehož přiznání se žalobce domáhá, nesvědčí pouze jemu samotnému, ale pouze ve spojení s jinou osobou, jejíž účast na straně žalující je třeba k založení aktivní legitimace.
Navíc nebyla splněna ani podmínka, že musí být jednoznačné, čeho se nastupující žalobce proti žalovanému domáhá. Původní petit nebyl ani po poučení soudu změněn. Stěžovatelem uváděná judikatura se týká přistoupení na straně žalované. Ani odkaz stěžovatele na usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4531/2011 není přiléhavý. Skutečnost, že městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu na základě jiného právního názoru, nebyla pro stěžovatele překvapivá. Městský soud opřel své rozhodnutí o zjištění z obsahu spisu a rozhodoval o procesní otázce, ke které se stěžovatel již vyjádřil.
5. Stěžovatel uvádí, že soudy v důsledku přepjatého formalismu zpochybnily aktivní legitimaci stěžovatele a znemožnily mu zhojení této situace zákonem předvídaným způsobem. Stěžovatel uvádí, že je nepochybné, že aktivní legitimace v řízení náleží buď stěžovateli, nebo obchodní společnosti. Obecné soudy svým postupem stěžovatele připravily o jeho nárok, protože mu neumožnily zhojit tvrzený nedostatek aktivní legitimace podáním nové žaloby.
6. Stěžovatel se domnívá, že soudy přistoupily k nepřípustnému autonomnímu výkladu procesního úkonu stěžovatele. Svým procesním návrhem nezpochybnil svou aktivní legitimaci. Návrh na přistoupení účastníka v případech, kdy je aktivní legitimace nejasná, aprobuje i judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 4531/2011). Nešlo tedy ani o zastřený návrh na záměnu, ani o návrh iracionální. Závěr městského soudu, že by měl stěžovatel spolu s návrhem na přistoupení upustit od tvrzení o vlastní aktivní legitimaci je chybný.
7. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se vyjádřit ke stěžejním důvodům, na nichž městský soud založil své rozhodnutí. Městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu na základě jiného právního názoru, aniž by dal stěžovateli možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Rozhodnutí soudů byla přijata v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele a bez náležitého odůvodnění, proč se odchýlily od dřívější rozhodovací praxe.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (ačkoliv stěžovatel tvrdí, že mu usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno dne 26. 5. 2024, dotazem na obvodní soud bylo zjištěno, že k doručení došlo až dne 28. 5. 2024) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu a městského soudu, kterým potvrdil výrok I. rozhodnutí obvodního soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu o vstupu společnosti VAJERWORKS do řízení z důvodu singulární sukcese, je ústavní stížnost nepřípustná. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávané věci je v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Protože stěžovatel dovolání proti této části rozhodnutí nepodal, nevyužil všechny prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
11. O takový případ však v této věci nejde. Městský soud i Nejvyšší soud svůj závěr o nemožnosti vyhovět návrhu stěžovatele na přistoupení dalšího žalobce do řízení přesvědčivě odůvodnily. Jejich argumentace nevybočuje z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů.
12. Institut přistoupení účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. slouží k tomu, aby žalobce jeho prostřednictvím "odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě." (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1363/2016). Přistoupení do řízení se uplatní zejména v řízení, v jehož průběhu bylo zjištěno, že právo, jehož přiznání se žalobce domáhá, nesvědčí výhradně jemu samotnému, ale pouze ve spojení s jinou osobou, jejíž účast v řízení na straně žalující je třeba k založení aktivní legitimace ve věci (srov. JIRSA, J., JANEK, K., TREBATICKÝ, P. In JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení.
2. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 599, komentář k § 92). Je-li v řízení zřejmé, že žalobce již v době zahájení řízení nebyl aktivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení, nápravu lze sjednat pouze prostřednictvím záměny, k jejímuž připuštění je však nutný i souhlas žalovaného.
13. Právě z důvodu, že stěžovatel nebyl v řízení od počátku aktivně věcně legitimován a svým návrhem se snažil obejít institut záměny, nepřipustil přistoupení dalšího žalobce do řízení obvodní soud. Jeho závěry pak převzal i Nejvyšší soud. Z ústavněprávního hlediska nelze jejich postupu nic vytknout.
14. Ústavně konformním Ústavní soud shledal i závěr městského soudu, že návrhu na přistoupení do řízení nelze vyhovět také proto, že stěžovatel sice navrhl přistoupení dalšího žalobce, ale nijak nezměnil původní žalobní petit. Soud nemůže návrhu vyhovět, pokud by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se přistoupivší účastník na straně žalobce žalobou domáhá vůči původnímu žalovanému (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001 sp. zn. 29 Odo 232/2001, stejně i JIRSA, J., JANEK, K., TREBATICKÝ, P. In JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení.
2. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 600, komentář k § 92).
15. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4531/2011. Soudy v řízeních předcházejících tomuto rozhodnutí totiž umožnily vstup účastníka do řízení podle § 107a o. s. ř., v řízení však byla platnost smlouvy o postoupení pohledávky zpochybněna. Nejvyšší soud došel k závěru, že za situace, kdy nelze učinit jednoznačný závěr, že žalobkyně je věřitelkou pohledávek na základě postupní smlouvy, a tedy že má věcnou legitimaci, může být tento nedostatek, který tu byl již v době, kdy se stala žalobkyní, odstraněn přistoupením dalších účastníků na straně žalobkyně do řízení.
Zároveň uvedl, že není ani zřejmé (nepochybné), že by žalobkyně nebyla v době, kdy se stala žalobkyní, věcně legitimována a byly by tak dány podmínky nikoliv pro přistoupení dalších účastníků do řízení podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., ale pro záměnu podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Aktivní legitimace stěžovatele však byla soudy zpochybněna. V nyní posuzovaném případě byl návrh podle § 107a o. s. ř. zamítnut, soudy zpochybnily i aktivní věcnou legitimaci stěžovatele.
16. K námitce stěžovatele, že neměl možnost vyjádřit se ke stěžejním důvodům, na nichž městský soud založil své rozhodnutí, Ústavní soud uvádí následující. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí nijak nezpochybnil právní závěry obvodního soudu, na jejichž základě zamítl návrh stěžovatele na přistoupení do řízení. Vedle toho však vyjádřil ještě další, které také samy o sobě musí vést k zamítnutí stěžovatelova návrhu. Postup městského soudu nelze považovat za překvapivý i z toho důvodu, že stěžovatel byl upozorněn na nutnost upřesnit, čeho se případný nově přistoupivší žalobce vůči žalovanému domáhá již v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel tak ale neučinil.
17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud dospěl k závěru, že argumentace soudů, jak je uvedena v napadených rozhodnutích, je ústavně konformní a srozumitelná, a úvahy soudů neshledal nepřiměřenými či extrémními. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
18. Je třeba také zdůraznit, že napadené rozhodnutí má výlučně procesní povahu. Ústavní soud přitom při přezkumu procesních rozhodnutí tradičně zdůrazňuje zvýšenou míru zdrženlivosti. Namísto návrhu na přistoupení do řízení také nic nebránilo obchodní společnosti VAJERWORKS podat samostatnou žalobu. Řízení ve věci samé i podle tvrzení stěžovatele navíc stále probíhá a není tak zřejmé, jak bude ve věci samé nakonec pravomocně rozhodnuto.
19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu