27 Cdo 6025/2017-147
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce JUDr. Lukáše Holého, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ
170 00, jako insolvenčního správce dlužnice KTI - provádění staveb, s. r. o.,
identifikační číslo osoby 26373041, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti
žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o určení, že žalovaný ručí za splnění povinností
dlužnice, a o zaplacení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm
114/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
srpna 2017, č. j. 6 Cmo 125/2017-117, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2017, č. j. 6 Cmo 125/2017-117,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j. 49 Cm 114/2015-101
(dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), zastavil řízení (výrok I.) a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 532.932,40 Kč
(výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město 5. srpna 2014 se žalobce, jako
insolvenční správce dlužnice KTI - provádění staveb, s. r. o., identifikační
číslo osoby 26373041 (dále jen „dlužnice“), s odkazem na § 68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích; dále jen „z. o. k.“), domáhal:
a) jednak v článku IX. I. žaloby toho, aby soud „určil“, že žalovaný
ručí za splnění všech povinností dlužnice, a to zejména vůči těmto osobám:
- Artesa, spořitelní družstvo, identifikační číslo osoby 25778722,
- Václav Klaus - STAVOS, s. r. o., identifikační číslo osoby 27960919,
- M. S.,
- M. Č.,
- L. P.,
- V. F.,
- JUDr. Dalimil Mika, LL.M., soudní exekutor, se sídlem v Klatovech, Za
Beránkem 836, PSČ 339 01,
- Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., identifikační číslo osoby
49099451,
- Generali Pojišťovna a. s., identifikační číslo osoby 61859869,
- ČEZ Prodej, a. s., identifikační číslo osoby 27232433,
- PPG Deco Czech a. s., identifikační číslo osoby 26052555,
- Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, identifikační
číslo osoby 47116617,
- innogy Energie, s. r. o. (dříve RWE Energie, s. r. o.), identifikační
číslo osoby 49903209,
- GasNet, s. r. o. (dříve RWE GasNet, s. r. o.), identifikační číslo
osoby 27295567,
- Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, PSČ
305 72 (dále společně jen „věřitelé dlužnice“), a
b) jednak v článku IX. II. žaloby toho, aby soud žalovanému „uložil
splnění všech povinností“ dlužnice vůči věřitelům dlužnice. 2) V článku VIII. žaloby žalobce uvedl konkrétní výše pohledávek jednotlivých
věřitelů, jež byly podle jeho tvrzení zjištěny v insolvenční věci dlužnice
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 33246/2013. 3) Usnesením ze dne 14. dubna 2015, č. j. Ncp 202/2015-28, Vrchní soud v Praze
rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné
krajské soudy (první výrok), a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Krajskému soudu v Plzni (druhý výrok). 4) Žalovaný ve svém vyjádření, datovaném 31. května 2016 (č. l. 37) [dále jen
„stanovisko žalovaného“], mimo jiné uvedl, že „žalobu pod bodem II. je na místě
bez dalšího zamítnout“. Zjevně se totiž nejedná o určovací žalobu, nýbrž o
žalobu na plnění, kterou žalobce s odkazem na § 68 z. o. k. nemůže úspěšně
uplatnit. K tomu žalovaný doplnil, že „v rámci rozhodování o přiznání náhrady
nákladů řízení žalovanému ... výše odměny za jeden úkon právní pomoci činí
62.620 Kč bez DPH.“
5) Soud prvního stupně nařídil ve věci tři jednání, která proběhla 6. května
2016, 4. listopadu 2016 a 10. ledna 2017. 6) Žalobce navrhl výslech paní J. H. (matky žalovaného), která byla většinovou
společnicí dlužnice (dále jen „svědkyně“). 6) Svědkyně byla předvolána na jednání konaná 4.
listopadu 2016 a 10. ledna
2017; v obou případech se z jednání omluvila s odkazem na svůj zdravotní stav. 7) Svým podáním datovaným 28. března 2017 (č. l. 92) žalobce vzal žalobu (v
celém rozsahu) zpět s tím, že na výslechu svědkyně kvůli jejímu zdravotnímu
stavu netrvá, přestože považuje její výpověď za stěžejní. 8) Žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil a požádal, aby mu byla přiznána plná
náhrada nákladů řízení (č. l. 96), které vyčíslil tak, že tarifní hodnota
určovacího nároku, jak jej žalobce uvedl pod článkem IX. I. žaloby, činí 35.000
Kč a tarifní hodnota nároku na plnění, jak jej žalobce uvedl pod článkem IX. II. žaloby, činí 45.737.917,23 Kč. Celkem žalovaný za 7 úkonů právní služby
vyúčtoval 523.932,40 Kč (č. l. 98).
Soud prvního stupně se při rozhodování o náhradě nákladů řízení řídil zásadou,
podle níž zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je
povinen hradit jeho náklady. Jelikož žalobce z procesního hlediska (zpětvzetím
žaloby) zavinil, že muselo být řízení zastaveno, uložil soud žalobci povinnost
zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v žalovaným vyúčtované výši.
K odvolání žalovaného proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2017, č. j. 6 Cmo 125/2017-117 (dále jen
„usnesení odvolacího soudu“), změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 23.716 Kč (první výrok), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení při
zpětvzetí žaloby soud nehodnotí, zda byl návrh uplatněn důvodně, nýbrž jen
procesní hledisko, tedy zda žalovaný po zahájení řízení uspokojil procesní
nárok žalobce. K tomu však v projednávané věci nedošlo, a proto soud prvního
stupně správně uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Výše přiznaných nákladů však podle odvolacího soudu neodpovídá obsahu spisu, z
nějž je „zřejmé, že se jedná o žalobu podle ... § 68 odst. 1 z. o. k.“ Žalobce
se podle mínění odvolacího soudu nedomáhal zaplacení 45.737.917 Kč. Tato částka
je „zmíněna pouze ve stanovisku žalovaného ... s tím, že částka 45.737.917 Kč
je uvedena v protokolu z přezkumného jednání a odpovídá součtu přihlášených a
uznaných pohledávek věřitelů dlužnice.“
Mimo to odvolací soud uvedl, že „v protokolech o jednání před soudem prvního
stupně je rovněž předmět sporu označen jen jako ‚určení ručení jednatele
dlužníka.‘“
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), maje za to, že usnesení odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky výkladu obsahu
žaloby, respektive výkladu předmětu procesního nároku.
Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Brojí přitom proti tomu, že odvolací soud nesprávně (v rozporu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2613/2000)
„stanovil“ předmět řízení, a proto nesprávně určil výši nákladů řízení, které
má žalobce dovolateli nahradit. Trvá na tom, že žalobce v žalobě uplatnil dvojí
procesní nárok, a sice nárok směřující k určení, že dovolatel ručí za splnění
všech povinností dlužnice, a vedle toho také nárok směřující k tomu, aby soud
uložil dovolateli splnění všech povinností dlužnice vůči jejím věřitelům.
Dovolatel dále uvádí, že předmět procesního nároku nelze posuzovat podle toho,
jak je řízení označeno na protokolech o soudním jednání, a dodává, že i z
označení žaloby (jak je uvedeno na jejím rubru) je patrné, že se žalobce
domáhal jak určení, tak zaplacení.
Za nedůvodnou má dovolatel obranu žalobce, podle níž žalobce formuloval petit
nepřesně proto, že nevěděl, jaké má být znění výroku určující ručení podle § 68
z. o. k.; dovolatel zdůrazňuje, že žalobce je osobou „právně vzdělanou a se
zkouškou insolvenčních správců, navíc pak zastoupenou advokátem,“ a proto musí
nést následky tvrzeného pochybení.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na zodpovězení dovolatelem otevřené otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže označené) rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen.
Podle § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. musí návrh kromě obecných náležitostí
obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo
identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky
státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V projednávané věci není sporu o tom, že žalobce vzal žalobu zpět, aniž by byl
dovolatelem uspokojen. Potvrdil-li tedy odvolací soud závěr soudu prvního
stupně, podle něhož je žalobce povinen hradit dovolateli náklady řízení, bylo
(v tomto ohledu) jeho právní posouzení věci správné (srov. § 146 odst. 2 větu
první o. s. ř., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp.
zn. 29 Cdo 170/2015, či usnesení ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo
4155/2015).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a
rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř.
– účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou
navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě
nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by
mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením
formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby
soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly
právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
2) Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze
vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá
formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno,
čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě
přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby
bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
3) Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou
částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně
vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši.
4) Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu
na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ – neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku
poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo
370/2002, ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. září 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze
dne 22. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 25
Cdo 374/2013, ze dne 21. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 17.
září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, či ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 25
Cdo 3607/2015.
Uvedené závěry opakovaně shledal ústavně konformními i Ústavní soud; srov.
například nálezy Ústavního soudu ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS
352/2000, ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, či ze dne 20. dubna 2010,
sp. zn. II. ÚS 2087/08, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. října 2011,
sp. zn. III. ÚS 1834/11, ze dne 2. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14 [v němž
Ústavní soud výslovně uvedl, že „požadavek na vyčíslení (byť orientační)
peněžité částky požadované z titulu konkrétního nároku (…) je běžným a
předvídatelným požadavkem na kvalitu žaloby“], či ze dne 30. června 2015, sp.
zn. I. ÚS 3942/14.
Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo
4722/2008), a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat
nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky –
jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět
procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání.
Uvedl-li odvolací soud v projednávané věci, že žalobce se nedomáhal plnění
(zaplacení určité částky), neboť výše plnění je „zmíněna pouze ve stanovisku
žalovaného,“ odchýlil se při posouzení obsahu procesního nároku od závěrů právě
uvedené judikatury.
Nezohlednil totiž vzájemný (obsahový) vztah článku VIII. a článku IX.II.
žaloby, z nichž jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhal nejen určení, že
dovolatel ručí za splnění všech povinností dlužnice (a to zejména vůči
věřitelům dlužnice), ale i toho, aby soud uložil dovolateli povinnost splnit
závazky dlužnice vůči jejím věřitelům (konkrétní výše žalobou požadovaného
finančního plnění přitom vyplývá z článku VIII. žaloby).
Obstát nemůže ani odkaz odvolacího soudu na to, jak bylo řízení označeno v
protokolech o jednání před soudem prvního stupně. Pro určení předmětu sporného
řízení je totiž (jak správně uvádí dovolatel) rozhodující zásadně to, jak jej
vymezí žalobce v žalobě.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce v projednávané věci uplatnil toliko
určovací nárok (jenž vedl odvolací soud k tomu, že náhradu nákladů řízení
stanovil ve výši 23.716 Kč), tudíž není správný.
Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř. byl žalovaným uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 29. září 2017), se podává z části první, článku
II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu