26 Cdo 4722/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobců: a) Ing. E. S. a b) Ing. P. S., zastoupených JUDr.Klárou
Veselou – Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované
H. H., bytem v Praze 6, Kafkova 346/14, zastoupené Mgr. Liborem Hronkem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, o určení výše nájemného, o
povinnosti hradit nájemné ve stanovené výši a o zaplacení částky 216.360,- Kč s
přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 10 C 293/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. března 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, jímž byl potvrzen výrok pod
bodem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2007, č. j. 10
C 293/2006-45, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit
žalobcům částku
216.360,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008,
č. j. 22 Co 460/2007-83, se ve výroku, kterým byly potvrzeny výroky pod body I.
a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2007, č. j. 10 C
293/2006-45, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná je povinna
platit žalobcům nájemné za specifikovaný byt a sklep ve výši 7.945,- Kč měsíčně
od podání žalobního návrhu do 31. prosince 2006, a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června
2007, č. j. 10 C 293/2006-45, v již uvedené části výroků pod body I. a II. a
ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2007, č. j. 10 C 293/2006-45, zamítl žalobu na určení, že nájemné, které žalovaná,
nájemce bytu č. 11 ve 4. podlaží domu č. p. 346, zapsaného na LV 2274 v
katastrálním území D., o velikosti 51,30 m2 a sklepa o velikosti 3 m2 (dále
„předmětný byt“ resp. „byt“ a předmětný dům“, resp. „dům“), je povinna platit
žalobcům za nájem uvedeného bytu a sklepa započteného jednou polovinou, činí od
právní moci tohoto rozsudku 7.945,- Kč měsíčně, tedy částku odpovídající 150,46
Kč/m2 měsíčně, a že nájemné je splatné vždy do 15. dne měsíce, za který je
nájem hrazen (výrok pod bodem I.), na uložení povinnosti žalované hradit
nájemné v uvedené výši ode dne podání tohoto žalobního návrhu k soudu do doby,
než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 150,46 Kč/m2 měsíčně
(výrok pod bodem II.) a aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům částku
216.360,- Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, a to ve výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních
bodů, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok pod bodem IV.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 6. 3. 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích ve věci samé pod body I., II. a III. potvrdil, změnil ve výroku pod
bodem IV. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dovodily, že právo osobního užívání bytu, které žalované
svědčilo ke dni 31. 12. 1991, se podle § 871 občanského zákoníku ve znění
novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) transformovalo na
právo nájmu bytu. Dne 24. 7. 1995 byl nájemní poměr žalované stvrzen
písemnou nájemní smlouvou uzavřenou s právní předchůdkyní žalobců, ve které
bylo ujednáno, že nájemné bude placeno v souladu s cenovými předpisy vyhl. č. 176/1993 Sb. ve znění vyhl. č. 30/1995 Sb. Žalobci nabyli dům do společného
jmění manželů v roce 2000. Žalovaná jim platila regulované nájemné 1.800,- Kč
měsíčně (podle evidenčního listu z 27. 11. 2000) a podle sdělení o změně
nájemného z 18. 2. 2003 nájemné 1.935,- Kč měsíčně, přičemž žalobci její platby
přijímali. Dne 26. 6. 2006 jí žalobci doručili „Návrh na uzavření dohody o
deregulované výši nájemného“ z 23. 6. 2006, kterým jí vyzvali k uzavření nové
nájemní smlouvy na dobu pěti let s nájemným 4.224,- Kč měsíčně a každoročním
nárůstem o 10% až do výše tržního nájemného 7.854,- Kč měsíčně, popřípadě
„uzavření dohody proporcionální k výši důchodu“. Na jejich návrh žalovaná
nereagovala. K 1. 1. 2007 žalobci zvýšili žalované nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále zákon č. 107/20006 Sb.), na částku
2.593,- Kč, včetně záloh na služby celkem 3.018,- Kč měsíčně, kterou žalovaná
hradí. Dopisem z 23. 8.
2006 ji vyzvali k úhradě dlužného nájemného za poslední
tři roky představující rozdíl mezi tržním nájemným a regulovaným nájemným
(žalovanou zaplaceným) ve výši 213.084,- Kč, což odmítla. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že Ústavní soud
sice zrušil předpisy regulující nájemné, žalobci se však mohli domáhat zvýšení
nájemného soudem pouze do budoucna, od právní moci rozsudku, a to pouze do doby
účinnosti zákona o zvýšení regulovaného nájemného (odkaz na nálezy Ústavního
soudu
z 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05). Žaloba byla podána 25. 10. 2006 a právní moc rozsudku soudu prvního stupně
nemohla nastat
dříve než 1. 1. 2007, kdy zákon č. 107/2006 Sb. nabyl účinnosti. Žalobci
nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem (odvolací soud
považoval návrh na uložení povinnosti žalované platit nájemné za návrh na
určení jeho výše). Rovněž návrh
na zaplacení částky 216.360,- Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované
nebo dlužné nájemné za tři roky před podáním žaloby (od 24. 10. 2003 do 24. 10. 2006), považovaly za nedůvodný. Dohodu o zvýšení nájemného účastníci neuzavřeli
a žalobci nemohli nájemné zvýšit ani jednostranným právním úkonem, k tomu byly
oprávněné pouze obecné soudy (např. nález Ústavního soudu z 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06). Absence právní úpravy regulace nájemného neumožňovala ani
aplikaci § 671 odst. 1 obč. zák.,
který je obecným ustanovením a nelze jej použít na zvláštní úpravu nájmu bytu. Žalovaná se proto na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila ani jí nevznikl dluh
na nájemném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítají, že na období od 21. 3. 2003 do
31. 12. 2006, kdy nebyl účinný žádný předpis určující výši nájemného ve smyslu
§ 696 odst. 1 obč. zák., je nutné přiměřeně aplikovat obecný předpis –
ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. Nesprávný je výklad nálezu Ústavního soudu z
6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, podle kterého jsou obecné soudy oprávněny
rozhodnout o výši nájemného pouze do budoucna, naopak z judikatury Ústavního
soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že jsou povinny rozhodnout o výši nájemného i
zpětně. Účinnost zákona č. 107/2006 Sb. neměla žádný vliv na právo
pronajímatelů žádat obecné soudy o určení nájemného a zaplacení ušlého
nájemného za dobu minulou. Žalobcům nemůže být kladeno k tíži, že o jejich
návrhu bylo rozhodnuto až v březnu 2008. Ze žádného nálezu Ústavního soudu
nevyplývá, že zvýšení nájemného lze časově omezit a nájemné a jeho výše se
musí posuzovat k datu podání žaloby. V nájemní smlouvě chybí ujednání o výši
nájemného, žalované proto vznikl majetkový prospěch na úkor žalobců, neboť za
ni bylo plněno, co měla po právu plnit sama. Zákon č. 107/2006 Sb. přitom
nestanoví způsob určení výše nájemného, pouze způsob zvyšování. Nezbavuje tak
obecné soudy povinnosti rozhodnout o nájemném, které minimálně pokryje náklady
pronajímatelů a umožní jim přiměřený spravedlivý zisk. Žalovaná je primárně
povinným subjektem k náhradě škody vzniklé žalobcům regulací nájemného. K tíži
žalobců nemůže jít ani skutečnost, že Ústavní soud neuvedl, jakým způsobem se
pronajímatelé mají domáhat svého práva. Žaloba na bezdůvodné obohacení je
možným způsobem kvalifikace jejich právního nároku. Vlastnické právo je
základním lidským právem, silnějším než právo na bydlení, a není přípustné, aby
žalobci byli diskriminováni oproti vlastníkům bytů s tržním nájemným. Za
nesprávné považují žalobci i rozhodnutí o nákladech řízení, které neměly být
přiznány žádnému z účastníků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, odkázala
na sdělení Ústavního soudu č. 136/2009 Sb. a navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o
něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět
„o. s. ř.”. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve
zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
není dovolání přípustné proto, že rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen za předpokladu,
že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Rozsudkem odvolacího soudu, byl mimo jiné potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně pod bodem III., jímž zamítl žalobu (podanou dne 25. 10. 2006), kterou
se žalobci na žalované domáhali zaplacení částky 216.360,- Kč s příslušenstvím
jako rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející
tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jejich názoru mělo být zaplaceno. Tvrdili, že v tomto případě nejde o žalobu, kterou se domáhají zvýšeného
nájemného za dobu minulou,
ale že jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím,
že za užívání bytu jim platila toliko regulované nájemné. V uvedených
souvislostech však nelze přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi
nájemným skutečně zaplaceným žalovanou v určené době (1.935,- Kč měsíčně) a
zvýšeným nájemným (v částce 7.945,- Kč měsíčně), které měla podle představy
žalobců v určené době platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatelé domáhají
žalobou o zaplacení částky 216.360,- Kč s příslušenstvím zvýšení nájemného z
předmětného bytu za dobu předcházejících 36 měsíců před podáním žaloby z částky
1.935,- Kč měsíčně na částku 7.945,- Kč měsíčně. Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k
dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní
právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli
zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z
30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006,
sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006,
a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008,
sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento
postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od
1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS
7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.
Navíc plénum
Ústavního soudu České republiky přijalo
pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené
omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní
regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se
plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS
3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení
nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období
před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s
konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat
nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3
odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České
republiky
z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo
1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008). Požadavek žalobců na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným
a tzv. obvyklým nájemným za dobu od 24. října 2003 do 24. října 2006 směřuje do
doby před podáním žaloby. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 216.360,- Kč, s odůvodněním,
že žalovaná jako nájemce bytu byla v uvedené době povinna zaplatit žalobcům
jako pronajímatelům za užívaní bytu jen regulované (účastníky sjednané)
nájemné a na nájemném nemá žádný dluh, tudíž splnila závazek ze smlouvy
uzavřené se žalobci a užíváním bytu se tak nemohla na úkor žalobců bezdůvodně
obohatit. Jeho právní názor tak odpovídá citované judikatuře dovolacího soudu,
vycházející z nálezů Ústavního soudu. Dovolání proti tomuto výroku tak není
podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé dále zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že o
určení povinnosti nájemce platit zvýšené nájemné mohl soud rozhodnout pouze do
budoucna, od právní moci rozsudku, to však jen do 31. 12. 2006, neboť postup
při zvýšení nájemného upravuje od 1. 1. 2007 zákon č. 107/2006 Sb. Dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. o zamítnutí žaloby na určení
povinnosti platit zvýšené nájemné je tak pro rozpor s judikaturou dovolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Jejich existence
nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. V řízení však došlo k jiné vadě řízení. Soudy obou stupňů neposoudily
správně procesní úkon – žalobu podle jejího obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř.
Podle názoru odvolacího soudu žalobou uplatnili žalobci jen dva nároky. Již uvedené zaplacení částky 216.360,- Kč a dále se domáhali určení, že
žalovaná je povinna platit jim zvýšené nájemné 7.945,- Kč měsíčně ode dne
podání žaloby (tj. od 25. 10. 2006) – to znamená rozhodnutí soudu, kterým bude
nově založena povinnost žalované platit jim zvýšené nájemné. Uvedli sice
zároveň, že požadují, aby povinnost žalované platit zvýšené nájemné 7. 945,- Kč
byla určena od právní moci rozsudku. Ze žaloby (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však
nevyplývá, že by snad od právní moci rozsudku požadovali ještě další částku
7.945,- Kč měsíčně. Neobstojí ani výklad odvolacího soudu, že žalobci
navrhovali jednak určení zvýšení nájemného od podání žaloby a dále uložení
povinnosti platit zvýšené nájemné od právní moci rozsudku. Je tak zřejmé, že
jen nepřesně formulovali žalobní petit, kterým se domáhají určení, že žalovaná
je povinna platit jimi zvýšené nájemné od 25. 10. 2006. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku
z 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007, že rozhodnutí soudu, kterým vyhoví
žalobě
na určení povinnosti žalovaného nájemce platit (zvýšené) nájemné z bytu v
žalované částce, je nepochybně rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do
hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že mění jejich
subjektivní práva a povinnosti. Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaný
nájemce povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnil. Nejde tak o žalobu na
určení ve smyslu
§ 80 písm. c) o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní
zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle § 80 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu České republiky a právním
názorům obsaženým ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu České
republiky, vycházejícím ze zmíněné judikatury, neobstojí právní názor
odvolacího soudu, že má-li být rozhodnuto o zvýšení nájemného konstitutivním
rozhodnutím soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od jeho
právní moci; naopak obecný soud je – vzhledem k již ustálenému právnímu názoru
– oprávněn (konstitutivním rozhodnutím /pro futuro/) zvýšit (stanovit) nájemné
z bytu za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný ve výroku,
kterým byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a II.,
jimiž byla zamítnuta žaloba o určení povinnosti žalované platit zvýšené nájemné
z předmětného bytu 7.854,- Kč měsíčně, za dobu od podání žaloby (25. 10. 2006) do 31. 12. 2006. Nejvyšší soud proto zrušil část výroku rozsudku
odvolacího soudu včetně výroku o nákladech odvolacího řízení (§ 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. a odst. 6 o.s.ř.). Protože zmíněné důvody platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, byla zrušena i část výroku rozsudku soudu
prvního stupně pod body I. a II. včetně výroku o nákladech řízení a věc byla
vrácena soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Naproti tomu správný je výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního potvrzen ve výrocích I. a II. ohledně zamítnutí žaloby na
určení, že žalovaná je povinna platit žalobcům zvýšené nájemné od 1. 1. 2007. Na věcnou správnost rozhodnutí, která vyplývá rovněž z již citované
judikatury, nemá vliv, že odvolací soud vycházel z toho, že jde o žalobu
určovací a nikoli o žalobu na plnění. V této části bylo proto dovolání
zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu