Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Darren, s. r. o., sídlem Sulkovská 80, Bystré, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 43 K 21/2004, UL 209/2024-10510 ze dne 2. července 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka vystupuje jako věřitelka v konkursním řízení úpadkyně VITKA Brněnec a. s., vedeném pod sp. zn. 43 K 21/2004 u Krajského soudu v Hradci Králové. Do řízení vstoupila jako právní nástupkyně věřitelky Českomoravský len a. s., na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 43 K 21/2004-694 z 20. dubna 2005. V tomto řízení stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") stěžovatelčin návrh odmítl, neboť nebyl podán osobou k tomu oprávněnou. Vyšel z toho, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. KSPA 53 INS 27798/2015-A-10 ze dne 16. února 2016 byl zjištěn úpadek stěžovatelky, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena AS ZIZLAVSKY v. o. s. Na místo stěžovatelky jako konkursní věřitelky tak vstoupila insolvenční správkyně. Proto stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k podání návrhu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud nerespektoval právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 25/2022 ze dne 28. února 2022. Podle stěžovatelky přešla práva spojená s pohledávkou v konkursním řízení z insolvenční správkyně zpět na ni a byla proto subjektivně legitimována k návrhu, o němž rozhodoval vrchní soud.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Napadené usnesení vychází z toho, že rozhodnutím o úpadku stěžovatelky na její místo do konkursního řízení vstoupila insolvenční správkyně. Podle usnesení Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatelka dovolávala, platí, že aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek zásadně náleží insolvenčnímu správci. Z této zásady však existují dvě výjimky. První z nich nastává v situaci, kdy insolvenční správce příslušnou pohledávku nehodlá vymáhat a vyloučí ji z majetkové podstaty. Druhá výjimka potom, jestliže insolvenční správce příslušnou pohledávku ani do majetkové podstaty nesepíše, ač je mu její existence známa. Oprávnění s pohledávkou nakládat pak přechází na dlužníka od okamžiku, kdy dá insolvenční správce najevo, že soupis neprovede.
7. V nynější věci insolvenční správkyně pohledávku nesepsala do majetkové podstaty. To vylučuje uplatnění první z výjimek. Pro uplatnění druhé výjimky je rozhodné, zda insolvenční správkyně o pohledávce věděla a přesto ji do majetkové podstaty nesepsala.
8. Z napadeného usnesení se nepodává, že by argumentaci touto druhou výjimkou stěžovatelka uplatnila již ve svém návrhu. Ani v ústavní stížnosti potom stěžovatelka netvrdí, že by insolvenční správkyni o existenci pohledávky informovala a následně došlo k tomu, že by insolvenční správkyně vyjádřila vůli pohledávku nesepsat do majetkové podstaty či by uplynula taková doba, že by bylo možno usoudit, že nemá v úmyslu pohledávku do majetkové podstaty sepsat.
9. Odlišný závěr se nepodává ani z dokumentů dostupných v insolvenčním rejstříku. Insolvenční návrh byl podán stěžovatelkou (KSPA 53 INS 27798/2015, č. d. A-1), v jeho příloze obsahující soupis majetku pohledávka uvedena není (č. d. A-3). Insolvenční správkyně vyzvala dne 26. února 2016 stěžovatelku, věřitele i třetí osoby, aby jí sdělili jakékoliv informace o majetku stěžovatelky (č. d. B-2). Ve zprávě o hospodářské situaci dlužníka ze dne 9. května 2016 (č. d. B-7) insolvenční správkyně uvádí, že její pověřený zástupce uskutečnil dne 21.
dubna 2016 pohovor s jednatelkou stěžovatelky směřující ke zjištění majetku stěžovatelky a dalších informací významných pro insolvenční řízení. Z uvedených dokumentů neplyne, že by při kterékoliv z těchto příležitostí stěžovatelka informovala insolvenční správkyni o své pohledávce v konkursním řízení. Ani z dalších dokumentů neplyne, že by došlo k tomu, že by stěžovatelka insolvenční správkyni o pohledávce informovala. Z tohoto důvodu se stěžovatelka nemohla odvolávat ani na druhou z výjimek plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu, na které odkazovala.
10. Závěr vrchního soudu, že stěžovatelka nebyla subjektivně legitimována k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, proto z ústavního hlediska obstojí.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu