U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 22 C
134/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.
března 2013, č.j. 20 Co 83/2013-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 21. ledna 2013, č.j. 22 C
134/2012-66, s poukazem na ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a § 43 odst. 1 a
2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. odmítl žalobu ze dne
30.6.2012 doplněnou podáním žalobkyně ze dne 28.9. 2012 pro nedostatek
náležitostí žaloby, který brání jejímu věcnému projednání. Výrokem II. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2013, č.j. 20 Co 83/2013-89,
uvedené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z důvodů uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je
proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Stejně jako v odvolání namítá nesprávné obsazení
soudu prvního stupně při postupu podle § 43 o.s.ř., který podle tohoto
ustanovení náleží do působnosti předsedy senátu a nikoli asistenta soudce a
domnívá se, že její žaloba splňuje všechny podmínky k tomu, aby byla
projednatelná. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013, přičemž se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a
o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), směřuje však proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 237 o.s.ř. předpokladem přípustnosti dovolání je, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1
o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Základní náležitosti žaloby, jež jsou stanoveny v § 79 odst. 1, věty první a
druhé, o.s.ř., citoval ve svém rozhodnutí odvolací soud. Vylíčení rozhodujících
skutečností předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož
základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující
skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po
skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich
vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího
stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí
žaloby, jež brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002,
publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135). V žalobním petitu musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností
provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce
peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou
požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se
samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých
uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový
děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 25 Cdo
1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C
2261). Podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka,
aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle § 43 odst. 2 o.s.ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně
opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud
usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud
nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích
musí být účastník poučen. V posuzovaném případě žalobkyně odůvodnila žalobu tak, že nesprávný úřední
postup orgánu státu spatřuje v nesprávných rozhodnutích Obvodního soudu pro
Prahu 8, kterými jí bylo znemožněno užívání bytu, jehož byla faktickou
nájemnicí a jehož se jinak mohla stát vlastníkem. Škodu, která měla vzniknout v
důsledku toho, že se nemohla stát vlastníkem bytové jednotky, že po dobu pobytu
v ČR musela bydlet v ubytovacích zařízeních hotelového typu, že musela žít v
SRN, kde jsou vyšší náklady, že přišla o majetek v souvislosti s nuceným
vyklizením bytu, že kvůli sporům které vedla se nemohla věnovat podnikání ani
zaměstnání a že na tyto spory musela vynaložit peníze a konečně že utrpěla
nemajetkovou újmu psychického charakteru, pak vyčíslila, s uvedením částek za
jednotlivé položky, v celkové výši 100 mld. Kč. Žalobkyně se formálně domáhá
náhrady škody z nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“),
ale z vylíčení skutkového děje nevyplývá, že by ze strany soudních a správních
orgánů došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu při jeho činnosti, které nevedlo k vydání rozhodnutí.
Tvrzené
údajné chyby při rozhodování těchto orgánů, s výjimkou rozsudků Obvodního soudu
pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze v řízení o vyklizení bytu, nelze podřadit
ani pod nezákonné rozhodnutí. Zejména však, i když žalobkyně podrobně
zdůvodnila vyčíslení požadovaných částek za jednotlivé škody a psychickou újmu,
nebylo z jejího podání zřejmé, jaká je souvislost konkrétních jednotlivých
soudních a správních řízení s těmito škodami a psychickou újmou. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že je lichá námitka nesprávného
obsazení soudu, když asistentu soudce je ustanovením § 36a odst. 5 zák. č. 6/2002 Sb. ve spojení s § 10 odst. 3 písm. c) zák. č. 121/2008 Sb., ve znění
účinném do 31.12.2013, odstraňování vad podání a odmítání podání pro
neodstranění vad výslovně svěřeno. Postup soudu prvního stupně, který žalobu odmítl, i postup odvolacího soudu,
jenž jeho rozhodnutí potvrdil, byl zcela standardní a z pohledu námitek
vznesených v dovolání je zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti
dovolání obsažené v ustanovení § 237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.