USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. T., zastoupený Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1, proti žalované: UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČO 64948242, se sídlem Želetavská 1525/1, 140 92 Praha 4, zastoupená JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o zaplacení 383 090,87 CHF a 360 907,63 EUR s příslušenstvím a o vydání užitků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 84/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 25 Co 34/2023-307, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se jako fyzická osoba po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedených částek spolu s příslušenstvím proto, že mu žalovaná měla způsobit škodu hrubě nedbalým výkonem své podnikatelské činnosti v oblasti bankovnictví. Tvrdil, že dne 8. 12. 2015 mělo dojít bez vědomí i účasti žalobce ke zřízení dvou účtů na jeho jméno a celkem čtyř účtů na jméno ukrajinské společnosti V., jejímž je žalobce jediným společníkem [žalobce v průběhu řízení poměrně libovolně označoval svou společnost názvy „W.
P.“, „V. P.“ nebo jen „V.“; až v podání ze dne 30. 9. 2021 (č. l. 194) v souvislosti s návrhem podle § 107a o. s. ř. žalobce upřesnil, že jde o společnost V., identifikační číslo XY, se sídlem XY; odvolací soud pak z obsahu všech podání žalobce dovodil, že uvedenými různými názvy označuje takto identifikovanou společnost, a proto ji dovolací soud v tomto rozhodnutí nadále označuje právě názvem „V.“, jež odpovídá názvu v obchodnímu rejstříku Ukrajiny, byť její označování bylo v průběhu řízení různé].
Žalobce dále tvrdil, že následně byl kontaktován podvodným e-mailem, jímž mu byly poskytnuty údaje pro provádění plateb ve prospěch zřízených účtů. V období od 16. 12. 2015 do 19. 7. 2016 si nechal žalobce na účty založené u žalované (v žalobě specifikované) posílat provize od společnosti K. z titulu distribuční smlouvy uzavřené se společností V. v celkové výši 383 191,35 CHF a 498 407,73 EUR. Jak žalobce později zjistil, byly tyto částky obratem odesílány na zahraniční účty s výjimkou částky 137 500 EUR, která byla na základě jeho pokynu vyplacena třetím osobám.
Na účtech pak zůstaly pouze částky 0,48 CHF a 0,10 EUR, čímž žalobci vznikla škoda v žalované výši s tím, že žalovaná jednala protiprávně, pokud umožnila třetí osobě (A. V.) založit účty na jméno žalobce i jeho společnosti bez osobní přítomnosti žalobce a nakládat s nimi.
2. Po poučení soudem o nedostatku tvrzení pak žalobce podáním ze dne 31. 1. 2020 (č. l. 88) doplnil své tvrzení tak, že do září 2016 probíhala obchodní spolupráce mezi společností K. a V. a poté žalobce založil společnost W. Ltd. (jíž se toto řízení netýká), která obchodování převzala. V té době žalobce jako jediný společník V. rozhodl, že prostředky této společnosti budou postoupeny na osobu žalobce a pro jeho vlastní potřebu, k čemuž od prosince 2015 a v průběhu roku 2016 docházelo. Na společnost W. Ltd. byla následně převedena všechna aktiva V., kromě finančních prostředků, které v té době náležely žalobci. Společnost V. v té době formálně na svůj účet inkasovala finance, které následně byly postoupeny na žalobce, a proto je žalobce přesvědčen, že se jedná o jeho finanční prostředky. Navrhl však podmíněně přistoupení společnosti V. (bez bližší specifikace společnosti alespoň identifikačním číslem nebo adresou) do řízení, jež při následném jednání soudu změnil na nepodmíněné. Podáním ze dne 9. 3. 2020 (č. l. 109), upřesněným podáním z 30. 9. 2021 (č. l. 194), pak žalobu doplnil tak, že přestože i nadále setrvává na tvrzeních dosud uvedených, s ohledem na to, že aktivní legitimace náleží buď jemu, nebo jeho společnosti V., navrhl, aby podle § 107a odst. 1 o. s. ř. na jeho místo v řízení tato společnost vstoupila, neboť na ni postoupil v řízení vymáhané pohledávky smlouvou ze dne 4. 3. 2020. Tato společnost se vstupem do řízení souhlasila.
3. Následně na výzvu soudu podáním ze dne 6. 9. 2022 (č. l. 268) žalobce setrval na shora uvedených tvrzeních a zdůraznil, že společnost V. na něj postoupila pohledávky proti žalované, a proto je ve věci aktivně legitimován, ale pro případ neplatnosti nebo neprokázání postoupení pohledávek na žalobce, je společnost V. jako majitelka účtu u žalované aktivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, a proto navrhl její přistoupení do řízení. Původní petit žaloby, v němž se (pouze) žalobce domáhal zaplacení žalované částky, nebyl změněn.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. 56 C 84/2019 -132, návrh žalobce, aby na jeho místo v řízení vstoupila společnost V., zamítl s tím, že žalobce ve sporu postrádá od samého počátku aktivní legitimaci, čehož si je vědom, a proto se tento nedostatek snaží zhojit různými procesními úkony a návrhem na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. zjevně obchází institut záměny účastníků (§ 92 odst. 2 o. s. ř.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 25 Co 142/2020-147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup společnosti V. do řízení na místo dosavadního žalobce A. T. (dále též jen „AT“), povolil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, č. j. 25 Cdo 2850/2020-187, byla obě usnesení soudů nižších stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť přestože z podání žalobce vyplývá, že společnost V. nemá žádný majetek, nezkoumal, zda cílem návrhu podle § 107a o. s. ř. není zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení, v daném případě nemalých, stala vůči neúspěšnému nastoupivšímu žalobci nedobytnou a shledal i další vady řízení (návrhem na přistoupení společnosti V. do řízení se soudy v těchto rozhodnutích nezabývaly).
5. Poté Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 12. 2021, č. j. 56 C 84/2019-200, rozhodl, že na místo dosavadního žalobce nastupuje podle § 107a o. s. ř. do řízení společnost V., toto usnesení však bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2022, č. j. 25 Co 70/2022-225. Nato Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 56 84/2019-230, zamítl návrh žalované na uložení povinnosti nastupujícímu účastníku V. složit jistotu na náklady tohoto řízení; toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022, č. j. 25 Co 231/2022-258. Soud poté vyzval žalobce k úpravě žaloby (zejména petitu), na což žalobce reagoval podáním ze dne 6. 9. 2022 (reprodukováno v bodě 3 tohoto rozhodnutí). Usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 56 C 84/2019-270, soud změnu žaloby včetně změny skutkových tvrzení podle podání z 9. 3. 2020 včetně doplňků připustil.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 14. 11. 2022, č. j. 56 C 84/2019-273, zamítl návrh žalobce ze dne 31. 1. 2020 na vstup (správně přistoupení) společnosti V. do řízení (výrok I) i návrh žalobce ze dne 9. 3. 2020 na vstup společnosti V. do řízení na místo žalobce (výrok II). Návrhu na přistoupení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) nevyhověl, protože nabyl přesvědčení, že žalobce ve sporu postrádá od samého počátku aktivní legitimaci. Z jeho postupu vyplývá, že má v úmyslu domáhat se splnění povinnosti ve prospěch jiného subjektu odlišného od žalobce. Je proto zřejmé, že žalobce se svým návrhem snaží obejít institut záměny účastníka (podle § 92 odst. 2 o. s. ř.), což je nepřípustné, navíc žalovaná se záměnou nesouhlasila. Návrhu na vstup společnosti V. do řízení na místo žalobce podle § 107a o. s. ř. soud nevyhověl s odůvodněním, že se žalobce snaží zneužít procesní úpravu s cílem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2023, č. j. 25 Co 34/2023-307, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. společnosti V. na místo žalobce AT. Jde-li o přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř., poukázal odvolací soud na iracionálnost postupu žalobce, který od počátku tvrdí, že je aktivně legitimován a domáhá se (pouze on) žalovaného plnění, avšak současně navrhuje přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce (společnosti V.), avšak s odlišným tvrzením, od nějž se odvíjí nárok této společnosti. Tento rozpor, který nebyl ani po poučení odstraněn, brání vyhovění návrhu na přistoupení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., a to i jako zjevně procesně neekonomický, neboť v případě vyhovění návrhu na přistoupení by musel vést k opětovné výzvě soudu na odstranění vady petitu žaloby. Nelogičnost procesního postupu žalobce je i v tom, že si odůvodnění návrhů podle § 92 o. s. ř. a § 107a o. s. ř. odporují a jsou navzájem neslučitelná, pokud byl žalobce v době zahájení řízení věcně legitimován. Záměnu účastníků na straně žalobce podle § 92 odst. 2 o. s. ř., za niž by bylo podle obsahu možno návrh žalobce rovněž považovat, pak neumožňuje nesouhlas žalované. Z těchto důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně i v zamítavém výroku o přistoupení společnosti V. do řízení potvrdil.
8. Usnesení odvolacího soudu pouze v části, jíž potvrdil zamítavý výrok usnesení soudu prvního stupně o přistoupení společnosti V. do řízení, napadl žalobce dovoláním. Namítá, že soud § 92 odst. 1 o. s. ř. aplikoval nesprávně, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pochybení spatřuje v posouzení návrhu dovolatele jako iracionálního a neodpovídajícího § 92 o. s. ř., protože jej žalobce učinil za současného tvrzení, že jediným aktivně legitimovaným žalobcem v době zahájení řízení byl on.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4531/2011 totiž vyplývá, že návrh na přistoupení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je přípustný v situaci, kdy je po podání žaloby nejasná otázka aktivní legitimace žalobce. Podle dovolatele je naopak nejednoznačnost ohledně aktivní legitimace podstatou návrhu na přistoupení účastníka na stranu žalobce a bez ní by tento institut nedával žádný smysl. Správnost postupu dovolatele podporuje i rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2087/2012, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že v případě spornosti aktivní legitimace není obcházením institutu záměny účastníků, pokud žalobce navrhuje přistoupení dalších subjektů do řízení.
Pro případ nevyhovění uvedené námitce formuluje dovolatel podle jeho názoru dosud neřešenou otázku, zda je důvodem pro zamítnutí návrhu na přistoupení dalšího žalobce skutečnost, že dosavadní žalobce v řízení po podání návrhu na přistoupení nadále tvrdí, že mu od počátku řízení aktivní legitimace náleží. Uvedl, že závěry odvolacího soudu jsou vnitřně rozporné, protože soud nejprve tvrdí, že nebylo jasné, čeho se další žalobce domáhá, a proto je návrh žalobce vadný, aby následně uvedl (v kontextu hodnocení návrhu žalobce jako návrhu na záměnu účastníků), že je zřejmé, že další žalobce se vůči žalované domáhá celého žalobního nároku.
Podle dovolatele je navíc skutečně nepochybné, čeho se další žalobce domáhá, a to zcela stejného plnění jako první žalobce. Jejich nároky jsou totiž podmíněny vyhodnocením otázky aktivní legitimace, která jednomu z nich náleží a druhému nikoli (resp. nemůže náležet oběma). Dovolací soud přitom ve své judikatuře již dovodil, že to, čeho se žalobce domáhá, není nutné formulovat samostatným petitem, nýbrž je třeba přihlížet k obsahu podání navrhujícího žalobce (srov. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2513/2020).
Dovodil-li by dovolací soud, že k odklonu od odkazované judikatury nedošlo, předkládá neřešenou otázku, zda lze návrh na přistoupení dalšího žalobce zamítnout proto, že není jasné, čeho se další žalobce domáhá, když je z průběhu řízení a tvrzení žalobce zřejmé, že se domáhá stejného plnění jako původní žalobce a že aktivní legitimace může náležet jen jednomu z nich. Odvolací soud dále postupoval nesprávně, když usnesení soudu prvního stupně potvrdil na základě jiného právního názoru, než měl soud prvního stupně, aniž by dal žalobci možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit.
Svým postupem se tak odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 2748/18, což rovněž
zakládá přípustnost dovolání, neboť vydal překvapivé rozhodnutí a zasáhl tak do práva dovolatele na spravedlivý proces (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019). Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud respektoval judikaturu dovolacího soudu (i tu žalobcem citovanou) a že žalobce obchází prostřednictvím institutu přistoupení účastníka (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) institut záměny účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.). Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
10. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce, a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sb. rozh. obč., ale i žalobcem odkazované usnesení ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012). To platí i v případě, že je dána pochybnost o aktivní legitimaci žalobce, který přistoupení dalšího žalobce navrhuje. Přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalující přichází v úvahu zejména, bylo-li v průběhu řízení zjištěno, že právo, jehož přiznání se žalobce domáhá, nesvědčí pouze jemu samotnému, ale pouze ve spojení s jinou osobou, jejíž účast na straně žalující je třeba k založení aktivní legitimace ve věci (obdobně je tomu i v případě pasivní legitimace).
Jedná se o případy nerozlučného společenství ve smyslu § 91 o. s. ř., kdy pluralita účastníků je z hmotněprávního hlediska předpokladem úspěchu v řízení, např. jde-li o některé nároky souvisící se společným jměním manželů, spoluvlastníků věci nebo i v případě určení neplatnosti právního úkonu, kdy je nezbytné, aby se řízení účastnili všichni účastníci napadeného právního úkonu – smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007; Jirsa, J., Janek, K., Trebatický, P.
[komentář k § 92] in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79–180 občanského soudního řádu. 2. doplněné a upravené vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 82–83).
14. Jak vyplývá z výše uvedeného, přistoupení dalšího účastníka do řízení je vyloučeno, pokud by tím mělo dojít k obcházení institutu záměny účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.), který je na místě v případě, že účastník (ať již na straně žalující nebo žalované) v době zahájení řízení nebyl ve sporu věcně legitimován. V této souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, vyslovil, že navrhl-li žalobce (s cílem napravit nedostatek věcné pasivní legitimace) připuštění přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce a dal-li přitom najevo, že tak činí proto, že pochybuje o své vlastní aktivní legitimaci, nelze jeho návrhu vyhovět. Právě o takový případ se v posuzované věci jedná, neboť žalobce doplněním žaloby zpochybnil své původní tvrzení o své aktivní legitimaci jako fyzické osoby. Výslovně tvrdil, že přistoupení navrhuje právě z důvodu pochybností, zda je ve věci věcně legitimován on nebo žalobce, jehož přistoupení navrhuje. Tím zcela zpochybnil, že byl od počátku řízení aktivně legitimován, což připuštění přistoupení dalšího žalobce do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. vylučuje.
15. Navíc není splněna ani nezbytná podmínka, že musí být jednoznačné, čeho se nastupující žalobce proti žalovanému domáhá. Původní petit žaloby, kterým se žalované částky domáhá výlučně žalobce AT, totiž nebyl ani po poučení soudem změněn.
16. Dovolatelem odkazovaná judikatura není přiléhavá především proto, že se týká přistoupení na straně žalovaného. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2087/2012 bylo řešeno přistoupení dalšího žalovaného, kde je sporné řízení ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat restriktivně. Dodal, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu. Tyto závěry ale platí pro rozhodnutí o přistoupení dalšího žalovaného do řízení, nikoli však pro přistoupení dalšího žalobce, kde je procesní povinností žalobce, který přistoupení navrhuje, uvést skutková tvrzení i žalobní žádání (petit) přistupujícího žalobce natolik určitým způsobem, aby na základě nich mohla být žaloba projednána, což v posuzované věci (přes poučení soudem) splněno není. Obdobně ve věci sp. zn. 23 Cdo 2513/2020 šlo o přistoupení žalovaného jako ručitele druhé žalované, jehož ručení vzniklo ze zákona. Jde proto o novou žalobu, kterou žalobce jako pán sporu nastupujícího žalovaného tzv. „přižaloval“, přičemž nedostatek petitu žaloby byl po poučení odstraněn. Přiléhavý pak není ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4531/2011, neboť v této věci došlo opakovaně k postoupení již dříve žalovaného nároku na další subjekty podle § 107a o. s. ř., kde se aktivní věcná legitimace účastníka nastupujícího na místo dosavadního žalobce nezjišťuje, a proto není pro následné rozhodnutí o přistoupení rozhodná.
17. Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení procesní otázky přistoupení dalšího žalobce do řízení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání i v odklonu od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2748/18, neboť odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil na základě odlišného právního názoru, aniž by dal žalobci možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021). Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o zjištění z obsahu spisu a rozhodoval o procesní otázce, k níž se dovolatel měl možnost vyjádřit a také tak činil, a proto rozhodnutí pro dovolatele nemůže být překvapivé.
19. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
20. Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu