26 Cdo 1819/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. J.
N. a 2/ Mgr. H. Z., zastoupeným advokátkou, o určení výše nájemného z bytu a o
zaplacení částky 314.892,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 120/2007, o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 120/2007-35, a Městského
soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 64 Co 301/2008-61, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
28. listopadu 2007, č. j. 5 C 120/2007-35, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008,
č. j. 64 Co 301/2008-61, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.184,- Kč k rukám advokátky do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „žalovaní – uživatelé bytu č. 19
v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 386 na adrese M. 386/1 zapsaného na LV 1074 v
katastrálním území B. o velikosti 142,95 m2“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) jsou povinni hradit nájemné z bytu
v částce odpovídající 100,- Kč/m2 měsíčně, tedy částku 14.295,- Kč měsíčně vždy
do každého patnáctého dne v měsíci, za který je nájemné hrazeno, a to od podání
žaloby do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky
100,- Kč/m2 měsíčně; současně se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili částku
314.892,- Kč s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby ve výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro
první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. listopadu
2007, č. j. 5 C 120/2007-35, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.
listopadu 2008, č. j. 64 Co 301/2008-61, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil ho v nákladovém výroku tak, že
výše nákladů řízení činí 81.779,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil;
současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především konstatoval, že Ústavní
soud České republiky sice připustil možnost, aby obecné soudy konstitutivním
rozhodnutím pro futuro rozhodly o výši nájemného z bytu, nicméně tato
judikatura Ústavního soudu vycházela z mimořádné situace vyplývající z toho, že
Parlament České republiky nerespektoval závěry vyslovené v nálezech Ústavního
soudu, kterými byly zrušeny podzákonné normy upravující regulaci nájemného z
bytu, a svou dlouhodobou nečinností nastolil protiústavní stav spočívající v
nepřijetí zvláštního právního předpisu, na který odkazoval § 696 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Z uvedených důvodů měl za to, že jen v
těchto případech bylo na obecných soudech, aby rozhodovaly o zvýšení nájemného.
V poměrech projednávané věci pak dospěl k závěru, že po přijetí zákona č.
107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně občanského
zákoníku (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), byl odstraněn protiústavní stav a
žaloba pronajímatele podaná po účinnosti tohoto zákona (po 31. březnu 2006) již
nemůže být úspěšná, neboť ani z nálezů Ústavního soudu vydaných po účinnosti
zákona č. 107/2006 Sb. nelze dovodit, že by bylo možné se úspěšně domáhat
zvýšení nájemného nad rámec tohoto právního předpisu. Uzavřely, že při
zvyšování nájemného lze po 31. březnu 2006 postupovat jen způsobem vyplývajícím
z § 3 zákona č. 107/2006 Sb. Soud prvního stupně v této souvislosti dodal, že
„není-li po právu žaloba na určení, není oprávněná ani žaloba na plnění, která
vychází z určovací žaloby …“. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaní
prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.”).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C
120/2007-35, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího
soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel
to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti
rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní
řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v
sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud
České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 23. února 2006, č. j. 61 C 180/2004-94, zastavil (§ 104 odst. 1
ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. listopadu 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projednal
a o něm rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pokud by soud v projednávané věci
vyhověl žalobě na určení (stanovení) povinnosti žalovaných platit nájemné z
předmětného bytu v žalované částce, šlo by nepochybně o konstitutivní
rozhodnutí,
tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního
vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti.
Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaní
povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnili. Především z těchto důvodů zastává
dovolací soud názor, že v daném případě nejde o žalobu na určení ve smyslu § 80
písm. c/ o.s.ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na
požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle § 80 písm. b/ o.s.ř. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26
Cdo 3255/2007).
V projednávané věci se dovolatel sice domáhal (žalobou podanou u soudu prvního
stupně dne 18. června 2007) zvýšení nájemného z předmětného bytu na částku
14.295,- Kč měsíčně ode dne podání žaloby do budoucna; nelze ovšem přehlédnout,
že současně – byť s odůvodněním, že jde o vydání bezdůvodného obohacení ve výši
314.892,- Kč s příslušenstvím – se domáhal rovněž rozdílu mezi tím, co bylo na
nájemném z předmětného bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a
tím, co podle jeho názoru mělo být na požadovaném zvýšeném nájemném za tuto
dobu zaplaceno. Žalovaná částka 314.892,- Kč je tak ve skutečnosti rozdílem
mezi nájemným skutečně zaplaceným v době od 18. června 2004 do 18. června 2007
a zvýšeným nájemným, které měli žalovaní podle představy dovolatele v této době
platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatel zaplacení částky 314.892,- Kč s
příslušenstvím domáhal z titulu zvýšení nájemného z předmětného bytu i za dobu
předcházejících 36 měsíců z částky 5.298,- Kč (resp. za posledních pět měsíců z
částky 7.098,- Kč) měsíčně na částku 14.295,- Kč měsíčně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo
1366/2008).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) upravuje ustanovení § 237 odst.
1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadeném zamítavém výroku
o věci samé rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci),
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací
přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím
důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním názoru, že
pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním
soudním rozhodnutím za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj.
právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu
pronajímatelem. Dovolatel – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost tohoto právního názoru zpochybnil.
Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové
rozhodnutí jít nemůže.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k
dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní
právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli
zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z
30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp.
zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn.
26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze
dne
29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 –
dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní
úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá
dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp.
zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum
Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28.
dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl.
11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (stanovisko bylo
uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního
soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp.
zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné
dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od
podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby
zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky;
zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto
data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č.
107/2006 Sb.
Odvolací soud se při řešení předestřené otázky od citované judikatury Ústavního
soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu České
republiky neodchýlil; naopak jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem
standardní soudní praxe.
Dovolací námitkou, že soudy se nezabývaly částí žaloby, v níž bylo požadováno
zaplacení částky 314.892,- Kč s příslušenstvím, dovolatel uplatnil rovněž
existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přehlédl však, že k
jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k
vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn.
26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne
20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např.
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn.
III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat následující. I kdyby tomu bylo tak, jak
uvádí dovolatel, nemohlo jít – s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném
místě odůvodnění tohoto rozhodnutí ohledně zvyšování nájemného z bytu obecným
soudem za dobu před podáním žaloby – o vadu, která mohla mít právě v tomto
případě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku
o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má ovšem povahu
usnesení,
a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost
dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti
usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř. Přípustnost
podle § 237 o.s.ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti
výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a
§ 239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na
jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, zastává dovolací soud – na rozdíl od
soudů obou stupňů – názor, že v daném případě jde o jeden nárok (nikoli nároky
dva), a to nárok na zvýšení nájemného z předmětného bytu od 18. června 2004 z
původní částky 5.298,- Kč měsíčně (nájemné do 31. prosince 2006), posléze (od
1. ledna 2007) z částky 7.098,- Kč měsíčně na částku 14.295,- Kč měsíčně.
Vzhledem k tomu sestávají náklady dovolacího řízení z odměny advokátky v částce
13.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 3 odst. 2 věty za
středníkem a § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §
2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 2.584,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu