26 Cdo 5408/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. M. T.,
zastoupené advokátkou, o určení výše nájemného a o zaplacení částky 187.272,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C
241/2006, o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
18. dubna 2007, č. j. 5 C 241/2006-31, a Městského soudu v Praze ze dne 23.
listopadu 2007, č. j. 18 Co 315/2007-56, ve znění opravného usnesení ze dne 3.
března 2008, č. j. 18 Co 315/2007-65, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne ze dne
18. dubna 2007, č. j. 5 C 241/2006-31, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2007,
č. j. 18 Co 315/2007-56, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2008, č.
j. 18 Co 315/2007-65, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 241/2006-31, v zamítavých výrocích o určení
nájemného od 1. ledna 2007 a o zaplacení částky 187.272,- Kč s příslušenstvím,
se odmítá.
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 /soudu
prvního stupně/ dne 23. listopadu 2006), aby žalované byla uložena povinnost
platit mu nájemné z „bytu č. 12, v pátém nadzemním podlaží domu č. p. 319, S.
4, zapsaného na LV č. 1074, v katastrálním území B. o velikosti 72,10 m2“ (dále
jen „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“ resp. „dům“), ve výši 100,-
Kč/m2 měsíčně, tedy částku 7.210,- Kč měsíčně splatnou vždy do patnáctého dne
měsíce, za který je nájemné placeno, a to ode dne podání žaloby do doby, než
výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč/m2 měsíčně.
Dále se domáhal, aby jí byla uložena povinnost zaplatit mu částku 187.272,- Kč
s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení. Žalobu
odůvodnil tvrzením, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) mu (jako
vlastníkovi domu a pronajímateli bytu) zaplatila v období předchozích tří let
na regulovaném nájemném z předmětného bytu částku 72.288,- Kč (tj. 2.008,- Kč
měsíčně), že běžné tržní nájemné z bytu (zde o rozloze 72,10 m2) činí 7.210,-
Kč měsíčně a že rozdíl mezi tím, co bylo na nájemném za období posledních tří
let skutečně zaplaceno, a tím, co za tuto dobu mělo být zaplaceno (tj.
259.560,- Kč), činí žalovanou částku 187.272,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 241/2006-31,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.
listopadu 2007, č. j. 18 Co 315/2007-56, ve znění opravného usnesení ze dne 3.
března 2008, č. j. 18 Co 315/2007-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o určení výše nájemného za dobu od 23. listopadu 2006 do 31. prosince
2006 a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v daném
případě nelze použít ustanovení § 671 obč. zák. a vycházet z obvyklého
nájemného v době uzavření nájemní smlouvy, neboť v nájemní smlouvě uzavřené s
žalobcem se žalovaná nezavázala platit nájemné obvyklé v době jejího uzavření.
Dále rovněž dovodil, že nedošlo-li mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu k
dohodě o zvýšení nájemného, byly obecné soudy i přes absenci předvídané právní
úpravy v době od 18. prosince 2002 do 31. března 2006 povinny rozhodnout o výši
nájemného, že při tomto rozhodování soud dotvářel objektivní právo do budoucna,
avšak nikoli zpětně, a že od 1. ledna 2007 může pronajímatel podle pravidel
stanovených v zákoně č. 107/2006 Sb. nájemné z bytu jednostranně zvyšovat. V
projednávané věci se uvedené názory prosadí tak, že soud je povinen rozhodnout
o zvýšení nájemného z předmětného bytu za dobu od 23. listopadu 2006 do 31.
prosince 2006; za dobu před podáním žaloby a stejně tak za dobu od 1. ledna
2007 nemůže soud o zvyšování nájemného z bytu rozhodovat.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že
„obecné soudy mají povinnost vyhovět pronajímatelům co do žalob na plnění za
dobu minulou a zároveň s použitím arg. ad minori ad maius mají povinnost určit
výši nájemného do budoucna i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.“ Měl za to, že
„obecné soudy nesprávně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
489/05“. V případě plnění za dobu minulou se podle jeho názoru jedná „o nárok
na plnění z titulu nedoplatku na nájemném z bytu, event. z titulu bezdůvodného
obohacení na stejném základě“. Zdůraznil, že „v období od 21.3.2003 do
31.12.2006 (což zahrnuje období, za které je v této věci uplatněn nárok) tu
žádný zvláštní právní předpis k provedení ust. § 696 odst. 1 (2) obč. zák. nebyl“, a proto „bylo nutné aplikovat přiměřeně obecné ustanovení o nájmech §
671 odst. 1 obč. zák.“, tedy že „nájemce byl povinen platit nájemné podle
smlouvy, jinak nájemné obvyklé“. Soudy podle něj pochybily, pokud „neprovedly
ke zjištění obvyklého nájemného žádné důkazy“. Z rozhodovací praxe Ústavního
soudu dovolatel usoudil, že „účinnost zákona č. 107/2006 Sb. nemá žádný vliv na
možnost pronajímatelů obracet se na soudy s žádostmi o určení výše
spravedlivého nájemného a zaplacení ušlého nájemného za dobu minulou“. Dodal,
že „Ústavní soud v žádném svém nálezu nestanovil, že soudem určené nájemné je
časově omezené“ a že „výše nájemného a existence nároku na jeho určení se musí
posuzovat k datu podání žaloby, nikoliv k datu rozhodnutí soudu“. Dále uvedl,
že soud „vůbec neposuzoval věc z hlediska bezdůvodného obohacení ani z hlediska
plnění z titulu nájemní smlouvy“. Z důvodů v dovolání rozvedených měl za to, že
v daném případě „byly naplněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení“ na
straně žalované, neboť „získala majetkový prospěch na jeho úkor, když za ni
bylo plněno, co po právu měla plnit sama“. Rovněž namítl, že „smyslem nálezů
Ústavního soudu bylo nediskriminovat pronajímatele s regulovanými nájemníky“ a
že „soudy se tímto kritériem vůbec nezabývaly“. Měl za to, že „nemůže být
diskriminován oproti vlastníkům bytů s tržním nájemným tím, že by byl nucen
proti své vůli plnit funkci sociální ochrany nájemníků, kterou má poskytovat
stát“, a že „nebylo stanoveno žádné kritérium určování sociální potřebnosti
nájemců“. Vyjádřil přesvědčení, že „zákon č. 107/2006 Sb. nestanoví způsob
určení nájemného, ale stanoví pouze způsob zvyšování již existující fakticky
placené výše nájemného … není pravdou, že v současné době již existuje právní
úprava, která umožňuje určit výši nájemného … účinnost tohoto zákona soud
nezbavuje povinnosti rozhodnout v souladu s nálezy Ústavního soudu, neboť by se
jednalo o denegatio iustitie“.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 23. listopadu 2007,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 241/2006-31, který byl rovněž dovoláním
napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně; ostatně žalovaný to ve svém podání ani nezpochybnil.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání
(žalovaný uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně
rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997,
sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o
dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. dubna 2007, č.
j. 5 C 241/2006-31, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c
odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený v napadeném výroku rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací
soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o
zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se
otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je
proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.;
není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze vytýkat neprávnost skutkových zjištění.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použil
dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož
prostřednictvím namítl, že soudy neprovedly ke zjištění obvyklého nájemného
žádné důkazy). Opomněl však, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i
kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo
1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15.
srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v projednávané
věci se dovolatel domáhal (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23.
listopadu 2006) mimo jiné zaplacení částky 187.272,- Kč s příslušenstvím jako
rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející tři
roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jeho názoru mělo být zaplaceno. Podle
dovolatele v tomto případě nešlo o žalobu na zvýšení nájemného. V uvedených
souvislostech však nelze přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi
nájemným skutečně placeným v žalované době (v částce 2.008,- Kč měsíčně) a
nájemným (v částce 7.210,- Kč měsíčně), které měla žalovaná podle představy
dovolatele v žalované době platit. V řízení o zaplacení částky 187.272,- Kč s
příslušenstvím se tedy dovolatel ve skutečnosti domáhal zvýšení nájemného z
předmětného bytu za dobu předcházejících 36 měsíců z částky 2.008,- Kč měsíčně
na částku 7.210,- Kč měsíčně; současně se domáhal rovněž zvýšení nájemného z
bytu za dobu od 23. listopadu 2006.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním názoru, že
pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu za dobu před
podáním žaloby a ani za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj.
právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu
pronajímatelem. Dovolatel – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost tohoto právního názoru zpochybnil.
Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové
rozhodnutí jít nemůže.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k
dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní
právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli
zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z
30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27.
dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn.
26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně
konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní
vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního
soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut
návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části
první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky
přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za
nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech
protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního
soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp.
zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné
dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od
podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby
zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky;
zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto
data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č.
107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.
července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě
č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu