23 Cdo 2513/2020-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., ve věci žalobkyně T H – S Y S T E M spol. s r. o. se sídlem v Praze 10,
Záběhlice, Strašnická 3165/1b, PSČ 102 00, IČO 64574059, zastoupené Mgr.
Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00,
proti žalovaným 1) QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná
682/14, PSČ 110 05, IČO 27911497, zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem
se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, 2) FQI CAPITAL, a.
s., se sídlem v Praze 1, Josefov, Elišky Krásnohorské 10/2, PSČ 110 00, IČO
04177967, 3) FQI TRUST investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s.,
se sídlem v Praze 1, Josefov, Elišky Krásnohorské 10/2, PSČ 110 00, IČO
04203241, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Konviktská 291/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 12 584 554 Kč s
příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 218/2013, o
dovolání žalované 3) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2020,
č. j. 4 Cmo 329/2019-331, takto:
Dovolání žalované 3) se odmítá.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 16 Cm 218/2013-320, připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na
straně žalovaných, tj. obchodní korporace FQI TRUST investiční fond s proměnným
základním kapitálem, a. s. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně v
průběhu řízení navrhla, aby soud připustil přistoupení uvedené obchodní
korporace jako účastníka řízení na straně žalovaných, a návrhu vyhověl, neboť
byly splněny všechny podmínky § 92 odst. 1 o. s. ř. K odvolání přistoupivšího účastníka řízení Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 4 Cmo 329/2019-331, potvrdil
usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že k přistoupení dalšího
účastníka do řízení může dojít jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení;
rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka řízení nesmí být v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení; při rozhodování o přistoupení účastníka soud neposuzuje
otázku jeho věcné legitimace. K námitkám odvolatelky soud uvedl, že účinky
koncentrace řízení nastávají ve vztahu k novému účastníku řízení až skončením
prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení účastníka a které se ve
věci konalo. Podle odvolacího soudu nebyla rozhodnutím o přistoupení účastníka
porušena ani zásada hospodárnosti řízení, byť žaloba byla čtena již 28. 8. 2018
a byly provedeny některé listinné důkazy. Odvolací soud proto dospěl k závěru,
že byly splněny všechny předpoklady pro přistoupení dalšího účastníka do
řízení, a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 3) včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na řešení dvou otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda lze připustit přistoupení dalšího
účastníka do již probíhajícího řízení dle § 92 odst. 1 o. s. ř., ačkoli návrh
na přistoupení účastníka nebyl spojen s návrhem na změnu žaloby ve smyslu § 95
odst. 1 o. s. ř. a procesní postavení nově přistupujícího účastníka tak není k
okamžiku jeho vstupu do řízení vyjasněno. Podle názoru dovolatelky by měla být
uvedená otázka posouzena tak, že přistoupení dalšího účastníka je možné toliko
v případech, kdy je v návrhu na přistoupení dalšího účastníka specifikováno
budoucí postavení takového účastníka, resp. je návrh na přistoupení účastníka
spojen s návrhem na změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. Druhá otázka dovolatelky spočívala v tom, zda je možné připustit přistoupení
dalšího účastníka řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., resp. změnu žaloby ve
smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř., a to po předchozím provedení koncentrace řízení
podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky nelze po provedení koncentrace
řízení připustit nová tvrzení a nové důkazy (kromě zákonných výjimek) a nelze
činit procesní návrhy podle § 92 odst. 1 o. s. ř. a § 95 odst. 1 o. s. ř.,
pokud takové návrhy předpokládají uvedení nových tvrzení a důkazů. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud v souladu s § 243 o. s. ř.
odložil právní moc a vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu, což
odůvodnila tím, že v řízení jsou nařízena jednání na 25. 8. 2020 a 26. 8. 2020,
čímž je ohrožena na svých právech, neboť pro přistoupivšího účastníka řízení
nastávají účinky koncentrace řízení s prvním jednáním po jeho přistoupení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nejsou naplněny podmínky § 243 o. s. ř. pro odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, neboť
dovolatelce nehrozí závažná újma, ani není ohrožena na svých právech. Žalobkyně
považovala dovolání za prostředek záměrného prodlužování řízení a zdržování
rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru žalobkyně postupovaly soudy v souladu s §
92 odst. 1 o. s. ř., když jejímu návrhu na přistoupení účastníka řízení
vyhověly. Žalobkyně poukázala na to, že ačkoli upravila petit žaloby až na
základě výzvy soudu, nemá tato skutečnost právní význam pro posouzení
podstatných náležitostí návrhu žalobkyně na vstup účastníka do řízení. Žalobkyně dále uvedla, že navrhovatel může měnit svůj návrh na zahájení řízení
kdykoli během řízení se souhlasem soudu, což je projevem dispoziční zásady,
která může být omezena pouze zákonem stanovenými důvody. Z uvedeného důvodu
proto žalobkyně nesouhlasila s námitkou dovolatelky, že návrh na přistoupení
dalšího účastníka, resp. návrh na změnu žaloby, nelze podat po koncentraci
řízení. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované 3)
zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek
formulovaných dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání (viz níže). Dovolatelka formulovala v dovolání dvě otázky procesního práva týkající se
institutu přistoupení účastníka řízení a tvrdila, že jde o otázky v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolací soud se však v minulosti
mnohokrát zabýval otázkami spjatými s přistoupením účastníka řízení podle § 92
odst. 1 o. s. ř.
a ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že přistoupení
dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho
důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení
zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do
řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud k tomu zdůraznil, např. v usneseních ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2087/2012, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013, že sporné řízení je ovládáno
zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce
žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat restriktivně. Z citovaných judikatorních závěrů plyne, že zákon ani judikatura nevyžaduje,
aby s návrhem na přistoupení účastníka řízení byl spojen návrh na změnu žaloby
podle § 95 odst. 1 o. s. ř., jak dovozovala ve své první otázce dovolatelka. Podle ustálené rozhodovací praxe je ovšem třeba, aby z návrhu na přistoupení
účastníka řízení bylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do
řízení přistoupit na straně žalované. V nyní řešeném případě sice žalobkyně
upravila žalobní petit až na výzvu soudu učiněnou poté, co soud prvního stupně
přistoupení účastníka řízení připustil, ovšem již z obsahu jejího návrhu na
přistoupení účastníka řízení na straně žalované ze dne 18. 8. 2017, který v
dalším podáním ze dne 1. 10. 2018 zopakovala, bylo zřejmé, že se žalobkyně
domáhá po subjektu, jehož přistoupení na stranu žalovaných navrhovala,
zaplacení žalované částky z titulu zákonného ručení za dluhy žalované 2)
vzniknuvšího na základě § 257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách
obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu
návrhu na přistoupení účastníka řízení proto bylo zřejmé, čeho se žalobkyně
domáhá po tom, jehož přistoupení na stranu žalovaných navrhovala. K posuzování
žalobního návrhu podle obsahu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018,
sp. zn. 27 Cdo 6025/2017. Soudy se tedy neodchýlily od výše citované ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když připustily přistoupení účastníka
řízení na stranu žalovaných, nyní žalované 3). Ani ohledně druhé otázky, která se týkala toho, zda lze podat návrh na
přistoupení účastníka řízení až po koncentraci řízení, nelze dovolatelce
přisvědčit v její argumentaci, že uvedený návrh je možné podat pouze do
okamžiku, než proběhne koncentrace řízení. Nejedná se o otázku neřešnou, jak
tvrdila dovolatelka, neboť řešení předestřené otázky vyplývá přímo ze zákona,
konkrétně z § 118b odst. 2 o. s. ř., který pamatuje na situace, v nichž je
přistoupení účastníka řízení připuštěno až po koncentraci řízení.
Nad rámec
uvedeného dovolací soud pouze připomíná, že v rozsudku velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, dospěl Nejvyšší
soud k následujícímu závěru: „Od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí
o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména
projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu,
jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení,
jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž
sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o
projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti,
soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co
nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“
Z citované zákonné úpravy (§ 118b odst. 2 o. s. ř.), která předpokládá, že k
přistoupení účastníka může dojít až po koncentraci řízení, ani z citovaného
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu tak nelze dovodit, že by návrh na
přistoupení účastníka řízení mohl žalobce podat jen do okamžiku, než proběhne
koncentrace řízení, jak tvrdila dovolatelka. Ani druhá dovolatelčina otázka tak
nezaloží přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z
dovolatelčiných námitek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší
soud proto dovolání žalované 3) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody
pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.),
není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované 3) na odklad vykonatelnosti a
právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v řízení o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu