26 Cdo 1366/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců a/ Ing. Z. B. a b/ Ing. A. B., zastoupených advokátkou,
proti žalované J. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky
176.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
8 C 184/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. října 2007, č. j. 51 Co 284/2007-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 9.642,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku
176.868,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení.
Žalobu (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /soudu prvního stupně/ dne 19.
června 2006) odůvodnili tvrzením, že žalovaná (nájemkyně „bytu č. 5b, ve druhém
podlaží domu čp. 887 v P. 8, N. 31“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“)
jim (jako spoluvlastníkům „domu č. p. 887 v P. 8, katastrální území L.“ a
pronajímatelům předmětného bytu) platila v období předchozích 36 měsíců
regulované nájemné z bytu v částce 1.381,- Kč měsíčně, že podle znaleckého
posudku činí běžné nájemné z bytu 6.294,- Kč měsíčně a že rozdíl mezi tím, co
bylo na nájemném skutečně zaplaceno, a tím, co mělo být zaplaceno, činí za
období posledních tří let žalovanou částku 176.868,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 8 C 184/2006-124,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že předmětný byt žalovaná
užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 22. listopadu 1994, že od 1. července
2002 byla měsíční úhrada za užívání bytu představována částkou 1.976,- Kč, z
čehož nájemné činilo 1.381,- Kč, a že účastníci se dohodli na ukončení
nájemního vztahu k bytu ke dni 30. září 2006. Dále zjistil, že žalobkyně b/
uzavřela v letech 2003 – 2005 nájemní smlouvy k jiným bytům nacházejícím se v
předmětném domě, přičemž měsíční nájemné z bytů o stejné podlahové ploše jakou
měl předmětný byt bylo v těchto smlouvách sjednáváno v rozmezí od 4.000,- Kč do
6.500,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil,
že na základě nájemní smlouvy ze dne 22. listopadu 1994 svědčilo žalované v
době do 30. září 2006 právo nájmu předmětného bytu. Poté – s odkazem na
judikaturu Ústavního soudu České republiky (zejména na nález Ústavního soudu ze
dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05) – shledal, že je sice na obecných
soudech, aby i přes absenci předvídané konkrétní právní úpravy rozhodly o
zvýšení nájemného z bytu (v závislosti na místních podmínkách tak, aby
nedocházelo k diskriminaci), avšak konstitutivním rozhodnutím /pro futuro/,
jímž lze nájemné z bytu stanovit (zvýšit) pouze do budoucna, tj. od právní moci
rozsudku. Uzavřel, že pokud v daném případě žalobci požadovali zvýšení
nájemného zpětně za dobu předcházejících 36 měsíců, nelze žalobě vyhovět.
Dodal, že – z důvodů v rozsudku popsaných – nebyly splněny předpoklady ani k
uložení povinnosti vydat v žalovaném rozsahu bezdůvodné obohacení podle § 451 a
§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.
října 2007, č. j. 51 Co 284/2007-164, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po opakování dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených
důkazů mimo jiné za prokázáno, že žalovaná byla původní spoluvlastnicí
předmětného domu se ¾ podílem, že dům prodala (spolu s další
spoluvlastnicí F. K.) žalobci a/ za cenu nižší (1.000.000,- Kč) než byla
stanovena znaleckým posudkem (cca 1.500.000,- Kč) a že následně žalobce a/
uzavřel s žalovanou dne 22. listopadu 1994 nájemní smlouvu, v níž bylo vedle
dalších náležitostí dohodnuto i měsíční nájemné. Na tomto skutkovém základě
dovodil, že byla-li smlouva o nájmu předmětného bytu uzavřena v roce 1994 jako
nová nájemní smlouva, nebyli účastníci při jejím sjednávání vázáni tzv.
regulací nájemného, která se vztahovala toliko na nájemní smlouvy (resp. dříve
dohody o užívání bytu) uzavřené před rokem 1989; z toho vyplývá, že v rámci
tehdy existující smluvní volnosti si účastníci smlouvy o nájmu bytu mohli
nájemné dohodnout – sjednané nájemné z bytu bylo tedy výsledkem jejich smluvní
volnosti. Dodal, že nálezy Ústavního soudu, o které žalobci opírali důvodnost
žaloby, se vztahují na tzv. regulované nájemné, které nemohlo být jednostranně
zvyšováno na tržní hodnotu právě kvůli předpisům upravujícím regulaci
nájemného, jež byly následně Ústavním soudem zrušeny; uvedené nálezy se však
nevztahují na nájemní smlouvy, u nichž ohledně výše nájemného existovala
smluvní volnost mezi účastníky. Z tohoto důvodu pokládal za irelevantní
námitku, že dohodnuté nájemné nemohli žalobci zvyšovat jednostranným úkonem nad
rámec „regulační vyhlášky“; při smluvní volnosti totiž nic nebránilo tomu, aby
si účastníci dohodli tzv. inflační doložku ohledně zvyšování nájemného.
Uzavřel, že pokud tak neučinili, nelze z ničeho dovodit, že žalovaná se na úkor
žalobců bezdůvodně obohatila tím, že platila nižší nájemné než jiní nájemci
bytů v předmětném domě. S přihlédnutím ke zjištění, že ve srovnání s cenou
stanovenou znaleckým posudkem byl předmětný dům prodán za cenu přibližně o
500.000,- Kč nižší, a s poukazem na princip smluvní volnosti odvolací soud
usoudil, že výše dohodnutého nájemného z bytu neodporovala ani dobrým mravům (§
3 odst. 1 obč. zák.). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítli nesprávnost
názoru, že účastníci si mohli volně dohodnout možnost zvyšování nájemného. V
této souvislosti uvedli, že „smlouva
o prodeji předmětné nemovitosti … byla uzavřena již dne 22. 11. 1992“, že
„nájemní smlouva … byla podepsána až v roce 1994, tedy žalovaná v bytě bydlela
více jak 2 roky protiprávně a nechtěla byt dobrovolně opustit …“. V bytě tedy
žalovaná bydlela „nelegálně“ ještě za doby účinnosti vyhlášky č. 60/1964 Sb.,
na jinou než „regulovanou“ smlouvu nechtěla přistoupit, diktovala si podmínky
nájemní smlouvy,
a proto žalobce a/ jako pronajímatel „byl tak nucen v nájemní smlouvě odkázat
na cenové předpisy (vyhl. č. 173/1993 Sb.), jinak by žalovaná žádnou nájemní
smlouvu nikdy nepodepsala a v bytě by žila dál protiprávně“. Dodali, že žalobce
a/ z těchto důvodů přistoupil na nájemné „v regulované výši podle stávajících
(posléze protiústavních) předpisů, přičemž s ohledem na jejich obsah a na
občanský zákoník předpokládal možnost zvyšování nájemného, se kterou byla
žalovaná srozuměna“.
S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 poznamenali, že
žalovaná využila skutečnosti, že stát neumožnil svou nečinností jednostranné
zvyšování nájemného, a že proto se mohou se svým požadavkem obrátit „proti
žalované jako nájemkyni“, která se navíc po celou dobu trvání nájemního vztahu
chovala jako „regulovaná nájemkyně“. Dále namítli, že ustanovení § 696 obč.
zák. a stejně tak zákon č. 107/2006 Sb. „nečiní rozdíl mezi regulovaným a
deregulovaným nájmem a vztahuje se na jejich nájemní vztah bez dalšího nutného
smluvního ujednání (které účastníci učinili)“. Zdůraznili, že judikatura
Ústavního soudu o protiprávnosti regulace nájemného je proto použitelná i na
jejich případ, neboť „neprovedení ust. § 696 obč. zák.“ je protiústavní „jak
vůči pronajímatelům regulovaných bytů, tak i pronajímatelům deregulovaných
bytů“. Vadu řízení spatřovali v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé
rozhodnutí. V tomto směru poukázali na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
III. ÚS 139/98, II. ÚS 523/02, I. ÚS 220/04 a I. ÚS 287/05, podle kterých „je
porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny), jestliže odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, ale
učiní tak z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým
… změna právního náhledu odvolacího soudu je podle názoru Ústavního soudu
důvodem kasačního rozhodnutí soudu“. Uvedli, že v posuzovaném případě je
odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem a tudíž jim ani
neumožnil se k němu vyjádřit a případně předložit nové důkazy, což vedlo k tzv.
překvapivému rozhodnutí. Měli za to, že byli zkráceni na svých právech, protože
se nemohli vyjádřit k obsahu nájemní smlouvy ani k okolnostem jejího uzavření,
o kterých soud prvního stupně neprovedl důkazy. Podle jejich názoru bylo přitom
možno předpokládat, že v případě objasnění citovaných okolností by odvolací
soud věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně. Rovněž
poukázali na rozhodovací praxi obecných soudů, která je rozporná s nálezy
Ústavního soudu, a také na rozdílnou rozhodovací praxi jednotlivých senátů
(soudců) soudů nižších stupňů. Shrnuli, že ve věci jde o řešení zásadních
právních otázek, tj. především otázky „rozsahu použití ust. § 696 občanského
zákoníku, jak na tzv. regulované tak i na tzv. deregulované nájmy“, a dále také
otázky, „zda je možné domáhat se vydání bezdůvodného obohacení na straně
nájemce v případě neprovedení zákona a nemožnosti nájemné jednostranně zvýšit“.
Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 15. ledna 2008 dovolatelé navrhli doplnění dokazování
ohledně způsobu uzavření nájemní smlouvy, a to návrhem nájemní smlouvy, který
jim v roce 1994 předložila žalovaná. Uvedli, že po změně právního názoru
odvolacího soudu nemohli citovaný důkazní návrh uplatnit. Měli za to, že je z
něj patrné, že si žalovaná kladla nepřiměřené požadavky a byla ochotna platit
toliko regulované nájemné. K uvedenému podání rovněž připojili dopis žalované
ze dne
26. října 1999, který se týká uzavírání nové nájemní smlouvy v reakci na
nemožnost zvyšovat nájemné. V doplňcích dovolání z 30. ledna 2008 a z 29. února
2008 dovolatelé poukazovali na rozhodnutí soudů nižší instance, které se podle
nich přiklání k jejich názoru a k nálezům Ústavního soudu. Podáním ze dne 6.
února 2008 dovolání doplnili
o názory vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 70/96 a I. ÚS
77/97, podle nichž „právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního
soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je obecně závazný, tj.
závazný pro řešení typově shodných případů“. Konečně v podání ze dne 23. ledna
2009 upozornili na nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2008, sp. zn. III.
ÚS 3158/2007, z něhož dovozovali, že „domáhat se zaplacení nájemného lze i
zpětně“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela tvrzení žalobců, že to byla ona, kdo
diktoval podmínky uzavření nájemní smlouvy z roku 1994. Uvedla, že žalobce a/
nemusel nájemní smlouvu podepisovat a zcela legálně se mohl dožadovat vyklizení
předmětného bytu, protože bez uzavřené nájemní smlouvy by v něm bydlela bez
právního důvodu. K námitce dovolatelů, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé
rozhodnutí a že se v jeho důsledku nemohli vyjádřit k okolnostem uzavření
nájemní smlouvy ani k jejímu obsahu, poznamenala, že žalující strana měla
možnost v tomto směru navrhnout důkazy, to však neučinila, ač byli účastníci
řádně poučeni podle § 119a o.s.ř. Zdůraznila, že dovolání nelze považovat za
přípustné, neboť otázky v dovolání nastolené byly již vyřešeny v rozhodnutích
Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a sp. zn. 26 Cdo 1598/2006. Navrhla, aby
dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. října 2007, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Již na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu
trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí
odvolacího soudu napadají (§ 242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud
přihlížet
k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání ze dne 15. ledna 2008, který
byl předán k poštovní přepravě až dne 1. února 2008, tj. po uplynutí lhůty k
dovolání.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat neprávnost
skutkových zjištění.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v projednávané
věci se dovolatelé domáhali (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19.
června 2006) zaplacení částky 176.868,- Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi
tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející tři roky skutečně
zaplaceno, a tím, co podle jejich názoru mělo být zaplaceno. Dovolatelé
tvrdili, že v tomto případě nešlo
o žalobu na zvýšení nájemného. V uvedených souvislostech však nelze
přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi nájemným skutečně placeným v
žalované době
(v částce 1.381,- Kč měsíčně) a zvýšeným nájemným (v částce 6.294,- Kč
měsíčně), které měla žalovaná podle představy dovolatelů v žalované době
platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatelé domáhali v řízení o zaplacení částky
176.868,- Kč s příslušenstvím zvýšení nájemného z předmětného bytu za dobu
předcházejících 36 měsíců z částky 1.381,- Kč měsíčně na částku 6.294,- Kč
měsíčně.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k
dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní
právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli
zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z
30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn.
26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze
dne
29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 –
dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní
úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá
dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp.
zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum
Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28.
dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl.
11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném
stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v
nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn.
III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o
zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za
období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí
s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat
nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3
odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.
K vadě podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., kterou dovolatelé rovněž
uplatnili, lze uvést následující. Dovolatelé přehlédli, že k jiným vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo
181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12.
dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS
1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že i kdyby byl vytýkaný postup odvolacího
soudu procesně vadný, nemohlo by jít – s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na
jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí ohledně zvyšování nájemného z bytu
soudem –
o vadu, která mohla mít v daném případě za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky
v částce 9.342,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 3 odst. 2
věty před středníkem a § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst.
2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu